Tak já vás zdravím. Dnešní téma, když mám strach že nejsem dost dobrý, že nejsem dost dobrý kouč, že nikdy dobrý nebudu a mám bobky a bojím se, takže pár důležitých věd poněvadž jsem tady v tom oboru skoro 20 let a založil jsem vlastní školu a vyškolil jsem možná 120-150 koučů za tu dobu od těch roku 2008 Takže vám můžu dát pár dobrých zkušeností a pár dobrých návrhů, jak se s tímhletím mizerným strachem poprat a taky jak s ním zatočit a jak z toho nedělat vědu protože nikdo na začátku prostě není dobrý a i kdyby spadnul do vývodka, tak je potřeba Mít ten trénink Je potřeba to dělat pořád okola. A to je to, že když se člověk rozhodne i pro maraton, že bude běhat maraton, no tak se nestane skvělým běžcem přes noc. No to prostě tak je. Párkrát se bude muset zalepit koupit si náplasti a zalepit si puchejře, párkrát bude muset vyhodit boty, párkrát bude muset se možná pozvrace se do příkopu. No ale takhle to je. To je běžná praxe. Takže možná tady ten pocit znáte, že někde v sobě přítíš to silné volání že to tam někde je a ten hlas říká no měl by si to nějak začít, měl bys to dělat, měl by si se začít o tento obor zajímat Já si pamatuju, když jsem sám se tady v těch věcech pral a odcházel jsem z velkého postu finančního ředitele, A říkal jsem si, já bych tenhle ten obor rád dělal, já bych to chtěl zkusit já miluju práci s lidma. A na druhé straně mi tam zase samozřejmě běhalo, ale tyvej, kdo si myslí, že seš? Kdo si myslí že seš prosím tě, si myslíš, že k tobě někdo bude chodit? A všichni se mi smáli v té době, protože nikdo nevěděl přesně, co to je vlastně životní koučinka. Přitom je to nádherná oblast Která dokáže lidem neskutečně pomáhat. Ale samozřejmě dostat se přes ty základní myšlenky prosím tě ty seš úplný blázen, všichni se ti budou smát, no, tak mě se všichni smály a měli mě za úplného hňupa. Samozřejmě mozek ten ty informace všechny hned veme a řekne, ale prosím tě ještě já doma Jsem slýchával od rodičů, ty jsi se úplně zbláznil, vrať se na zem a měl by si chodit jako normální člověk a chodit hezky do zaměstnání kde ti dají korunky. A tak mi nastavili hlavu a si to dokážete představit jak náročný to bylo a v korporátu mi to trvalo tři roky, než jsem byl schopnej se vůbec rozhodnout jít tou cestou. A nebát se a říct já to prostě nějak dám, žiju jenom jednou Čili ono to je na začátku náročné a máme tyto myšlenky úplně všichni, že jsme hňupy a že je to nezvládném a že to není pro nás a že budeme zavlbce. Ale já v jiném videu už jsem mluvil o tom, to si na YouTube můžete dohledat nebo na mým podcastovém kanále, že musíme následovat svoje talentový složky. Že je potřeba odhalit svůj talent a následovat svoje talentový složky, poněvadž pak jsou... Různé náročnější chvíle, kdy se potřebujeme o tyto talentové složky opírat. Takže cílem toho dnešního povídání je motivace, pozbudit vás aby ten úžasnej talent ve vás nezaniknul a abyste našli tu odvahu se do této práce pustit, poněvadž je to skvělá věc A nečekejte že vaše mysl bude ze začátku podporovat. No proto já jsem mi tu svoji školu udělal. Jednoduše podporovat lidí kteří to chtějí dělat a kteří se to chtějí naučit poněvadž někdo mi kdysi tenkrát řekl, hele i když budeš krok vepředu, tak pořád budou lidi kteří za tebou budou chtít jít, protože seš o kousíček vepředu. No a tak jsem to udělal. V 2008 jsem založil jednoduchou školu a začal jsem předávat informace ze svých koučinkových sezení, který jsem potom v obrovském exitu z korporátního světa začal pomalinku dělat. A vemte to, můj první klient byl z roce 2006. Kluk který se vléčel z drog a který prostě nevěděl co sám se sebou. A já jsem měl strach lidi zlatý, jak to všechno zvládnu, a jestli mi vůbec zaplatí a Najednou jsem viděl, že on je vděčnej, že je rád za to a že je rád že mu někdo pomáhá, ale člověk se nesmí bát a musí tu ten první krůček prostě udělat. Samozřejmě že tady v této oblasti narazíme na jednu prekérní věc, který se říká sebehodnota Sebehodnota a nejsem dost dobrý. No a to nám samozřejmě všem už vznikalo v dětství kdy jsme Se s tímto poprvé potkávali jsme si hráli, něco jsme postavili z lega nebo nějakou věc nakreslili a přišel někdo z těch našich nejbližších, řekl, ale prosím tě to už si dávno by si měl už bejt že jo, dávno by si měl už bejt někde někde jinde. No a naše sebehodnota často sebeúcta se právě v těchto raných dobách Co nejvíc se snížila. A protože nám blízký říkali různý nesmysly a my pak nosíme plnou hlavu různých věd který se nám nahráli jak MP3ky a říkají nám tady ty slova, ale prosím tě jak by to vždycky říkávali doma ale prosím tě vrať se na zem No a já jsem si pak v duchu když jsem byl starší, tak jsem si velice rád vyprávil ten příběh, kdybyste mě bývali nechali být, kdybyste se mě nevšímali, kdybyste mi nic neříkali kdybyste mě jenom nechali být takovej jaký jsem, tak vlastně já budu happy a nic dalšího od vás jako nepotřebuju. Takže ta naše sebehodnota která samozřejmě se v těchto profesích nejvíce prodává A pokud je, že přejiž jsem nula, tak co chci komu dávat, a když ve mně tíkají hodinky, že jsem troská že stejně nikomu nic pořádného nedám a že mě stejně nikdo poslouchat nebude, no tak samozřejmě že na to narazím, takže to budování sebehodnoty v té celé koučinkové praxi a to, jak na začátku se to potřebuju učit z nuly, je velice důležitá si ji postavit Ale to je věcí postupní cesty. Není možný na začátku zvládnout všecko a nechte se tímhletím pozbudit, že na začátku člověk se potřebuje rozhodnout podle svých talentových služek, říct já to chci dělat, já potom toužím a já opustím všechno co mám a jdu to dělat. Jdu to dělat. Protože je to fakt dobrý obor, ale toho samozřejmě neřekne každej žeho? Poněvadž to jsme právě my, kteří máme talenty na to tyto věci vykonávat. Čili zkuste si pojmenovat jak to vlastně přesně vypadá. Co jsou ty hlasy, které v sobě někdy slyšíte Možná porovnávat se s jinýma, častá věc že oni mají titul, oni mají letitou praxi, oni mají ty nejlepší školy na světě a co jsem vlastně já. A já vám můžu říct za ty roky co to dělám, že právě ti, kteří nemají žádný školy a žádnou praxi, jsou nejlepšími žáky. Poněvadž se učí všechno od píky, od začátku. Do sebe začínají vztřebávat ty základy jak se to dělá a nemají plnou hlavu všeho možnýho, co jde na sáli. Nic proti tomu že člověk si udělá nějakou školu a tím vůbec nechci pohodlat, ale to je to zkušenost Tato zkušenost je nejlepší, kterou jsem zažil že přijde člověk touží to dělat dělá to s kámoškama, s kamarádama, dělá to někde jako, jak se říká, na pařezu a najednou se v něm probudí ta touha a řekne, hele já to chci, já prostě tudy chci jít a vlastně se učí úplně všechno od začátku. Další taková pochybnost která sráží sebehodnotu je vlastně co když... Někomu ublížím. Co když mu poradím blbě? Co když mu poradím a skočí z mostu? Tímhletím jsem já procházel taky a koučové se mě na to velice často ptají a ta moje odpověď za ty roky je, ale my nejsme spasitelé světa. Samozřejmě že se učíme to, aby jsme se dokázali nacítit na klienta tak Abysme mu takzvaně nepřehráli psychiku a ono to je, když někdo je třeba týraný děcko, sexuálně zneužívaný děcko nebo opovrhovaný děcko, bojuje se sebepřijetím a sebeláskou, tak některé ty emoční programy v hlavě Jsou nastaveny na tzv. nízkých emočních číslech Já to mám ve své metodě emoční rovnice nastavený 0 nejhorší, desítka a desítka nejlepší, takže když se některý emoční program v dětství odmítáním, buzerací, nepřijetím, zneužíváním nebo doma domácí násilí nastaví na nízký emoční čísla čili berme to 3 a níž, tak potom... Když se tyto rovnice mají tendenci jako vyvenčit, někdo se nás dotkne něčím někdo nám něco udělá, nebo v koučinku samozřejmě se nás někdo může zeptat na nějakou drsnou otázku která rozvibruje právě tento emoční zápis v emočním paměti, tak se v nás probouzí obr. A v každém z nás se může probouzet jinak. V někom se probouzí tím, že bude řvát, někdo se bude mít v násilí, někdo se začne sebe poškozovat a jiný zmlkne. Každým se to, bohu teče, každým se to projevuje nějak jinak. Čili já učím tu věc, že jak se člověk že jo nadcítujeme se na klienta začneme tam cítit že... By to mohlo bouchnout, že ta otázka naráží na nízký emoční čísla. No tak jednoduše je to stopném. Odvedeme dialog někam jinam. Čili my nemůžeme nikomu ublížit, poněvadž se učíme cítit toho člověka. Cítit ty jeho potřeby, cítit tu jeho bolest, cítit tu jeho zranitelnost. A samozřejmě když potom se déle pracuje, tak se dohadujeme s klientem i na tom, Jak tyto bolestivé bolestivá místa překonat. Jak překonat bolestivá místa týrání, sexuálního zneužívání, různých ataků, bolestí. Ale je to potom už vyšší dívčí v tom, že klient vlastně jako souhlasí s tím že tam půjdem. Čili ty pochybnosti co když já nikomu ublížím, Jsou v podstatě jako k ničemu, je to jenom mozková hra a dá se to naučit. Další taková pochybnost velká strach, hele, budu trapnej, kdo mě bude poslouchat budu úplně za blbce a budu trapnej. No divili byste se, jak toto je zase jenom mozko hra, poněvadž člověk který opravdu potřebuje help, je vděčnej úplně za všechno Za jakýkoliv slovo, kolikrát za maličkou větu, kolikrát za maličký pozbuzení. No a vy, když se začnete ten obor učit a začnete klát správní otázky a umět se dobře empaticky nacítit, tak jistíte že nikdy nebudete trapným. Že nikdy nedojde k tomu že by se vám někdo vysmála v odplivci před váma na zem. To není tak pravda. Lidé hledají stejně, jako hledají restauraci, jako hledají benzínovou pumpu a jako hledají faráře, tak stejně tak hledají kouče, aby jim pomohl. Aby jim dal, jak já s oblibou vždycky říkám, světlo z věže. Pohled z věže. Pohled na to, jak ta jeho situace vypadá. A ta brilance toho destilátu, že mu dáte jednu úžasnou větu, která mu osvětlí mysl a která ho navede, není to úžasné. Je to skvělý, poněvadž tyto jako mozkohry v nás jsou vlastně pořád ty mizerný programy v ředství. Ty mizerný programy který nám tam nadspali když říkali, ale ty víš co, kdyby jsi byl takovej aspoň jako byl ten Pepa tady odvedle. A kdyby jsi aspoň ty známky přines. A kdyby jsi tady líp namaloval. Takže se nám to přeložilo, že jsme špatný, že nejsme dost dobrý, že jsme k ničemu, že nevyhovujeme a kdo ví, jaký další bláboli. Čili dá se s tím pracovat. Neposlouchejte ten svůj mozek, najděte si svoje talentový složky a řekněte si, hele, já miluji tady ten obor a já to jako chci dělat. Pak se častokrát stává, že máme chaos ve vlastní palici, ve vlastní hlavě, že sám vlastně jako nejsem v pořádku, že ještě sám nejsem dost. Že ještě mi to v té hlavě lítá, že sám ještě jako nemám vyřešeno. To tady taky poslouchám pořád. Ale kdo má vyřešeno? Kdo má jako vyřešeno aby jsme mohli se tomu tak nějak postavit a říct, no tak já už jsem dokonalej tak pojďte všichni tady ke mně, připravte si peněženky, poněvadž já už jsem hotovej. No ty hele, přímě. Já miluju práci na sobě. Kdybych to nepoznal, tak jsem defekt v panikách, že jsem trpěl panickýma atakama, nedůvěrou v sebe, sebepoškozováním, přemírou plánování a strachu z toho že nebudu mít co dělat, jako vězní že byl psychicky týraný dítě. Takže to je nekonečná práce. Takže já když jsem objevil moční rovnice a kdybych říkal, no tak já ještě nemám všechny venku, tak já nikomu nic dávat nebudu. No tak jsem kolik deset let nic nedělal. Jak já pracuji na sobě tak já ještě budu dalších 150 let pracovat na sobě, to je blbost Stačí že jsme krůček před těma ostatníma a už můžeme dávat velice dobrý informace k tomu aby ty druhý nám za to děkovali aby nám za to platili a aby jsme z toho mohli žít. Ale víte co je tady důležitý? Tady je důležitá jedna taková pro mě velká ingredience a to je, Já bych to jednoduše řekl, že nikdy nebudu tak strašně v pořádku, abych se mohl dokonalej postavit před všechny a být úplně v pohodě. To se nikdy nestane. Všichni rosteme, všichni se neustále vzděláváme, všichni neustále chceme na sobě dělat. Takže není to možný se tady do toho stavu dostat a říct že tak já už jsem vlastně úplně já. Jsem teď úplně připravený na všechno Víš? A to je často co taky slýchávám že lidi si myslí, že musí být nejdřív Naprosto vyřešení, než můžou pomáhat. Věřte tomu že to je blábol, že jsem tomu podlehal taky a že je to holej nesmysl. Čili je potřeba Si říct, no tak co, já to prostě pořeším cestou. Pak se dál ukazuje skvělá další záležitost a to je jako pozoruhodný, že když jste jako na začátku začnete ten obor dělat, tak vám budou chodit lidé, který odpovídají té vaší rovině nastavení Že se nestane, že vám přijde na jednou někdo zbořený a že nebudete vůbec vědět, co s ním a že vám tam vomlí a skočí z okna. Ne, ne ne budou vám chodit lidi kteří budou na stejný rovině, že je budete rádi zvládat a budete to zvládat, poněvadž oni budou na tom vašem levlu. A to je krása. Čím víc budete na sobě dělat, tím složitější případy vám budou chodit, poněvadž budete schopni je řešit. A další věc je ta, že skutečný kouč je vlastně člověk který je na cestě. To je tak jeský ne? To se mi tak líbí, že jsem furt na cestě. Já sám s oblibou říkám, že jsem furt na začátku že pořád poznávám nový a nový věci. Já nemůžu se toho dosytit mě to tak strašně jako táhne a baví, že já se furt saju. Takže to, že jdeme a to, že jsme na cestě a to, že pořád poznáváme a pracujeme, což tady u nás třeba na škole je to taková kladná povinnost, že všichni musí si hlavu čistit pravidelně a makat na sobě aby byli vzorem a aby to, co dělají s ostatníma klientama, aby taky to dělali sami. Takže ta síla kouče není v jeho dokonalosti Ale v odvaze být pravdivý a držet si bezpečný prostor. V tom je ta síla. A největší síla, kterou já vidím je v tom, že žiju to, co říkám. I když řeknu, že mi to nejde a že jsem manták a že mám holou hlavu a přiznám že jsem tamhle to nezvlád a tamhle to jsem nezvlád. Ale že to přiznám, že to řeknu. Nikdy se totiž neděje, že přijde klient a za první zkusku hned za druhou za třetí. Některý chodějí rok, některý prostě chodějí roky, ne furt ale pořád se udržujou, pořád chodějí pro rady, pořád chodějí pro výzvy z věže, neustále neustále. Jdou dál protože jim rostou děti, mění se jim vztah, mění se jim biznis, mění se jim podnikání mění se jim kolegové, takže ono je vlastně pořád co dělat. A víte co, kdyby koučem mohl být jen ten, kdo má všechno vyřešený, Tak by na světě nebyl jedinej coach, kromě těch falešných, kteří si myslej, že už snědli šalamou novolejno a že už všechno vědí a všude byli, ale věřte mi, takový člověk toho právě ještě moc, moc nepoznal. Čím víc se posouvám, tím víc vidím jak málo toho vím A jak širokospektrální celá ta věc lidského poznání je. Pak tady máme další takovou jako sebeodpůzující věc a to je jakýsi mentální sabotér v nás. Že ten náš mozek mě odrazuje proto, protože nás chce od něčeho chránit ale to jsou všecko jako hlouposti. Povím vám to tak, že my každej nosíme v sobě takzvanou baterku, něco jako je v autě. A ta baterka poněvadž tělo nemůžeme strčit nikam do zásuvky, aby se rozšťouchlo, Tak musí mozek neustále počítat svoji energetickou kapacitu. Co vlastně ty procesy stojí? Co stojí jídlo, pocení, termoregulace, přemýšlení emoční zatížení, věď obnovák, tělesní struktury? A tyhle ty věci debky, který máme a strachy a obavy, který máme, tak on musí pořád neustále prognozovat víte si, jaká to je práce, že on neustále musí počítat a neustále že jo, musí jako hodnotit kolik energie bude potřeba za chvilku, zejtra popozitří, kolik jí má, jo, tělestá baterka. Čili my když mu tam zadáme, že chceme dělat něco což je neproskoumaná cesta, odejít z práce, která je placená, měsíčně nám chodí příjem jít do neznáma a ještě pokud tam máme různé programy, které budou ve smyslu hele, teď budeš za blbce, tak ten kompůtr to neustále vyhodnocuje a tím pádem pokud se dopočítá, že to je rizikovaná ročná cesta která bude stát mnohem víc energie, tak hádejte co udělá, víte? On je nastavený na přežití ne na růst. On je nastavený na to, aby nás chránil od bolesti a od strachu. Ty plazí mozky. Tak na to on je nastavený. Takže my tam přijdeme a řekneme, já bych teď chtěl dělat úplně něco jiného. Tak co ten vidíš? Co on? On to spočítá a řekne to. A to, jak s námi mozek komunikuje, je v mnoha případech strachem, obavama, útěkem, sebezpochybňováním. Takže on nás nebude hned pozbuzovat a řekne, no, tyť ale, víš co, tak tady prosím tě tak ti tady jde plátné Kam bys chodil, byste viděli kolik lidí přežívá rok, dva, tři čtyři pět deset dvacet let ve vztahu, že se to jednou změní, že se to jednou zlepší, že jednou přijde ten pravej a jsou tam deset dvacet let, samozřejmě nikdy se nic nestane, že jo protože se stejnou hlavou se nemůžou dít nový kousky. Takže on vlastně vyhodnotí, že každý krok do neznáma pro něj je vlastně nebezpečí. A spustí vnitřní obranu. Výmluvy, odklady se bez pochybňování. Čili to je ta mozkohra, kterou ten kompůter s náma pořád hraje. A já často vždycky říkám těm svejim žákům, často jim vždycky říkám, hele víš co, čím víc porosteš, Tím víc budeš chápat, v jaký hře hraješ. Jak ten mozek je to pšachová partie proti nejsilnějšímu počítači na světě v Lepce. To je neskutečný kombinátor který vymyslí takový scenérie, že my ve finále se ze deset let probudíme na stejném místě se stejným partnerem, se stejnýma penězma se stejným břichem, se stejným chlupem v nose. Stejným baráku, stejným městě, všechno stejný, protože to je nejmenší spotřeba energie. Takže on ten kompůter prostě si radši vymyslí logický důvody. Víš? Proč by do toho neměl chodit Proč by to neměl dělat? Proč by riskoval odmítání? Proč by riskoval neúspěchy? Proč by riskoval trápac? Proč lidi zlatý bych si měl ze sebe dělat blbce když můžeš v teple sedět v ofisu? Nebo dojít ve mena? Nebo prostě cokoliv dělat to je jedno neopovrhuji žádnou prací. Ale je to zaběhlý, je to jasný. Ne? Jsou to prostě baterky, jasně mozek to dokáže všechno spočítat a my nemáme vůbec žádný jako starosti Nás Udynda pěkně ukoleba ten kompůter v hlavě, on si pěkně hezky udělá čárku ke všem těm synapsím, který tam má a nás ošulí. A já jsem jednou se mi dostal do ruky takovej ten dokument pět posledních přání umírajících, víš. Tak děs, najděte to moje video, je to i dostupný dokument někde. Co si umírající lidi nejvíc přejou? A tam je to jasný. Nebát se dělat to, co chci. Nebát se poslat některý lidi kam si. Nebát se si říkat o to, co já miluji, to, co já chci. Všimáte si toho. Prostě mými slovy poslat mozek... Přitečky. Poslat říct mu, hele, já tě prostě nebudu poslouchat. No a samozřejmě klíčový zlom, který v této oblasti rád přichází a může přijít, když nebudete mít bobíky v kalhotech, je vlastně to potom to srovnávání mezi voláním versus, A pochybnostma. A tady ty dvě věci spolu neustále bojujou. Mně to velice dobře si myslím známe ve vztahu zůstat nebo odejít mám tam bejt, nemám tam bejt, mám s ním bejt mám s ní bejt nemám nemám, tamhleto, tamhleto tamhleto A to je podobná věc kdy my vlastně cítíme v sobě to volání zůstat nebo odejít vůči těm pochybnostem lidí zlatý co já tam dál budu dělat ty roky. A tady v té pracovní oblasti je to úplně to samé. Touha, to volání jít si za svým a dělat si ten svůj talent, ty své věci, které miluju a dělat je furt a dělat je od rana do večera. A pro chytovou pochybnosti. To, co jsme si tady říkali spolu. A když ti to už napadlo, že bys chtěl pomáhat a dělat ten obor a dělat ho profesionálně a nebej takovej šmudla někde. Ale udělat ze sebe excelenci, udělat ze sebe fakticky luxusního profesionála, ze kterých ho to bude sálat, že ten obor miluje, že to chce dělat a že žádnej jiný obor není a že realizuje svoje talentový složky, tak to vlastně to volání, který slyšíš nepřišlo náhodně. To vybublává z tvých nejniternějších částí osobnosti No, to vybublává a mozek, tam proky tomu že teď zná se to jako dere, a mozek, baterky. Víte co, a já jsem si to vyslech těch blábolů a těch nesmyslů a těch keců, který ten kompůtr neustále mektá a pořád dokola mektá. Poslech jsem si toho tuny a metráky a můžu vám říct zodpovědně vám můžu říct, že to všechno byly keci. Všechno bylo lži. Nic toho se nestalo. Všechny ty strachy jsou stejně jenom fikce a jedna velká Moskora a jedno velký drama. A pochybnosti neznamenají že to není tvoje cesta. Naopak bych řekl, že právě to znamená, že to je tvoje velká cesta. Tam, kde nás to chlácholí, tam pěkně buďte, tam ještě podřímej, to jsou často mozkohry, ale tady tyhle věci, kde nás to vnitřně táhne a proti tomu leží a stojí celá armáda strachu, tak tam může být zajímavá cestíčka. A jestli právě tady to máš v sobě, tak to je dost. To je dostatek k tomu výjít. A všechno ostatní se dá naučit. Všechno ostatní člověk se může naučit když má v sobě právě tady tu obrovskou sílu to udělat. Tou cestou jít, tou cestou projít. Že má na to tu odvahu a sílu. Ale ten hlásek v nás kolikrát bývá malej Určitě znáte to, jak malinko je takový já bych to tak rád a proti tomu neměl být a budeš na blce a budeš za kreténa a nedělej to a musíš, víš. To známe, to známe, všichni to známe. A proto já jsem vlastně udělal tady tu svoji školu poněvadž z začátku to bylo, tak už je taky nějakej pátek, tak to bylo takové jako neskušené že jo, protože jsem předával něco co jsem sám si myslel že vím to malinko jak jsem byl pár kručků ve předu, ale pak jsem si uvědomil jak velký věci to jsou A poněvadž na začátku vlastně tápe každej. A když už jsem já byl trošičku vepředu, tak jsem mohl předávat jak to dělat, jak koučovat jak otázky. Pak jsem vlastně vymyslel tu svoji betonujemoční rovnice a udělal jsem si daní patent, aby mi to nikdo neukrát a aby bylo jasný, kdo to dělá, kdo to nedělá, kdo to může dělat, takže se to nemůže nikde motat a matlat a plácat. Je na tom ochraná známka, takže kdo se to naučí, tak musí být pořád součástí jakéhosi toho mýho McDonalda, aby se to nemotalo. Ale to hlavní co tam je, že ty lidi jsou sami Že vlastně jako se to dá sdílet, že se dají supervizovat, víš. A vlastně jako to najednou začalo pomáhat a najednou vlastně řeknu, že to je dobrý, protože vlastně si člověk udělá školu a pak někde se plácá je sám a snaží se to tam nějak patlat, ale ty největší příležitosti jsou právě v tom, že tě někdo vede, že tam vlastně jako nejsou ty věci Ty sebespochybňovací mechanizmy a další obchodní věci, potom získat klienta a nechat si nechat za to zaplatit trošku jako vyšší peníz než pětistovku na hodinu a říct si trošičku větší sazbu, ale to všechno vyžaduje um, poznání, komunitu, víš? A to je to, co já vlastně na té svojí škole všecko jako mám mělať to dělám v malým, dělám to pro pár lidí ve směs maximálně deset za rok a Tady ty věci právě se kolem toho prožívají že kouč není sám, že má přístup k vědění, že já mu můžu pomáhat, když o něco jde. Supervize jsou skvělý, dovzdělávání je skvělý, že ta škola koučů emočních rovnic je přesně to že potkáváš lidi který jsou s tebou furt a který dělají to samý a který se chtějí vzdělávat a chtějí taky jako bejt excelentní, víš Lidi, kteří jsou citliví, kteří jsou přemýšliví, talentovaní a v podstatě jsou ochotní se odblokovávat. Jsou ochotní na sobě makat. Když já tohle to já beru... Že já jsem, když jsem začínal tady tu svojí, tak jsem psal některým vyhlasným koučům v USA, ale oni na to tenkrát ještě nebyli ready na licence a na know-how. Psál jsem Antony Robincovi, Stefanu Kovimu, Vejnovi Dajerovi, psál jsem různým různým lidem, ale oni nebyli na licenční systém ještě jako připravený, aby mi jako dali nějaký know-how, tak jsem si to po to ve finále všechno vymyslel sám. Poněvadž to tenkrát nebylo v tom roce 2013. Takže vlastně malinko aspoň slov po té školičce, když už jsme se dostali až sem, tak vlastně na té škole se člověk učí to, jak pracovat sám se sebou, jak pracovat se močními programy jak emoční programy vznikají, jak se vlastně emoční programy dostávají do hlavy, jak pracovat s klienty v náročných situacích jak jim pomáhat rovnice hledat a otáčet a čistit si vlastní hlavu aby se cítili ve svém životě dobře. To je to hlavní, co se člověk učí z těchto emočních oprogramování. Ale samozřejmě je tam spousta dalších věcí, jako je práce ve vstazích, práce v práci práce sám se sebou ve zdravotní části ve finanční části. Tak, aby ten náš život byl hezký, vyrovnaný, v rovnováze. A to všechno vlastně děláme v komunitě lidí který máme rádi. Takže i když toto ve vás rezonuje a přináší vám to nějaké myšlenky, tak se podívejte na stránku mojí školy, kterou najdete v popisku videa, kde si můžete dát nezávaznou konzultaci s mým koučem a popovídat si o tom, jestli na to máte, nemáte, jak se to celý děje, aby ten váš mozek vás tam zbytečně nešulil. Pojďme to pomalinku směřovat k nějakému závěru. Čili první důležitý aspekt je, že pokud pochybuješ, tak to není slabost, ale je to úplně normální věc která se dá překonat. A každý silný kouč někdy někde začínal. Každý sportovec každý maratonský běžec, každý olimpijský vítěz, každý myšilinský kuchař, každý někde začínal na začátku a byl úplná nula. Že tou cestou chce projít. A stejně tak je to teď tady pro tebe. Stejně tak ty teď stojíš jako já před 20 rokama a říkáš si, že jsi za ty, jak já bych to mohl celý nějak uchopit. Takže s tímhletím mojí pomocí když to uchopíš, tak tě to určitě vystřelí. Mnohem rychlejc nahoru, a než již to budeš muset všechno zvládat sám. Tak, tolik dnešní video a já to zavřu asi jednoduchou větou od srdce a je možná nejlepší, která mě velice pomáhala a věděl jsem, že učenej z nebe nikdy nespad a že velkej úspěch není jednorázová akce. To není anděl páně, který přijde s kuforem plnej všeho, ale je to denní piplačka Kdy každej den udělám jeden krok, jeden malinký krok, který mě posune dál. A z toho jsem si udělal mantru, že každej den udělám ke svýmu cíli jeden krok. A dělám to ve zdraví Chodím sedm až deset kilometrů denně a chodím tři a půl tisíce až čtyři tisíce kilometrů ročně a zkus to najít za jeden den, že jo no. Jazyky to je to samé. Každý den, samozřejmě nejsem dokonalej, někdy jsou výpadky že to člověk jako neudělá, že jo, mám jazyky anglištinu španělštinu. Každý den sluchátka, takže když jdu, tak tam půjdu, pořád. Votaudy byl věci, knížky. Tak jsem si vlastně vybudoval tenhle ten jednoduchý princip, který říkám Že velkých věcí dosáhneme tím, že máme návyk vytvářet malý krůčky, šlapat malý krůčky každej den, prostě pořád Nezastavím a šlapu a šlapu a šlapu a šlapu a šlapu. Ale pak ve finále za rok je to tři a půl tisíce kilometrů. Myslím, že to je asi jedna celá čtyři milionu kroků. Všimáš si. Každej den to málo. Každej den ta trošička vytváří obrovské výsledky když se to sčítá. A stejně tak tady v této koučovací oblasti v jakékoliv jiné oblasti ty úspěchy nejsou v tom, že já se poleju svatou vodou, že já na sebe naklopím všechny znalosti nejlepších koučů světa. Ne. To je v tom, že každej den udělám na sobě malej krůček, že se sám někam posunu, což v mým světě je, najdu si nějaký emoční programy v hlavě a vymažu je pryč. A potom ty znalosti aplikuju na jiných. Trénuju svoji emoční sílu, svoji emoční empatické vnímání, svoji schopnost klát správně otázky. Ale každej den něco malého pro to udělám. A to je ingredience která mě vysunula ze všech plábolů a nesmyslů, které vůbec kdy se na mě během toho života nalepily. Protože ty malinký krůčky a ty malinký věci mě ve finále dostrkaly až tam, kde jsem. Aby vás to nemátlo, spousta věcí bylo nepříjemných, ale to je prostě ta cesta, přes kterou jdeme. Spousta těch věcí právě že nešli ze mě udělali to, co jsem dneska. A to je přesně to. Malinký kručky. Takže jestli máte v sobě ten hlásek, jestli chcete ty věci dělat a toužíte ty věci dělat a dává vám to všechno smysl, tak se mrkněte třeba i na tu bojí školu která vás třeba trošičku postrčí. I k tomu dalšímu poslání, který na vás možná někde v budoucnosti trpělivě očekává. Hele tak jo, tolik dnešní pořad, mějte se krásně a zase někdy u dalšího videa se na vás budu těšit. Tak zatím ahoj