Tak já vás zdravím, tady Aleš Kalina. Proč je osobní hodnota důležitá? Zamýšleli jste se nedělat tím, jak důležité je mít co možná nejvyšší, ale přitom zdravou osobní hodnotu, ale co to vlastně taková osobní hodnota je a jak se nám vytváří? A já jsem sám zjistil, že osobní hodnota je něco, co se nám vytváří už když jsme byli malí děti a vůbec jsme o tom ani vlastně nevěděli. A když přijdou děti z bříška, tak se na to jenom podívejte. Když jsme byli v bříšku a tam jsme byli úplně všichni, tak o nás bylo... Bylo kompletně postaráno, bylo tam všechno, co jsme potřebovali pro život, bylo nám teplo, že jo, měli jsme papáníčko, měli jsme úplně všechno a náš mozek se vytvořil v podstatě ze dvou buněk a pak jsme přišli na svět a myslíte si, že jsme přemýšleli o tom, jestli jsme někdy dost. Anebo málo, nebo hodně? No vůbec ne. Naše kreativita, naše láska, naše sebeúcta, nadšení, Se rozlítl do světa. No prostě byli jsme králové okolí, ve kterém jsme byli. No to, co se nám samozřejmě dělo, tak nějak různě takové ty různé řeči, to nedělej, to bys mě dělal, to není dobrý. Nebo jsme koukali na svoje rodiče, které jsme si nevybrali, jestli mají dost velkou sebehodnotu, nebo nemají. No to jsme možná opozorovali, ale nedokázali jsme tomu přiradit vůbec žádnou hodnotu. Náš svět ale byl úplně úžasný. Viděli jsme pastelky, tak jsme šli a zašli jsme si malovat. Viděli jsme, jak se maminka patlá někde v kuchyni s těstem, tak jsme tam šli a začali jsme patlat. Viděli jsme tatínka, jak kosí trávu, nebo se vrtá v autě, nebo někde kácí stromy. Tak jsme šli a začali jsme uplatňovat svoje úžasné já. Něco, co má úplně nadčasový charakter a co v nás pořád je. Jsme začali uplatňovat ve světě, kde jsme žili. Kreslili jsme pro sebe nádherné obrázky. Dělali jsme určitě s maminkou metráky věcí různě v kuchyni, ať už jsme se patlali v těstě, nebo jsme dělali cukrový, nebo jsme krájeli brambory, nebo jsme se koukali, jak se vaří voda. No dělali jsme spousta různých věcí, ale vemte to tak, že ta hodnota, kterou jsme u toho měli, Byla obrovská a vůbec jsme ani nepřemýšleli, že to děláme špatně, vůbec jsme ani nepřemýšleli, že by to mělo být jinak, prostě jsme šli a začali jsme to dělat. Jako děti totiž přicházíme na svět s obrovskou sebeúctou, sebeláskou, sebehodnotou, nadčením, máme velké sebevědomí, toužíme žít. Ta touha se projevovat v životě a žít je obrovská. A to je to, co je potřeba si zachovat i do našeho současného věku. Ale řeknete si, proč? A vzali jsme si to samé, co jsme v dětství měli, Nebo nám to někdo uříz a budeme si to muset dodávat ještě trošičku sami. No, já jsem zjistil, že různé výroky a to, kde jsme žili, to, co jsme dělali a to, co nám říkali a co jsme viděli, mnohým z nás seřízlo sebelásku, sebehodnotu, nadšení, vášeň pro život a dělat to, co opravdu chceme, v podstatě úplně na minimum. Stalo se vám někdy, že jste nakreslili nějaký hezký obrázek a někdo vám řekl, no to je ale hnus, možná by jsi měl být lepší, nebo jste měli talent v běhání, běhat závody, nebo hrát volejbal, nebo basketbal, nebo plavat a doma vám řekli, to dělat nebudeš, protože bučej krávy a ty teď budeš muset se starat o to bučení a ne o to, kde máš svůj talent. Mně se třeba stala taková nádherná věc, kterou jsem úplně děsně otravoval, všecky svoje příbuzný, že jsem měl talent vynálezce a tudíž jsem pořád něco vynalezal. Takže jsem stavil z Bahna, stavil jsem z Merkura, to byla tehdejší stavebnice něco jako Lego, patlal jsem se v těstě, snažil jsem se dělat různé druhy v ohňu, lidi zlatý, aby se ze mě nikdo nezbláznil, ale myslíte si... Že jsem někdy slyšel, no člověče, to si udělal perfektně, ty seš skvělej kluk, to je úžasný. Já jsem jako klučík často slýchával, nezatěžuj, neotravuj, lidi zlatý, to je zase s tebou práce a tady ty řeči. Co s tím vlastně měla moje hlava dělat? Jak si můj mozek měl vysvětlit všechny tyto výroky? No jasně, že mě to hezky stlačilo, tak abych poslouchal, nikoho nezatěžoval a zbytečně nebyl na přítěž a dělal to, co se má, abych jen tak někomu nepřidělával práci. Ale pryč s tím. Tady to já v žádným případě nechci. A to, co se v životě dělo, když si v minulosti, Mě nezajímá, poněvadž já sám pro sebe mám tu největší hodnotu, kterou vůbec můžu mít. A byl bych rád, abyste to samé cvičení přejali dnes ode mě i vy. Je jedno, co se nám stalo v minulosti, je jedno, co nám říkali, je jedno, jaké jsme měli rodiče, je jedno, kde jsme se narodili, ale dnes... A jenom dnes můžeme udělat úplně jednoduchý takovej přepínač v hlavě, se kterým se můžeme začít okamžitě cítit dobře a můžeme si svoji sebehodnotu pozvednout. Já velmi rád používám takové jednoduché cvičení svého posledního dne. Že když budu mít svůj poslední den, což samozřejmě každý z nás jednou mít bude, tak nechci litovat ničeho, co jsem na tomto světě dělal. Takže si dělám takové cvičení a říkám si, hele, já jsem prostě skvělej člověk. Já si užívám života. Já jsem skvělej chlap. Jsem skvělej ve vztahu, dělám svoji práci úžasně a teď pozor, to neznamená, že musím být ve všem dokonalý, že musím všechno dělat úplně perfektně, ale záleží na tom, s čím k tomu ke všemu přistupuju. Takže pokud budu mít svůj vztah a budu tam přistupovat, že jsem slabý chlap. Že jsem k ničemu, že nic neudělám dobře a že musím vlastně holku jenom poslouchat, a teď to vůbec, ať to z vás neberete někdo ve zlem, tak s jakou energí tam budu přistupovat? Jak to celé bude vypadat? No prostě budu jouda, že jo? Budu prostě slabý chlap. Nebudu mít žádnou velkou hodnotu. A to je obrovská škoda. Podívač, každý z nás má svoji obrovskou hodnotu. Ty, já. Máme úžasnou hodnotu, takže si to zkuste udělat. Když se ráda vzbudíte třeba, nebo jste venku na procházce, nebo jednoduše jen tak koukáte do stropu, tak si řekněte, kdo určuje, jakou mám hodnotu. Kdo určuje, jaký jsem. Kdo určuje, jestli budu plnej lásky, málo lásky, sebevědomej, nesebevědomej? Kdo to určuje? Teď to jsem přece jenom já. A řekněte si, já jsem skvělej člověk. Já jsem skvělej partner. Jasně, chápu, že naše hlava může začít brblat a říká, prosím tě, to jsou keci, nejsi, nejsi, nejsi. Ale ta hlava, to je jenom nahraná páska. Z naší minulosti. To je jenom hlas někoho z našeho rodu, který nám říká, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Ty nejseš dost dobrý. Ale to přece není pravda. Kdo určuje, jaká moje sebehodnota je? To můžu udělat jenom já. Já nikdy nemůžu čekat, že někdo přijde a mojí sebehodnotu mi nadzvedne. To vždycky musím udělat jenom já. Takže si můžeme říct ve vztahu, hele, já jsem prostě ve vztahu... Úplně úžasnej člověk. Já jsem sám k sobě ve vztahu úžasnej člověk. A já to dělám tak, že si představuju, jak řídím auto a jak si vychutnávám to, jak jsem skvělý při řízení. Že jdu přírodou a vychutnávám si, jak je to skvělý být skvělý člověk a že to nikdo nemůže za mě udělat se cítit neustále dobře. A že i když dělám toto video, tak si u toho říkám, ty seš prostě úžasnej člověk, že můžeš takovýhle věci dělat. Jasně, že i když se to třeba někomu nebude líbit, no a co? To přece neznamená, že jsem špatnej člověk. A navíc, mojí povinností není se každému líbit, že jo? Ale samozřejmě, že je spousta lidí, kterým se to líbí, včetně vás, což je úžasný, protože to vlastně pořád posloucháte. A jsou desítky tisíc těch, kteří to pořád poslouchají. A proto to nahrávám a dělá mi to neskutečnou radost. Takže kdo na světě může říct, hele, ty nejsi dost. Ty seš loser a troska. Nikdo. Jenom já sám. Takže když půjdete do lesa, půjdete se projít s pejskem, nebo budete něco dělat v kuchyni, nebo jednoduše budete koukat do stropu, nebo budete ležet ve vaně, řekněte si pro sebe, hele, mojí sebehodnotu mi nikdo nedá, mojí sebelásku mi nikdo nedá, mojí vášnivost mi někdo nedá a já nemůžu čekat, až někdo přijde a takhle mi poplácá, řekneš, tak a teď můžeš být vášnivej. Ha ha ha, a teď můžeš být nadšenej, a teď můžeš být skvělej, protože teď já ti říkám, že teď seš dost. Nic takového se nikdy nestane. A navíc, kdyby nám to někdo říkal, a my sami si to nebudeme ve své vlastní hlavě říkat, tak to od těch druhých ani nepřijmeme. Že jo, my nepřijmeme tu chválu, když se nechválíme sami. A co, když jsme se třeba začali taky víc chválit? Že jsme si řekli, hle, dobře jsi to udělal. Možná hlava vybuchne a řekne, no aleť se podívej, tam je to spokálel, tam je to si pokálel, tamhle to si pokálel. No a? Přece dolej našlapem všichni. To je přece úplně normální, že si občas naděláme do vlastních kalhot. Jo, ano, je to tak. No a? No a? Takže když potom ve finále ležím na tý smrtelný posteli, a to samozřejmě na každého z nás přijde a neznáme vůbec dne ani hodiny, kdy se to stane, tak si chci říct, hele, brachu, ten život byl fajn. Bylo to dobrý, žil si pěkně, bylo to fajn, nosil si hlavu v oblacích. A nenechal jsi se skolit všim tím, co se kolem tebe dělá. A to se kolem každýho z nás děje, že jo? A tady to cvičení bych byl rád, abyste si ho dělali taky. Abyste si vyzkoušeli, jaký to je, když si lehnu na smrtelnou postel. A koukám na ten svůj život. Klam ty jo, je poslední den. A teď najednou dostanu ještě rok navíc. Hele. Jak budeme žít? Jaká bude moje hodnota a moje touha prožívat ten novej den, když dostanu rok navíc? Já zjišťuju, že stejně to všechno tady na té planetě Země je nejdřív o tom, že nejdřív musím něčím být, abych mohl něco pořádného vytvořit. Že všechno moje dílo vždycky bude odpovídat jenom tomu, co skutečně kdesi v hloubi svojí duše jsem. A že i když se budu perfektně snažit a budu mít metráky různých nástrojů a přečtu tuny různých knih o tom, jak se mám chovat k partnerce, jak mám řídit byznys, jak mám vydělávat chechle, že jo, myšlení o peníze, jak mám se starat o svoje zdraví, Tak zjišťuju, že stejně na pozadí jsou určitý programy a zákonitosti, který v podstatě odklání mojí touhu to dělat, co možná nejlépe. A my víme, že to jsou tzv. autopilotní programy, které nosíme ve své hlavě, které se tam táhnou z dětství, ale že naše snaha je v podstatě velmi malilínkej takovej faktor, který ovlivňuje naše předsevzetí a přání. Že my se rozhodneme, že budeme dělat něco, A zjistíme, že ten výsledek kolikrát je velmi daleko od toho, co jsme si přece vzali. Alá váha, že? Hubnutí, alá spoření, alá třeba nekřičení na děti, alá jednoduše bejt s někým, najít si někoho skvělýho pro život, nebo udržovat ten svůj vztah, řídit ten svůj vztah. Jednoduše máme pocit, že sice... Jsme si to přece vzali a napsali do toho svýho denníčku, jak to všechno bude, ale že jakási jiná síla ovládá ten výsledek. A to je právě to, že nám se v životě ukazuje ne to, co jsme si přece vzali, ale to, co kdesi hluboko v naší duši jsme. Takže ta změna totiž vychází z toho, že nejdřív ze sebe potřebuju udělat jinou bytost, ale ne na základě toho, že si to tak nějak napíšu do denníčku, ale že ta moje frekvence bytí, To, jak se cítím v aktuálním okamžiku, to, jak se cítím, když teď nahrávám tady to video, jak se cítím, když půjdu mezi lidi, když budu přednášet, když budu investovat, když budu do toho těla dávat pokrm. To je taky mimochodem dobrá věc. Jíst rychle, nemít čas na jídlo, koukat se u toho, když jim na televizi nebo na videa Zjistil jsem, že to je úplná kravina, poněvadž pak mozek tam něco vidí a jí a ani neví, co jí, to prostě do sebe někudy nahází, namlátí do sebe všechny ty možné potraviny. Ale to jsem taky zjistil, že nemá ze sebeúctou a sebehodnotou nic společného, protože každý to sousto je dar potraviny. Každý to soustoje energetický potenciál do mýho těla, který má tendenci léčit. Samozřejmě pokud nebudete jíst ty blafy, tak říká se tomu zpracovaná potravina, že potravinářský průmysl nám nadiktuje, co máme strkat do úst. Podívejte se nejřív na etiketu, co je tam napsáno. A když jsem toto zjistil, tak jsem přestal úplně kupovat zpracovaný potraviny a všecko si dělám sám z potravin, který vidím, že vidím, co do toho pokrmu dávám. A hrozně mi to zjednodušilo život, protože kdo jinej se může starat o mě lépe, než já sám. A to všechno vyvěrá, všímáte si, z toho, že já nejprve tu svoji sebelásku, sebehodnotu, sebepřijetí, sebevášeň. Musím pozvednout na vyšší rovinu, poněvadž pokud nás to doma nenaučili, tak kdesi v nás bude vkodováno, že nejsme dost. Že nic neuděláme dobře, že jsme trosky lůzři a že všichni kolem nás jsou mnohonásobně lepší, než jsme my. Ale to není pravda. Odkaď to mohla paní učitelka vědět, odkaď to mohla máma vědět, odkaď to otec mohl vědět, kdo já mám být a kým bych měl být a kde je moje nejlepší já, to oni nikdy, pokud teda nebyli na těch vyšších rovinách vnímání, což teda žel většina našich rodičů nebyla, Odkud oni mohli vědět, na jakých vibracích, na jakým myšlení, na jakým talentu mám bejt, to si musíme najít sami. A dělá se to, jak zjišťuju, velmi jednoduše. U mě to funguje tak, že nejprve prožiju svůj poslední den. Ono to zní trošičku drsně. Ale lehnu si na tu smrtelnou postel a říkám si, No, tak jako konec hochu. A ten den opravdu jednou přijde, že? A nevíme nikdo z nás, kdy. Ležím tam, mám si no, tak to je život. A teď najednou někdo přijde a dá mi rok navíc. Řekne, hele, že? Tady máš dárek, jdi a užij si to. A já vstávám a koukám na tu oblohu a najednou všechno je jinak, protože jsem najednou dostal rok a všechno je jinak. Tak pozoruju brouky, pozoruju lidi, pozoruju mraky, pozoruju všechno kolem mě a vychutnávám si ten aktuální okamžik. Vychutnávám si tu krásu vychutnávám si tu nádheru, že můžu existovat a pak někdo přijde a řekne víš co, ty jsi prostě úplný a já se tak nějak na něj usměju a říkám, jak to můžeš vědět kdo já jsem možná se vám třeba doma děje, že partner, partnerka s váma pohrdá a dělají z vás blbce. Možná se vám nedaří vychovávat, možná v práci máte kdo ví, jaký konflikty se svéma lidma, se šéfem. Možná máte nadváhu, nevede se vám to. Jo, prostě to tam sypete jídla, zabijíte ten nechutnej svůj pocit jídlem. Moje zpráva je, že se to nedá změnit na té první rovině jinak. Neže nejdřív to změním někde hluboko v sobě. A začíná to na smrtelný posteli. Říct si, hele, dneska mám poslední den. Dostanu rok navíc. A začínám, protože vím, že každej ten den toho roku, tak jak to odžívám, tak je vlastně o den méně. Prožívám každou minutu. A sám sobě říkám, ty seš prostě úžasný člověk, pojď si to užít, pojď si užít ten vztah s tou svojí holkou, kterou máš, pojď si užít ten vztah s dětma, který máš, pojď si užít tu práci, kterou máš, pojď si užít to sousto, který dáváš do pusy. Každá minuta, každej okamžik se počítá, poněvadž ti to ukrajuje z toho dárku, který si dostal. A tohle je převrat, poněvadž nikdy nemůžu dosáhnout lepších výsledků ve viditelném světě, pokud se moje vnitřní vibrace, čili ty vibrace jsou takový jako složitý, ale ten vnitřní způsob přemýšlení nebude o tom, že jsem skvělej, že sebe miluju na prvním místě, že jsem sám pro sebe úžasná bytost, která má ještě rok života. A může si to tady na planetě užít. A teprve tady z tohoto výchozího bodu se dají dělat ty první krůčky. Ty první krůčky k lepšímu vztahu, k lepší výchově, k lepšímu zdraví, k lepšímu jídlu, k lepší práci. Prostě realizovat sám sebe a být pro sebe tím nejlepším, nejkrásnějším, nejužasnějším člověkem. Jen si zkuste představit, jaké to bude, když S touto pozicí se najednou podíváte partnerovi do očí a řeknete mu pravdu o vás, o tom, co cítíte ve vztahu, o tom, co cítíte k němu nebo k ním, o tom, co je dobrý, co je špatný, poněvadž máte jenom rok a nebudete se chtít zatěžovat s kravinama, který možná válcují ten vztah. Podíváte se na ty svoje děti a řeknete jim, hele! Pojďme si ten život dělat skvělej, oněmač není čas. Možná se nebudete koukat v práci šéfovi do očí, který vás štve a v práci, která vás nebaví a kolegyním kolegům, který vám vysávají radost ze života a budete dělat něco jiného. Nebudete huntovat svoje tělo a to je to. Čili až dneska půjdete a budete mít čas, zkuste si udělat cvičení posledního dne, lehnout si na tu svojí postel a prožít si svůj poslední den. A potom dostat rok navíc. Jak to bude vypadat? Jaký bude ten rok? Jak ho budete prožívat? Pak se podívejte k nebi, nakplujou mraky, Ježíše večer, ta jedno, tak se podívejte roz tropu, nebo si představte, jak svítí sluníčko a řekněte si sami pro sebe, jsem skvělá bytost, jsem úžasný člověk a nikdo nemůže mě vyzvednout výš, než já sám sebe teď. Nemůžu od nikoho čekat, že mě pozvedne, nemůžu od nikoho čekat, že mě nabudí, napruží. To musím nejdřív udělat já sám. Když si někdo řekl takovou zvláštní věc, že smradlavý k sobě přitahuje pouze smradlavé a že vonavý k sobě přitahuje jenom vonavé, já myslím, že tady v tomto případě je to podobné. Že já kolem sebe budu mít vždycky lidi, který ukazují na něco, co jsem já. Když se podívám na lidi, který mám kolem sebe, Tak co to mluví o mně? Jsem s tím spokojen? Je to to, co opravdu chci být? A pokud zjistíte, že vaši blízcí, váš partner, vaše děti, vaši kolegové, vaši přátelé nejsou tím, koho byste vedle sebe chtěli mít, tak je to to, že nemáte dostatečně rádi sebe. Že vaše sebehodnota není dost vysoká. Že děláte kompromisy sami se sebou. Že nejste sami pro sebe dost, poněvadž to okolí je pouze zrcadlem nás samých. Čili mluveno v té metafizice, ono to zní divně, ale dovolte mi trošku uchylit, že naše těla jsou pouze vybrační pole. Každá buňka je pouze vybrační pole. Takže my tím, jak myslíme, přemýšlíme a tím, čím skutečně kdesi v hloubi svojí duše jsme, No tak se nám to zrcadlí v okolí, ve kterém žijeme. To okolí, to, co nás obklapuje, je jenom přesnej obraz toho, kým skutečně jsme. Takže jestli tam je jeden člověk, který nám nevyhovuje, jestli tam je někdo, kdo tam smrdí, že jo, teď to samozřejmě může být i někdo z velice blízkých lidí, tak to říká něco o mým poli. Něco ve mně smrdí, něco já sám nemám ve své sebehodnotě, sebelásce a sebepřijetí za záplatovanýho. Takže hele, honem žebřík a hezky ve svý hlavě vystoupat vysoko a říct si, hele, ať už je to jakkoliv, začíná to u mě, nejdřív potřebuju sám sebe za záplatovat. Nejdřív potřebuju sám se sebou udělat tu práci a pak teprve zcela volně a samovolně se mi nastaví moje okolí. Nemůžu lepit a vyměňovat tam ty děti a ty partnerky a ty příbuzný všecky a mámu s tátou a kamarády polepovat to tam, jo, prostě to tam. Ne, nejdřív musím pořešit sebe. Svojí vibraci, svůj vnitřní svět, který kolikrát nevidíme, že jo? Kolikrát nevidíme úplně hluboko do sebe. Ale to, co máme kolem sebe, je přesným odrazem toho, co jsme my. Udělejte pro mě dneska jednu dobrou věc, poněvadž ve finále zjistíte, že ji děláte i pro sebe. Vyšplhejte na žebřík někam vysoko k nebi. A podívejte se zpátky na zem, na ten svůj svět. Uběhanej, často ustaranej, utrápenej, s úkolovníkem plným úkolů, starostí a běhání. A řekněte si, k čemu? Když vlastně máme jenom rok života. K čemu? Teď přece na ničem jiným nezáleží, než na tom, abych se cítil sám se sebou dobře. Abych měl sám se sebou ten... Neskutečnej, drahej, diamantovej, zlatonosnej pocit toho, že jsem sám pro sebe ta nejlepší bytost, ten nejlepší člověk, ten nejkrásnější drahokam, který tady vůbec může být. Ve výsledku drahokam přitahuje drahokamy, ve výsledku zlato přitahuje zlato, ve výsledku klid přitahuje klid. Takže tím, že já sám se stávám pokojnější bytostí a větším drahokamem sám pro sebe, no tak zcela zákonitě můžeme očekávat, že i to okolí se nám hezky, pěkně promění. A my jsme kdysi byli naučení, že musíme pořád koukat na to okolí a jak si, co si kdo o nás myslí a co kdo o nás říká a kdo ví co, ale velmi málo nás nikdo učil, že nejdřív máme začít u sebe. Na svém vnitřním pocitu, na své vnitřní sebelásce, na své vnitřní sebehodnotě. No a já jsem zjistil, že si milionkrát můžu říkat jsem dobrý, jsem dobrý, jsem dobrý, jsem dobrý, budu dobrý, vždycky jsem byl dobrý, Ale že nejlepší cvičení na to je právě ten poslední den. Že tam, kde jsi v hloubi, si náš mozek uvědomí, že je vlastně nic. Že celé tělo půjde do prachu a schní je, nebo ho spálej. Že o nic nejde. Že jsem si sem nic nepřines a nic si taky nemůžu odnést a nikdy nikdo si odsud nikdy nic neodnesl. Takže jedině. Čeho si tady můžu užívat? Je ten dobrý pocit, který mám teď. A ten si musím dodat sám. Nemůžu očekávat, že mi ho tam někdo dodá. Nemůžu očekávat, že mi ho tam někdo vpíchne. Ten si musím naimplementovat já sám. A mě k tomu nejvíc pomáhá cvičení posledního dne. Jednoduše ležím a říkám si, no, hošane, co jsi stih, jsi stih, co jsi nestih, jsi nestih. Je po všem. A pak někdo přijde a dá mi rok navíc. Jak s jím rokem budeš zacházet ty. Tolik dnešní zpráva. Mějte se krásně a vám všem přeju, aby ta sebehodnota, sebeláska a vášeň vyrostly i ve vašem světě na maximum. Tak jo, mějte se krásně a zatím ahoj.