Tak já vás zdravím tady je Aleš Kalina opět u tohoto podcastu s názvem Zpátky k dětským snům. Pojďme zpátky k dětským snům. Když jsme byli malé děti, tak jsme přišli na svět a v podstatě jsme o světě nevěděli vůbec nic. Že narodili jsme se a byli jsme splozeni, že jo, a to tak nějak z libovůle otce a matky a kdo ví jak kdo a jaká byla ta úžasná noc, když jsme splozeni byli. Nicméně tento akt splození ať už jsme byli splozeni jakkoliv nemá vůbec žádný vliv na to, jaký bude potom ve finále náš budoucí život. A už vůbec neplatí že někdo kdo byl splozen z velké lásky potom Bude mít úplně skvělý a úžasný život a někdo zase který byl splozen někde v křoví na diskotéce nebo z nějaké vášnivé opilecké noci na Sylvestra, že ve finále potom bude mít nějaký horší život. Jednoduše došlo ke splození, kdy se spojili dvě buňky a pak už vlastně vývoj celého těla byla jenom fyzika, genetika, někdo ve jaké další chemické zákony elektrika... A my jsme se úplně geniálně vyvinuli v člověka který v podstatě je velice zajímavou bytostí, poněvadž v sobě ukrývá tři složky A to je naše tělo, které je v podstatě jenom elektrochemická továrna, naše mysl která nám dává tak nějak podněty, abychom viděli svět takový jaký je, ale přesně podle předlohy, kterou ve své hlavě nosíme. A potom ještě máme jednu velice často neobjevenou složku a to je naše třetí složka. A to je v podstatě někdo, kdo to tak nějak zzadu všechno pozoruje Kdo se nechá unášet těmi našimi myšlenkami, názory. Kdo se nechá unášet tím, co v podstatě všechno v tom našem tělíčku podnikáme. Takže já jsem přišel a objevil takovou jednoduchou zákonitost v tom, Že můžeme chápat naše tělo jako takovou zaoceánskou loď, že my do ní nastoupíme a teď najednou jedeme po moři, vůbec nemáme v moci jaká bude voda, jaké bude počasí, jak ta loď pojede a jenom pozorujeme tu cestu, jenom pořád pozorujeme a koukáme se kolem toho, jak to houpé a jak to celé jede a nemáme ani v moci ten cíl kam to jede. No poněvadž tělo nám bylo darováno tím že rodiče si udělali příjemnou noc v lepším případě a potom ve finále až přijde poslední den, tak nám tělo zase bude odňato a ta loď Na které jedeme a ve které jedeme, v podstatě zanikne a úplně jako zmizí tady z toho světa. Ta forma zmizí a rozloží se zpátky do prachu země. To je taková nadstavba, kterou bych byl rád abyste aspoň trošičku pro tu moji další úvahu pochopili a viděli, že jsme si sem nic nepřinesli a nic si uvedli Odsud také nemůžeme odnést a tedy smysl těch věcí mezi tím mezi dnem narození a mezi dnem konce je v podstatě jenom jeden. Nemůžu si nic odnést takže lítání, chvátání, běhání, skákání, stresování se nemá vůbec žádný význam, protože i kdybych vytvořil to nejlepší, nejkrásnější, nejúzašnější a nejskělejší, tak v podstatě si z toho neodnesu vůbec nic. Kromě toho Že si to mohu užívat právě teď. Já nemůžu si to ani užívat za měsíc já si nemůžu nikdy říct hele, tak jaký vlastně jaký můj cíl je vlastně tento a tak já si ho užiju až za měsíc. No to je hloupost že jo? Já si ho prostě musím užívat teď, čili když jdu tou cestou k tomu cíli, poněvadž jako jinak... Že jo, jinak prostě se budu trápit mořit a bude to zase jenom honba za větrem. Honěvač když si na to řeknu dobře tak já se budu těšit a žít až dosáhnu teprve támhle toho, až dosáhnu něčeho, co jsem si dal do svých cílů, tak se taky trápím Nemusím doplout, protože to tělo mi bude vzáno dřív odebráno dřív než k tomu svému cíli doplavu. Čili tolik úvod pro to, abych vám mohl nyní předložit důležitou myšlenku. Zpátky ke svým dětským snům. A já to řeknu ještě jednou. Zpátky ke svým dětským snům Když jsme přišli na tento svět tak jsme byli jedny z nejúžasnějších bytostí, který tedy vůbec jsou. Byli jsme plní vášní, nadšení, radovali jsme se úplně ze všeho všechno pro nás bylo nové. Všechno nás vzrušovalo. Všemu jsme dávali půnc jedinečnosti. Absolutně jsme neměli pocit o časek A byli jsme tak úžasné bytosti že nám svítily oči od rána do večera. No ale co se potom stane že to z nás vyprchá? Až začneme dělat věci, které nám nedávají smysl, které nás kolikrát trápí, které bychom je radši nedělali? No ale v dětství nic takového nebylo. My jsme byli jako malí děti plný vášně a plný nadšení. Co by se tedy muselo stát aby opět jsme mohli být děti, které jsou plný vášně a plný nadšení? No je potřeba se do toho našeho dětství vrátit. A já vám to tak trošičku ulevím tím, že to přeložím opět do těch našich čtyřech oblastí. A podíváme se na každou tu oblast zvlášť poněvadž vrátit se... Když jsme byli malí a vzít si zpátky do rukou naší kreativní sílu, tu naší úžasnost věci dělat po svém, tu naší skvělost se na věci koukat z nadhledu a v podstatě nám bylo všechno jedno. Když jsme byli malí, tak jsme měli tu krásnou výsadu že nám mohlo být všechno jedno A tak to bylo od zábavy k zábavě, od hradu ke hradu od kola ke koloběžce, jeden strom, druhej strom lítali jsme sem a tam a bylo nám všechno jedno, které dítě přemýšlí nad tím co bude za měsíc a jak něco zaplatí a co bude jíst a co sní a jaký budou prázdniny. Nic takového není. Přitom je to doba, kdy jsme byli nejvíc kreativní a kdy nás tak bavilo žít Užívali jsme si to a všem nám to velice rychle uteklo, že? Ale proč tedy potom jako dospělí bychom měli být jiní? Protože skvělý život totiž spočívá v tom, že je potřeba neustále mít svoji velkou kreativní sílu. Pořád si udržovat svoji kreativní sílu, poněvadž ona je neustále tvořící. A to, že tvoří, tvoří jak proti nám, tak dokáže tvořit i v náš prospěch O tom jsem natočil podcast před týdnem tak si ho můžete poslechnout, jak si vlastně uchovávat a tvořit a zachovávat kreativní sílu, aby tvořila v můj vlastní prospěch ať my všichni neustále tvoříme. Ale někteří tvoří proti sobě likvidují sami sebe. Takže když se vrátíme zpátky do toho našeho dětství, tak si zkuste říct, co to bylo za práci která mě tak bavila. Vememe kvadrant práce, že jo? Práce peníze, zdraví vztahy. Co to bylo za práci která mě tak bavila? Poněvadž právě když jsme byli malí, tak jsme se nastavovali k naší budoucí práci. Naše budoucí práce je už jenom prodloužená ruka toho co jsme dělali na kole, na písku. A já si s chutí a s oblivou vzpomínám, že jsem jako kluk velmi rád poznával nové věci. Že jsem chodil po loukách a po lesích a poznával jsem nové věci. Že jsme s kamarádkou prodávali jitrocely a pampelišky a trávu jeden druhýmu. Že jsem měl vlastní třídu, ve které byl medvěd, panenka liška a pés a já jsem je učil. Všímáte si, jak je to tady nádherně vidět jak se tady formují nádherně talenty. Poznávat, objevovat, čili talent objevitele, talent učitele a talent v podstatě prodavače Prodávat, nabízet někomu hodnotu. A dlouhou dobu jsem nevěděl že toto jsou moje talenty. Objevovat, talent vynálezce, objevitele, talent někomu přidávat a předávat někomu nějakou hodnotu a učitele. Ale přitom moji rodiče svými výroky, a to je to podstatné, a to dělají většina rodičů, to tak dělá, Že svými výroky, postřehy a tím jak se k dětem chovají v podstatě ničí jejich charakter, okrádají je o jejich kreativní sílu a vlastně zabetonovávají jejich talentové složky někam hluboko pod povrch. A vnuknou vlastně těm malinkým tvorečkům myšlenkům dělej to, co chci já. Já přece vím co je to život a ty seš vlastně v podstatě takovej malej parchant, který ještě o životě neví nic, že? Ale to jsou ty výroky, jen si to zkuste představit jaké to je, když si dětský mozek zapíše o životě nevím nic. Ale mozek potom ve finále nerozlišuje, jestli jsme malý nebo velký, takže my pak dospějem a pořád máme pocit že o životě nevíme nic. Že na nás může támhle spadnout, támhle spadnout, támhle něco se může stát Další takové chutné, tučné výroky tady v té oblasti jsou jen počkej, on ti život ukáže. A teď si to dítě to napíše do té svojí hlavičky. No a teď že jo samozřejmě jde do života a furt mu život něco ukazuje, takže chce něco dělat a prsk a chce jít tamhle a tohle to se nepovede a chce udělat tady to a zmešká to, nebo podepíše blbě smlouvy přijde o to, život mu pořád něco ukazuje jen počkej jo, takže to dítě jde dělat nádherný věci, jde objevovat, žít poznávat A tam vzadu má program, no hele, moc se neraduj, hošane, moc se, drž se toho, co ti říkám, že jo, nahraná nahrávka od matky od otce. Drž se toho co ti říkám, protože počkej on ti jinak život pořádně ukáže a jednou to pochopíš. A to jsou ty výroky, který z nás udělali, promiňte mi to slovo, úplný paralizovaný debily. Z té naší nekonečné kreativní síly. A z toho všeho úžasného, co jsme od života získali v tom úplně bazálním primárním nastavení, být nadšení vášniví, horliví, poletovali jsme sem tam, z jednoho do druhýho, lítali jsme, vařili jsme, skákali jsme. A na druhé straně nám dospělí říkali, o, pepa, syně, sedni si, nelítej Prosím tě, buď ticha chvíli. Prosím tě dělej to, co ti říkám. Už mám s otcem starostí dost a ještě s tebou. Neměl ses narodit. No, jsem slýchával, možná vy taky některé z těchto výroků doma. No tak se to hezky všecko zapíše do hlavy a naše kreativní síla, která tvoří na základě nastavení naší hlavy, čili se dívá na to, co máme ve své hlavě a podle toho vytváří. Vlastně dostává destruktivní informace, aby tvořila proti nám, aby nám ukazovala jaký jsme, aby nám ukazovala o čem ten život vlastně je a co vlastně všecko nevíme, aby nám ukazovala jak jsou lidi divní, tuhle jedna paní jsem byl v kempu Na treku a tam byl takový dvouročný klučík a šel se tak nějak projít kolem stanu že jo, a babička na něj řvala, nechoď nikam někdo tě tam ukradne. Lidi zlatý, to je co, co si ten hošík mohl zapsat Někdo mě ukradne. A pak dospělosti se diví, že má sociální fobie že nemůže vycházet z baráku, že neví radši sedí někde zavřenej protože co kdyby náhodou nějakej zlej člověk vylez a jednoduše ho ukrad. A z toho můžou být fobie, z toho můžou být panický ataky, z toho můžou být bipolární poruchy, když člověk neví kým vlastně je. A to zatím vším stojí vlastně jenom výroky, které jsme kdysi slýchávali doma. Čili pojďme se vrátit do našeho dětství a vezmeme si tam zpátky tu sílu, která v nás kdysi byla. Můžeme možná říkat, že už je to všecko daleko a že tam nejsem schopen se vrátit, ale prosím vás, není to pravda, pokud se můžete zabít, to to, co vždycky říkám s lidma, se kterými dělám, když mají deprese a mají nějaký bolavý věci a já se snažím jim ten mozek postupně jako převrtávat a předělávat, aby se cítili líp tak jim říkám, hele, můžeš skočit z okna? Pokud člověk má ve svý moci svůj život a může si ho vzít, tak může všechno ostatní. Takže to jsou všechno výmluvy keci. Není to tak pravda. Čili já, když mám ve své moci svůj život, tak mám ve své moci všechno ostatní, čili i svoji vlastní změnu se předělat. Takže pojďme tam zpátky do toho dětství. A pojďme si vzít zpátky tu naši vášeň a to naše nadšení. To, co jsme tam kdysi měli, jak jsme nadšeně žili svůj život a nepočítali jsme dny. To je to, co se mi líbí. Nadšeně jsme si vzali svůj život a nepočítali jsme dny Bylo nám jedno co přijde, bylo nám jedno co bude, bylo nám jedno co bude druhej den, prostě jsme žili v aktuálním okamžiku na písku, táhali jsme autíčko, šlapali jsme na kole, vylezli jsme na strom, utrvali jsme si švesku, tak jsme letěli k mamce hledali jsme si koláč a zapili jsme to mlíkem s kakajíčkem, to byla doba, co? To bylo super. To bylo skvělý, ale právě v této době se nám nastavovala oblast práce. Právě v této době se nám nastavovala oblast práce když jsme byli malí a my to prostě furt nechápeme, protože nám to nikdo neřekne, když sedíme v různých pracech a v zaměstnáních podnikáme, nebaví nás to, nebo máme tendenci vyhořet, že jo, a nevíme co se s náma děje tak se snažíme jít na jeden kurz, na druhej kurz, na co se vlastně hodím, tápu v tom, lítám v tom, nevím vůbec přitom Klíč k rozuzlení leží právě v dětství. Co tě bavilo? Co tě bavilo, když jsi byl malej Co jsi dělal nejradši, když jsi byl malej? Co to bylo? Co to bylo u mě jsem vám řekl A přitom věřili byste tomu že jsem si udělal zkoušky z účetnictví a z daňového poradenství a že jsem dělal finančního ředitele, čili jsem se vrtal v tabulkách. Přitom můj talent je objevovat poznávat. Objevovat poznávat To je krása. Předávat, učit. Je to, co dělám teď. A někomu předávat hodnotu. A to je to. Takže jsem se musel zpátky vrátit hodně hodně hodně dozadu a poslat hodně hodně hodně lidí kam si, včetně svých nejbližších, abych mohl v sobě rozžehnout opět znova tu svíci svého vlastního nadšení a vášně. A zdaleka si nemyslím, že to mám hotový a vracím se tam pořád a vracím se tam i teď s váma do toho úžasného dětského času, kdy nám bylo všechno jedno, přitom jsme tvořili od rána do večera, přitom jsme si hráli od rána do večera, přitom v podstatě jsme jenom hledali to, aby nám někdo řekl seš dobrý. To jsi postavil krásně. To je prostě nádherná věc. Takže to je kvadrant práce. Teď se pojďme podívat na kvadrant vztahů, že? Tam jsme si taky vytvářeli jasnou představu kdo bude náš kamarád vytvářeli jsme si jasnou představu o tom, koho chceme milovat a jak milovat ale vůbec jsme o tom v té době nepřemýšleli, jednoduše jsme si vytvářeli představu kdo bude ten náš nejbližší člověk tak jsme si šli přichoulet k mamce, si jsme se přichoulet k taťkovi, k sestře, možná k bráchovi, možná k babičce k tetě A tam se nám začaly postupně vytvářet naše budoucí představy o tom, s kým strávíme svůj život. A věřili byste tomu že my sice když jdeme do našich vztahů a zapalujou se nám lejtka a myslíme si, že je ten správný čas že tam se to všechno tvoří, takže od patnácti dál, tak to není vůbec pravda. To se právě tvoří už v děloze, jak jsme tam byli přijímáni, jak nám tam byla darovávána láska. Jak jsme byli hlazený, když jsme byli malí. Jaká slova lásky nám byla říkána, když jsme byli malí. Jsme slychávali ty seš můj úžasnej kluk. Já tě miluju a ty seš úžasnej. A já jsem třeba tady ty slova nikdy neslyšel. A jsem nikdy neslyšel že jsem úžasnej od svých blízkých. Nikdy. Přitom hele, jsem byl fakt borec Vidíte to, jak to hezky řeknu? Měl jsem úžasné vynálezy už v sedmi letech. Byl jsem vynikající ve hře na kytaru takže jsem vyhrával jednu soutěž za druhou. Dobře jsem zpíval, dobře jsem pracoval na táboře jako vedoucí. Dobře jsem v podstatě i ved lidi už jako malej kluk ve třídě nebo potom dal. Jsem byl fakt dobrý ale mě to nikdy nikdo neřekl. Takže v té cestě objevování sebe mám pocit že to nacházím mnohem mnohem později, že si zpátky musím vzít to, že jsem milovaný člověk že si zasloužím aby mě někdo miloval a že si zasloužím aby mi někdo řekl že jsem skvělej, že někdo roztáhne náruč a řekne, tyjo tyjo ty seš fakt machr. Takže já se vracím spolu s vámi do těch dětských let. A budu si tam muset představit jiný lidi protože doma jsem to jako neviděl ani neslyšel. A vzít si zpátky tu představu, jak je to skvělý, když někdo dostává náruč a řekne, ty seš můj skvělej kluk, seš úžasnej. Takže pojďme se tam zpátky vrátit do toho našeho dětství. A i když jste možná neměli lásku, což většina z nás neměla, tak jak to pozoruju, a ty naše dětství nebyly úplně úžasnými, A nebylo nám to předáváno a píšete mi různé kdo ví, jaký hrozný příběhy, jak na vás rodiči neměli čas jak chlastali, jak prostě byli opilí, jak hrozný věci slychávám, jak tam lítali kolikrát talíře a nože a nebylo tam bezpečí a dokonce sexuální zneužívání a hrůzy doma. Tak se tam pojďme vrátit a jestli mamka s taťkou nebyly úplně úžasný, tak si tam představme někoho jiného. Kdo obejme, kdo prostě obejme a řekne, miluju tě jsi úžasný kluk, jsi úžasná holka. A můžete si tam dosadit někoho jiného, nemusíte mu vidět do tváře prostě jiná bytost která řekne, já tě miluju, jsi jedinečný můj kluk, jsi jedinečná moje dcera. A já tě takovou jaká seš, miluju. Bez podmínek. No a v tom dětství totiž se tam utvářely naše synapse, naše budoucí partnery poněvadž já jsem objevil to, že budoucí naši partneři po tom budoucnosti na který nám hlásí to sexuální přitažlivost a feromonální vazbu, jsou nám ze 70% podobný Ve smyslu toho našeho emočního nastavení, takže pokud nám doma naházeli metráky výroku o tom, jaký jsme, tak náš partner nám ze 70% bude podobnej, čili že nám bude připomínat věci, který jsme zažívali doma. To je zákon. My jsme přitahováni k lidem, kteří mají ze 70% podobné nastavení, emoční nastavení jako máme my. Pojďme se tedy vrátit do toho našeho dětství a vzít si tam lásku která nám patří Vzít si tam lásku která nám patří. Přijetí, které nám patří. To je krása To se mi líbí tady to cvičení. Pojďme na další oblast a to jsou peníze. Peníze totiž peníze pro ty se taky musíme vrátit zpátky tam. Poněvadž peníze jsou ve světě dospělých život Když nemáme peníze, nemáme co jíst, nebudeme chodit nikam do lesa na kořínky a okousávat kůry stromů, nebudeme chodit lovit netopíry a jíst žížaly a brouky. Jednoduše v této společnosti ve které žijeme, potřebujeme peníze, abychom si koupili elektřinu, plyn, abychom si koupili jídlo, toleták, vodu, teplo. A to znamená, že peníze jsou život. Ani kořen všeho zla, jak nám cpali do hlav, Ale je to život. Peníze jsou život. Takže my pokud jsme se naučili, že jich málo, že nám je upírali nebo že doma rodiče s nima neuměli zacházet, tak vlastně můžeme v dospělosti potom prožívat, že nám chybí život, že nežijeme naplno že jedeme z ruky do úst a že nemáme na sebeprojevení dost. Ale přitom je pravda že jako děti jsme měli všeho dost a tím že jsme nepřemýšleli o tom, co je, co není a bylo nám všechno jedno, tak jsme pořád měli pocit že máme dost. Samozřejmě že jsme mohli někdy slýchávat když jsme si přáli zmrzlinu žvejkačku, lipo a tady ty kousky, že jsme mohli slíchat ty hrůzo strašný výroky ve smyslu, to si myslí, že ty peníze tisknu, to si myslí, že ty peníze rostou na stromech, přitom šlo o korunu, o dvě o tři O 10 korun i o 50 korun. A rodiče nám dávali často najevo, že to, co chceme prostě nemůžeme mít. A my jsme jako děti se s tím dokázali velice jako v pohodě smířit, že jo protože jsme to zase tak strašně jako neřešili a dobrý nemůžu to mít, tak si budu támhle hrát se slepicema a bylo nám dobře. Jenomže jde o to, jaké výroky se nám zapsali do života do hlavy, že to, co chci nemůžu mít, že peníze pro mě nejsou, že peníze se musí šetřit lidi zlatý kolik jsem toho doma viděl, naši dřeli jak koně. Ale nikdy si nic neužili, nikdy nebyli nadovolení, nikdy se neřeklo, hele rodino, dneska jsem vydělal balík tak to jdem zapít, uděláme grilovačku, koupíme basy, rozjedem tohle práček, nic takovýho. Takže zase opět bereme, že peníze jsou život. Je to životodárná energie, která nám dává možnost tvořit. Která dává možnost vytvářet to, co chceme. Která dává možnost aby naše osobnost vykvétala do oblastí, které si zasloužíme, které patří do našeho života. No a když prchů máme málo... No tak co se tam bude dít, když jich máme málo, že jo. Budeme si utahovat opasky a budeme pořád mít pocit že náš život někdo kontroluje, že čekáme na vejplatu, že čekáme jak to celý dopadne že čekáme až to jednou zaplatíme aby jsme konečně měli klid. Jenomže vidíte to, jak to omezuje kreativní sílu? Jak musíme počítat, jak musíme přemýšlet, jak musíme přemýšlet o penězích, čili jinými slovy o životě, co si můžeme dovolit a nemůžeme dovolit. Přitom správně je to tak že o penězích vůbec nevíme, že žijeme jak se nám chce žít a děláme věci, jak je chceme dělat Vůbec nepřemýšlíme o tom, jenom vyměňujeme finanční energii, stejně tak jako vyměňujeme vzduch v plicích a dochází k výměně, neustále k látkové výměně a vůbec nepřemýšlíme nad tím jak se to děje, tak stejně tak jsou finance. Není potřeba nad nimi přemýšlet. Oni přirozeně tečou sem a tam, jenomže opět. Vraťme se do našeho dětství. A vezměme si tam život. Pokud jste byli nechtění, nebo se snažili vás vyštípnout z dělohy, vraťte se do dělohy a vezměte si tam život. Pokud někdo usiloval o váš život, možná jste měli těžký porody, nebo jste se narodili nějak trošku defektní, nebo jste měli poruchy srdce nebo nějakého orgánu, roštěpy. Země vás nikdo nechtěl Možná vás někdo proklel, možná někdo měl s vámi jiné záměry než to, abyste byli šťastní, možná jste přišli nevhod, protože maminka zrovna studovala vysokou školu a tatínek si potřeboval vrznout Vraťte se tam, protože je jedno ze jakých okolností jsme vznikli. To nám může být úplně ukradené, protože co, to jsme vznikli z vůle někoho jiného a my jsme si nevybrali rodiče, my jsme si nevybrali tu noc vášně, my jsme si nevybrali ten den kdy budeme počatý, prostě je to holá statistika. Vraťme se tam a vezměme si znova do ruky svůj život Vezměme si ho do ruky jako svobodné bytosti ve smyslu, hele, já si ho od vás ale nenechám vzít. Já si nenechám zničit svůj život nějakým přemýšlením dvou lidí, který v podstatě vůbec ani neznám. A oni si tady domluvili, že si udělají noc vášně a já na základě toho mám trpět celý život? Nic takového. Pojďme se tam vrátit A vezmě si svůj život zpátky Je to jednoduché cvičení se vrátit a říct a já si ten svůj život beru. Já si ho budu obhospodařovat sám. Já si tu lampičku budu sám hlídat. Já si ten plamen, to ohniště budu sám rozchoukávat. Já vás vážení a milí nepotřebuju. A tam to všechno začíná. Poslední kvadrant zdraví, ten je jednoduchý. Pokud tady ty tři kvadranty který jsem vám řekl opravíme, čili že se postupně opraví naše mysl od všech výroků a prožitků, když jsme byli malí, tak se nám samo upraví i zdraví. Zdraví je jenom odrazem toho jaký kdesi v hloubi své duše jsme. Spíš svého podvědomí jsme, ať je to jasný. Čili pokud v hlavě neseme různé bolesti, křivdy a nedostatek života, tak naše tělo už je jenom odrazem. Všechny nemoce neduhy a tady ty kousky jenom říkají vždycky něco o nás. He, dobrý co? Takže vlastně nikdo nemusí být vůbec nemocný. Nejdřív ale je potřeba odmakat tu práci ve sklepě, vyčistit všechny ten nepořádek, který tam máme, všechno co se nám tam nastlalo z našich dětských malých životů, vyčistit to, předělat si tu svoji hlavičku, aby podvědomí mělo jasný instrukce, jak má tvořit, jak uvolnit kreativní sílu, jak tu kreativní sílu využít ve svůj vlastní prospěch Takže tak, toto je poselství podcastu k vám aby se vám rozářily oči aby jsme mohli prožívat životy, které stojí za to, které opravdu stojí za to, poněvadž čím víc nad tím přemýšlím, tím je mi to všechno mnohem víc jasnější, že nic jiného v tomto světě slunce není Budoucí cíle je fikce, nám se nemusíme dožít. Minulost je fikce, ta je pryč a už s ní nikdy nic neuděláme. A jedině co máme je teď tento okamžik, který si můžeme mnohonásobně vylepšit tím, že se vrátíme do svých dětských postýlek a vezmeme si to, co nám patří. To, co nám vzali. Toho co nás obrali já chápu, udělali to nevědomně kolikrát oni sami byli, kdo ví, jak jsi, ale vy už, nebo my, včetně mě, už nemusíme. Se tam můžeme vrátit. A vzít si lásku, která nám patří. Vzít si život, který nám patří. Vzít si vášeň a nadšení talentových vloh, které nám patří. A na tom začít postupně stavět svoji další krásu. A ve finále pak víte co, já to chci prožít tak, že když mi smrt zaklepe na hlavu a řekne hele hochu podle toho jako jdeme, tak si chci říct jednu důležitou věc že jsem žil svůj vlastní život podle svých vlastních vášní a podle svých vlastních představ. To mi stačí. Víc není potřeba. Tak jo, mějte se krásně a opět příští týden u další zprávy v tomto mém podcastovém kanálu se na vás budu těšit. Tak jo, zatím ahoj.