
Podcast Aleše Kaliny
Budujte rovnováhu ve 4 oblastech života s Alešem Kalinou
Vítejte v podcastu, který má sílu transformovat váš život ve čtyřech klíčových oblastech. Bez harmonie v těchto sférách ztrácíme dobrý pocit a život postrádá tu pravou šťávu.
Jmenuji se Aleš Kalina a jsem autorem metody Emoční rovnice (TM). Propaguji myšlenku "Dobrý pocit pro každého". Mé knihy Emoční rovnice a Partnerský manuál si získaly důvěru téměř 50 000 čtenářů.
Před 15 lety jsem založil školu koučů Emočních rovnic, kde pomáhám lidem objevovat jejich plný potenciál.
V každé epizodě tohoto podcastu sdílím praktické rady, osvědčené techniky a inspirativní příběhy, které vám pomohou dosáhnout životní rovnováhy a naplnění. Připojte se ke mně na cestě k lepšímu já a začněte žít život plný dobrého pocitu.
Podcast Aleše Kaliny
Chybí mi praxe: Jak ji získat a stát se mistrem ve svém oboru
🔴 Staňte se mistrem koučinku na mé soukromé škole: https://kalinaales.eu/skolakoucinku
V tomto díle pořadu se dozvíte, jak získat praxi a stát se profesionálním koučem. Moderátor se zaměřuje na to, proč je důležité sbírat zkušenosti postupně a jak překonat strach z nedostatečné praxe. Poradí vám, jak začít trénovat s přáteli a blízkými, a jak se postupně posunout na profesionální úroveň.
Dozvíte se také, proč je důležité mít mentora a jak vytrvat v tréninku. Na závěr přirovnává koučování k mistrovství v kulinářském umění, kde se krok za krokem učíte a zdokonalujete. Připravte se na inspirativní návod, jak se stát excelentním koučem.
Seznamte se s mými knihami Emoční rovnice a Partnerský manuál. Více informací na mém eshopu zde...
Tak já vás zdravím u dnešního pořadu Chybí mi praxe a jak ji získat. Základní příručka pokud máte talent kouče a chtěli byste to v životě dělat, tak je to dobrá věc. To vám můžu říct, protože to dělám celý život a povím vám že bych to za nic nevyměnil. Ale má ta cestička, v podstatě to pravidlo, který říká hele, učenej z nebe nespad, ale blbce jakoby schazoval Se žel objevuje v každém oboru, takže i zde v tomto skvělém oboru samozřejmě najdeme spousta profesionálů, kteří to dělají velice velice dobře ale i spousta lemplů, který se snaží poradit na základě víkendového kurzu a to je jako úplně všude, pravděpodobně jsou víkendové kurzy masera, jsou víkendové kurzy vaření, jsou víkendové kurzy běhání, jsou víkendové kurzy Feráty, jsou víkendové kurzy, všeho možného. Čili já si můžu udělat jakýsi rychlý kurz, který mě naučí základní prvky a už to samozřejmě můžu začít dělat, jenomže z dlouhodobého hlediska Stejně zůstanu takovej ten neprofesionální strejda, kterej se bude snažit dělat dobrou věc, ale přitom dlouhodobě stejně nic pořádnýho neudělá. Poněvadž každej obor totiž má svoje takové jako hobby, to můžeme dělat tak nějak jako uvařit si vejce, Anebo potom že jsme profíci a děláme to úplně excelentně a naučíme se tenhle ten obor úplně skvěle. Takže chybí mi praxe. Základní otázka, kterou si možná pokládáte a která vás přivedla právě tady k tomu pořadu jak ji vlastně mohu získat. Možná ti to napadlo, že bys to rád dělal, že bys si se rád stal koučem, ale hned šup do té mozkovny vletí ta základní myšlenka. Hele prosím tě Ale kdo by ti věřil, když neumíš nic, když nemáš vlastně vůbec žádnou praxi. A tady to právě bývá velice častá bariéra, která brání začít ale ruku na srdce prosím vás, učenej z nebe nespad. To je potřeba si přiznat. A zvlášť pokud člověk mění kariéru nebo si chce začít dělat něco ve svým talentu a už ho to všecko štve, protože všecky korporáty už proseděl několik židlí a říká se lidi zlatý, na co žiju. Teď já bych jako chtěl začít něco dělat pořádného. A možná než se podíváme jak tu praxi postupně získávat Jak se poprat tady s tou polodementní myšlenkou O tom, že teda nejsem dost A nemám dostatečnou praxi A kdo mě bude naslouchat A možná jsem lempl A možná mi za to nebude vůbec nikdo platit Tak já vám můžu zodpovědně říct Za těch 20 let, co to dělám Že to jsou všechno jenom úplně zbyteční řeči Pardon Který vymyslí ten náš tady hliněnej mamlas v hlavě a řekne, ty nejsi dost a ty prosím tě jdi stejně. Ale přitom my v sobě každej z nás nosíme talentové služky. Které nás jaksi předurčují k tomu co bychom měli v kvadrantu práce dělat. A to je jako důležité, to to vědět v čem já vám povím. Hele za mnou ten můj mozek taky kolikrát přijde a řekne, tyjo ty, tyjo ty seš divnej. Nemá to cenu, je to prostě úplně zbytečný cenu Mně to ten kompůtor říká úplně stejně, nemysli si, i když mám odkoučováno tisíce možná desetky tisíce hodin já to nepočítám už ani. A stejně tady v té hlavě v této mozkovně, že jo, máme ty synapse a ten jogurt, který se blbě vyspí, že jo, hormonálně se mu přehází všechno, protože jsem včera sněd bůřt. A dal jsem si trochu piva panáka, hormonálně se to rozloží a najednou se ráno zbudí a říká prosím tě buď seť tam, kde sedíš, buď tam, kde jsi. To je to nejlepší, to zahřátý, sice už tu židli máš procesenou a ty monterky úplně vyřízený. A neupadněte v to úplně nejbrutálnější pokušení. Že jako na to musíte mít status, školy, glady, kdo ví co. Protože to je nesmysl. Já třeba na té své škole učím v malém všechno jako malinkou školičku, protože si potřeba tomu všemu věnovat velice velice intenzivně a nejsem přítel prostě velkovýroben koučů, protože to se stejně nikdo nemůže naučit jenom tím že poslouchá, jak se to má dělat Je potřeba fakt se zavřít s tím klientem do místnosti a být tam sám. Bez supervize, bez pouček bez skryt a učit se tady tomu unikátnímu mistrovství. Víte jak se pozná to mistrovství? Tady je myšelinský kuchas, víte, jestli jste to někdy chutnali Já jsem to zažil jednou v Rakousku. Jsem tam přijel do nějaký výzky, úplně řeč světa. Jsem tam někam jako přijel a teď jdu a teď vidím malou hospódku a tam Myšelinská myšelinská hvězda. Tak já říkám to snad není tady v těch řiťolezech. Když jsem tam vlez, kuchář přišel normální chlápek, říká, tak hele, dneska jenom mám rybí polívku Rybí polívku v červenci to je zvyklý že to jíme na Vánoc. Já říkám, tak hlad mám tak to vyzkouším. Hele, je to takovejch už 13 let, A já na to nejsem schopný zapomenout. To je to mistrovství. A ten člověk se neprobudil ráno a řekl, no ty moje jídla nikdo jíst nebude. On se neprobudil ráno a neřekl, ale tohle stejně, teď já tady vařím ty vejce na cibulce a vykuchám tady nějakej mozek rybí a tohle, to stejně nikdo jíst nebude. Hele já vám řeknu že to byla taková excellence. Já to chápu proč kluci, kteří jezdí na motorkách, tak se tady po těch hospódkách zastavujou a že celý ten myšelinský systém pokud mě paměť neklame, vzniknul právě pro ně, protože oni jeli, krásný výhledy všecko úžasné, vejfuky, bublaj. A najednou přijde hlad a oni jdou se všema těma úžasnýma zážitkama do nějaký mizerný hospody, kde jim dají prostě kafe vyluhovaný z krakonošový ponožky a do toho mu přinese blivajs kterej udělal z nějakýho prášku. Hele já to nechápu, jak si to hospody můžou dovolit, ale děje se to. Je tam místo olivovýho oleje dají nějakej pokrutinovej sajrajt kterej vůbec nechutná vůbec to nechceme. Každý obor má svoje výšiny a svoje nížiny. Já to prostě tady nechápu proč má někdo kavárnu a nedělá exkluzivní kafe. Že jsem v některých superkavárnách dostal něco tak odporného že se to nedalo pít. Stejně tak vývařovny nebo hotovky nebo polední věci, To prostě někde to je úplně excelentní, pár šušlí a někde se to honosí, že pomalu tam chodí půl litry ve zlatejch botách a jídlo úplně pod psa. Nebo to vypadá, že jo a když to člověk sní, tak najednou v břiše kámen. A já jsem na to citlivý za ty roky, že jen tak jako rád si teda pochutnávám, to je pravda, ale jen tak něco nesním. A když to přeženu, tak v břiše najednou nemám pokovíček ale mám tam cihlu. A za to stejně za všecko může ta nafintěná hospoda. Takže myšlenským kuchařem se člověk jako nestane hned. Takže pokud ti ten mamlas tady v hlavě říká já prosím tě nemáš praxi, nemůžeš tady ty věci dělat, že seš manták, tak se tam drž, dělej to, co děláš. Poněvadž člověkem se mistrem svého oboru, víš co, stane jako postupně. To je, že se to člověk učí a tu praxi tu člověk nasává tím že to dělá. Takže ty můžeš tu celou tu práci dělat tím, že máš touhu pomáhat kamarádce, že máš touhu pomáhat svým blízkým, že ti není jedno Jak co a prožívá, že ti to není jedno, co ten člověk má v sobě, že rozpoznáváš celé lidé a tak mu povídej, viď? A já vím že každej, kdo dneska je dobrý v koučinku, tak už to nejdřív dělal mnohem dřív se svýma blízkýma známejma, než se vydal na svoji profesionální dráhu. Ať to dává smysl ne? Když přece miluju vaření, no tak už určitě vařím se tím než jsem šel na školu vaření, ne? Že by se někdo probral a řekl, že to nenávidím vaření, nenávidím to všechno loupat, ale já si udělám školu vaření. Tady je to úplně stejně. Funguje to úplně stejně, čili v sobě někde v hlubokosti sebe cítíš, že já to potřebuji dělat. Mně to prostě není jedno jak ty ostatní se mají. Mně to není jedno že ten někdo se trápí, mně to není jedno že někdo Má se zuby v oku. Mně to jako není jedno, že ten člověk neví, kudy dá. Potřebuju tady v tom něco dělat. Stejně tak jako ten Mišelinskej. On prostě potřebuje stát u tý plotny a připravovat ty niance. Míš trochu toho pepříčku, malinko máslička, super kvalita. A já vím že jsou borci, který odevřou jenom jednou za týden Víď, čeká se na to několik týdnů, aby se tam všichni ti pochoutkáři dostali a on to vaří jenom pro radost protože miluje ten obor. No, ale moje pointa je, že tím se člověk nestane přes noc. To chce trénink No a jestli v sobě máte ten zdravej talent, tak už to samozřejmě děláte se blízkýma a známyma. Tam už samozřejmě dostáváte nějakou základní praxi, tam už získáváte ty první zkušenosti. No a teď přichází ta důležitá věc, že když se člověk chce dostat na profesionální sféru, tak se potřebuje dostat od takového toho hele dělám to, protože to mám rád, k profesionálnímu otázkování A já vím že dobrýho kouče poznáte rychle. Rychle poznáte, protože za prvý on moc nemluví. Za druhý dokáže perfektně položit otázku, která rozetne myšlení toho druhýho během vteřiny. Ale vynále mu dá jednu základní ingredienci Ne, že na něj vysype celou knihovnu a 50 diplomů, který má na stěně, jaký kurs vžude prošel a co všechno, ne vůbec. To mistrovství je v takzvaný základní ingredienci. Čili že já tomu člověku dám výlisek. Dám mu prostě jednu kapku toho, co znám vím a umím, jako základní větu. A to se učí To se prostě učí. Já to učím koučeně kolik let, aby se dokázali nacítit na toho druhého tak, že vypadají během koučinku jak hňupy, ale na závěr přijde brilantní statement Ten člověk poděkuje zaplatí a odejde, ale za jednu větu je to přeplacená záležitost. No a to je právě to, co je potřeba se naučit postupnýma krokama. Čili vy, když na tom budete vyset jako hobby, tak je to fajn ale jak nebudete cítit že to chcete dělat profi za peníze, tak je potřeba se učit základům uplatňování talentu Je potřeba se učit základům pokladání otázek a naučit se v tom bejt excelentní. Je potřeba se naučit naslouchat věcem, který ostatní lidi neslyšejí a z toho samozřejmě si dělat takzvaný test Normovaný zápis který já to mám ve formě emočních rovnic, což je můj patentovaný způsob koučování. A tam se vlastně ty věci jako normujou na to, aby ten zápis chápeš, byl excelentní. To nebyly bláboli, ve kterým se nikdo nevyzná. A pak je to o tom, že umím naslouchat natolik Že položím na závěr tu základní otázku a to se člověk učí a učí se to postupně a učí se to, to se nedá naučit ze skript, to se nedá naučit vysedávání na školách, to se nedá naučit tím že Budu pořád číst knížského koučinku. To jsou hodiny, hodiny hodiny hodiny a hodiny zavřenej s jedním člověkem v místnosti stejně tak jako ten myšelinskej, to má uplotny a vaří a vaří a cibule takhle a oleje takhle a tenhle ten olej a tamhle to. Takovýhle rajčák, takováhle paprika, takovýhle pepříček, tady ta nejlepší sůl. Koupíte kilo soli za 30 korun a taky koupíte 100 gramů soli za stovku. A tohle to je sůl, se dá jíst samotný jak chleba. Stejně tak, čili, abyste zbytečně neupadli do toho pokušení, protože to je velikánský mítus musím mít excelentní praxi, a když ji nemám, tak prostě jsem lempl, nemůžu, prostě no můžeš. Čili jde o to, že já s oblibou říkám, já naučím koučovat každýho za jeden den. Víš, to naučím. Proč ne? To je prostě pár základních věcí. Ale to seš ve stavu že teda vaříš vejce. Ale naučit se toho co jsem říkal před chvilkou, to se nedá naučit na žádný škole. To vyžaduje jako někoho, kdo vám to předá. To vyžaduje prostě excelenci, která vám jako pomůže pochopit ty velký obrazy. Ty základy toho, jak se to dělá. No, takže když vám mozek řekne no víš co, tohleto já nemám praxi, tak první doproučení je pošli mozek kam jsi, uvědom si, jaký máš talenty, co poznáš z toho co jsi dělal v minulosti rád Věď, vzpomeň si na tady to, co ti říkám. A už jsem na GIMP plus sedmnácti říkal, tyjo proč někdo se v ty třídě směje? A jinej zase je furt zarmoucenej. Proč jinej prostě přichází vyvoňánkovanej a druhej přijde vysmraděnej z hospody od všeho možnýho? No a proč některý jsou happy a některý ne? A tohle je otázka mě strašně zajímavá. Čím to takhle je? Takže i vy máte toto nastavení, že už tam někde budete mít ten pocit že já to vlastně dělám rád dělám to pro známí pro lidi, není mi to jedno. Takže toto, když už tam máš, tak potom už máš nějakou praxi a teď je o to se rozhodnout Říct, ale tak jako se lhat nemůžu, tak jdu trénovat, trénovat dál. Já to třeba na té svý škole prostě dělám tak, že je krátká ta škola, to je, neklame, nějakých 14-15 dnů, kde na tom zamakáme, ale potom už šup hezky koukej makat. Vyjď, půjdeš na web, získáš první zakázky a pojď hned makat. Ale to důležité je, že jsou tam velice intenzivní supervize. Půl roku, až i týden. Aby se to dalo konzultovat, aby se daly vychytávat chyby, aby se bylo možný se posouvat k mistrovství. A to je dobrý ne? Bejt mistrem tady v tom oboru, bejt myšelinský kouč a dělat to prostě s radostí za dobrý peníze. Radovat se každý den z toho že to dělat můžu. No čili jak ty můžeš teda přískávat tu praxi? Jak se to dá dělat z toho, když si to tady potrhneme, tak víš že je potřeba aby tě někdo vedl že se to na škole udělat nedá, že je potřeba aby tam byl pořád nějakej trénink, aby si pořád mohl... Ty věci dělat pořád dokola a pořád dokola a nahromadit aspoň tisíc odkoučovaných hodin, který ti dají tu možnost získat trošičku větší nadhledy. Jako kdo ti občas bouchne do hlavy a řekne že si tě takhle nemůžeš tím to člověka naopak odradíš, odpudíš přehltíš a tyhle všechny věci kolem toho. A prostě trénovat trénovat trénovat, trénovat trénovat trénovat trénovat, trénovat a trénovat. Víš? A potom ještě jedna věc samozřejmě nám tady kolem toho vzniká, která je docela důležitá je, že většina těch škol který pozorují, samozřejmě vyškolejí, dají super znalosti super papíry, super glade, celoplanetární, jako já tady mám papír tak raskavě mi odebřete svoje srdíčka. Ale jak to bude s zakázkama, jestli ty zakázky seženeš abys mohl začít trénovat jak to budeš dělat, marketing je prostě že jo to je zase samostatný obor, který vyžaduje další excelenci, jak tady to budeš dělat, že jo aby tohleto viď, a to je to, co já na té svojí škole jako by mám že vlastně Ne, že bych řekl, jo, tady přijď a tady dostaneš hromadu, ale dám tě na web a prostě si to vyzkoušej. Tam vždycky někdo spadne do toho košíku, když tam nevypadáš jak úplně mám las. Tak ho se nafotí udělá napíše, udělá se z toho hezká věc a pak už je to jenom otázek toho kolik těch lidí na web přijde, jestli... Jich tam mám půl milionu za rok nebo milion za rok, a ty lidi šmýděj, lidi potřebujou občas dostat nějakou radu. To je další důležitá, že pro ten trénink potřebuješ lidí který ti do toho křesla přijdou a nechají tě aspoň to pěti kilo na tu hodinu. Tak pojďme to nějak společně uzavřít. Ideální praxe jako taková je výmysl mozku, takže ať vám tam v hlavě zůstane ten myšelinský kuchař, že to je celoživotní umění se umět zacházet s olejem, s pepřem s chili, s curry. S masem, se zeleninou, s cibulí, s česnekem, jak se dělá základ, jak se to musí hezky napražit, jak kolik se to podleje, kdy se co přidává, jaká ingredience se tam kdy přidává. A to je mistrovství. A bylo by dobré kdybychom o to měli uvažovat. Já vás k tomu můžu rovnou pozvat a říct, ale tak pojď, pojď si to vyzkoušet. Pojď si vyzkoušet tu mojí školu když už to chceš dělat, tak kde bys to všechno... Pojď to zkusit Protože talent v nás musí jít z nás ven. Jinak vyhní je a budeme se v kvadrantu práce cítit blbě. A my se v kvadrantu práce na 0,10, když si změříme, jak se cítím ve svojí práci 0 nejhorší, 10 nejlepší, chceme neustále pohybovat na 7,5 a vejš. Takže jak se ve svojí práci dneska cítíš ty? A cítíš v sobě to volání jít nějakou jinou cestou, která možná podobně jako to tenkrát křičelo na mě v roce 2000, kdy jsem na postech korporátního manažera toho na mě volalo zmiz, uteč z toho podělat tohle. Pojď dělat tady ten obor. A všichni se mi tenkrát smáli, jakýho mám lase kouče, že jaký fotbalovej tým budu koučovat A já říkám, ne, mě zajímá životní koučing. A tenkrát to tady nebylo, že jo v té době. Mě zajímá životní koučing. Mě zajímá prostě to, jak pomoct lidem aby se ve svým životě Cítili dobře. No a i lidi byli ochotný pak za to platit a byli ochotný chodit roky, aby mohli se mnou trávit čas a já s ním ale to bylo super, bylo to parádní a to je ono. Haněvač když se nám bude krátit ten život, víš, tak nebudem přemýšlet nad tím kolik peněz jsme vydělali, kolik krajin jsme zcestovali a co jsme všechno Ale co jsme nestihli, co jsme neudělali, co jsme možná prostě mohli udělat a nezvládli. A právě to, že když člověk poslechne to svoje volání a poslechne, rozumíš, poslechne to, co má v sobě, tak vždycky ve finále bude slyšet pocit zadosti učinění, pocit, že jsi dobrý vzdal jsi to, ale vzdal jsi to, přesmyčka. A ten pocit je dobrý. Ten pocit je hezký. Protože život je rovnováha čtyřech oblastí. Práce peníze, zdraví vztahy měřeno na stupníci 0 a 10 a my se neustále ve všech čtyřech kvadrantech chceme cítit nad 7,5. Hele tak tolik dnešní povídání. Mějte se krásně, ať se vám daří se dobře rozhodnout právě v této oblasti A ať zbytečně nenalítnete na to, co ten mamlas v hlavě kolikrát vykládá. Tak jo hele, u dalšího pořadu se na vás budu těšit. Tak zatím ahoj