Čtyři mříže vlastní klece, jež jsem přepiloval do svobody. Přivázali slona ke kůlu pěkně za nohu, aby příliš neběhal a neohrožoval návštěvníky parku. Aby ne, tak těžké zvíře přece musí být pod kontrolou a nedej bože, když se na někoho znenadání osopí, byť v touze si malinko pohrát. 5-tunové zvíře dokáže udělat pěknou paseku, i když si jen tak zlehka mávne chobotem, přivázání ke kůlu udělá pro majitele parku vynikající práci. Milý slon si pak může dělat co chce, pouze v omezeném rajónu. S dětmi se to dělá podobně. Křičí, jsou neposedné, lítají sem a tam, až by nám z toho někdy hlava ulítla. Není snad nic lepšího než toho malého neposedu pěkně uvázat ne za kul v zemi Ale nasadit mu kůlíček rovnou do hlavy. Slona příkazy nesvážeme, dítě ano. Neustálým opakováním stejných rčení a příkazů se do hlavy nasadí kůl z nejtvrdšího kovu. Představte si, že jednoho dne slona od kůlu odvázali. A milý slon, již plně svobodný, se kymácel po stejných cestičkách, jako když byl uvázaný. Zvykl si na své omezení a přijal jej. Ani ho nenapadlo, že by si jen tak vyšel po mnohem větším revíru a pobavil se pojídáním listů zvedle stojícího stromu. Děti jednou dospějí a ejhle, kůl potetovaný příkazy, nezmizel odchodem z domova, zůstal pevně zasazený v synapsích mozkové hmoty. Nikdo již nevelí, nikdo nevyrývá nové obrazce do kůlu. Přesto se však zdá že lano u nohy je stále přivázané. V dospělosti se pak snažíme o svobodný život. S pomyslným lanem u nohy to však jde velmi stuha. Rozhodl jsem se svůj kůl v hlavě nejen vytáhnout a vyhodit, ale i spálit. Jak jsem to udělal? Odvážil jsem se odejít z práce. Kdysi jako velmi dobře placený manažer Microsoftu jsem se rozhodl že již danou práci dělat nebudu a odešel jsem. Nechal jsem za sebou zlatou klec, super peníze a postavení, zlaté karty a výhody zaměstnání. Chtěl jsem začít podnikat a dělat tuto práci, kterou dělám teď. Hlava bubnovala na poplach. Všichni mě měli za blázna. Vykročil jsem. A od té doby dodnes můj web navštívilo přes deset milionů lidí. Kdybych zůstal, nikomu bych nemohl nic předat. Zůstal bych řadovým zaměstnancem ve velké firmě. Nic víc. Odvážil jsem se odejít ze vztahu. Usazený v manželství se dvěma dětmi. Super rodinka, měli jsme všechno. Necítil jsem se v tom ale dobře. Radili mi, že to musím vydržet pro děti a pro společenskou uznalost. Bejt rozvedený se nenosí. Potřeboval jsem dost tuhý pilník abych tuto mříž k letce upiloval. Táhlo se to roky, trpěl jsem jak ryba na suchu. Kroutil se v rodovém odmítnutí, ale nakonec jsem to dal a vyrazil do svobody. Odvážil jsem se bourat vlastní kréda. Měl jsem několik vlastních krét, které mi pomáhali orientovat se v pocitech aby se mi náhodou nestalo, že skončím špatně. Jedno z takových krét říkalo, poslouchat rodiče je nutnost aneboť pracovat se musí co moc peněz škodí. A tohle je nejlepší. A tancování je nástrojem ďábla Svázaný krédy jsem hezky zcela nevědomě šlapal kolem kůlu. Rozbil jsem je všechny a dělal pravý opak co kréda říkala. Přijal jsem riziko, že mohu být za blbce. Být za hňupa, kterého si všichni podávají. Fakt super pocit. Být za blbce v neznámém prostředí, kde není žádná jistota ani opěrný bod. Parádní dovolená co? A přesně na tuto cestu jsem se vydal. Do neznáma a do nejistoty. Prejhlásil jsem do kurzu tance, naučil jsem se ski alpinismus, vyrazil sám přes půl planety na kurz do USA. Naučil jsem se při tomto pilování mříže, že za blbce je člověk až do doby kdy se za něj považuje sám. Zbořil jsem toto nastavení. Vyrazil jsem na cestu nejistoty. Jít vyšlapanou cestou přináší bezpečí. Víme jaký je konec. Známe stromy kolem Je nám jasné, kdy dorazíme. Ale co takhle vyrazit na cestu a nemít ubytování? Nevědět kde skončíme s kým skončíme zda bude co jíst a pít? Vydat se na cestu kde není jistého nic? Zjistil jsem svoji uvězněnost ve vlastní kleci jistot? Jistý vztah, peníze, práce, všechno pěkně pošéfovat, upevnit, dát tomu rámec, nejlépe abych se ráno vzbudil a prohlásil na celý dvůr. Všechno je jasné a jisté, není se čeho bát. Jistoty jsou snad nejpevnějším lanem ke kůlu vůbec. Finální výkřik z Hory o svobození Už nemusím žít v kleci, mohu žít svobodně. Sice mi není jasné, jakou cestou půjdu, ale to je mi jedno. Ta svoboda za to stojí. Svoboda, kde již není žádný kůl, kolem kterého bych měl cupitat do smrti s pocitem, že to je ten život, pro který jsem se narodil. Tak tolik dnešní podcast. A budu se na vás těšit u dalšího. Ať se vám podaří zlámat vlastní mříže. A vykročit do svobody. Mějte hezký den.