0:00

Vítejte u další epizody podcastu Proč jsem pořád sám. Dneska se ponoříme do tématu, které je pro spoustu lidí tak trochu tabu, ale přitom se nás všech dotýká - sexualita a osamělost. Sexualita totiž není jenom o radosti, o nějakém potěšení, jak si často myslíme. Je to vlastně takové zrcadlo, ve kterém se odráží i naše bolest, stud, nevyřčené touhy... a někdy i prázdnota, kterou si neseme z minulosti. Možná si vzpomenete, kdy jste naposledy při sexu cítili, že jste opravdu živí. Pro spoustu lidí je to spíš naopak - místo radosti přichází úzkost, místo spojení s druhým člověkem spíš pocit odcizení. A často za tím stojí právě stud, který jsme si přinesli z dětství, nebo nějaké staré rány, které jsme nikdy nepojmenovali. Mám v hlavě jeden příběh klienta, který dlouhá léta hledal naplnění v sexuálních zážitcích s různými partnerkami. Pořád doufal, že někde tam venku najde ten pocit, že je konečně milovaný, že je dost dobrý. Ale po každém zážitku přišla jen prázdnota.

Říkal mi: 1:04

„Toužil jsem po nich, ale vlastně jsem toužil po tom, co jsem necítil sám v sobě." A to je, myslím, hodně časté - hledáme naplnění venku, ale ta skutečná síla je schovaná tam, kde to nejvíc bolí.Sexualita je brána, která odhaluje to, co se snažíme skrýt. A když se jí podíváme do očí bez strachu, můžeme najít hlubší pravdu o sobě i o svých vztazích. Ale jo, není to jednoduché. Často se bojíme, že když ukážeme, co opravdu cítíme, někdo nás opustí, nebo nás to zraní ještě víc. No a tady se dostáváme k další vrstvě - proč i lidé, kteří jsou na první pohled krásní, úspěšní, obdivovaní, zůstávají sami? Ono to totiž není o tom, jak vypadáme nebo co jsme dokázali. Většinou za tím stojí podvědomé programy, které jsme si přinesli z dětství. Potřeba kontroly, strach z odmítnutí, nebo třeba přesvědčení, že blízkost je nebezpečná.Tyhle vzorce se pak projevují i v tom, jak svádíme nebo jak se necháváme svádět. Paradoxně to svádění často brání skutečnému přijetí a intimitě. Mám v hlavě příběh jedné ženy, která byla pro muže bohyní - krásná, smyslná, obdivovaná. Ale když chtěla být obyčejná, zranitelná, když chtěla, aby ji někdo viděl jako člověka, ne jen jako tělo, partneři couvli.

Říkala mi: 2:24

„Když mě vidí jen jako tělo, necítím se milovaná." Až když přestala svádět, začala zažívat opravdové spojení.A tohle je, myslím, hodně časté - schováváme se za masku, za výkon, za roli, kterou jsme si osvojili, abychom nebyli zranitelní. Ale tím si vlastně sami bráníme v tom, abychom byli opravdu přijati. A někdy to vede k tomu, že i když jsme obklopeni lidmi, cítíme se úplně sami. Možná to znáte - ten pocit, že vás někdo obdivuje, ale nevidí vás doopravdy. Nebo že musíte pořád něco dokazovat, abyste si zasloužili lásku. A přitom to, po čem toužíme nejvíc, je být přijati takoví, jací jsme, se všemi svými slabostmi i touhami. No a teď bych se chtěl na chvíli zastavit u rodiny. Protože to, jak jsme vyrůstali, má obrovský vliv na to, jak prožíváme vztahy i sexualitu v dospělosti. V rodinách, kde chyběl naplněný partnerský vztah, se často stává, že se energie přesouvá na děti. Dcera se stává partnerkou otci, syn oporou matce. Není to fyzické zneužití, ale je to pouto, které dítě spoutá.Představte si dítě, které stojí mezi rodiči, a cítí, že musí být oporou, protože jinak se něco zhroutí. Učí se, že blízkost znamená napětí, láska je výměna, a být chtěn znamená být ovládán. A tohle si pak neseme do dospělosti - přitahujeme nedostupné partnery, nebo se bojíme ztratit sami sebe ve vztahu. Já sám jsem ve své praxi viděl, jak moc tyhle dětské role ovlivňují výběr partnerů i to, jak prožíváme vlastní tělo. Často až opravdová upřímnost k tělu a emocím umožní prolomit samotu a žít naplno vlastní sexualitu. Sexualitu totiž nejde pochopit hlavou - musí se cítit. Když přestaneme hrát, začneme slyšet, co tělo křičí.Takže, pokud jste dneska slyšeli něco, co s vámi zarezonovalo, zkuste si položit otázku: Co byste udělali, kdyby už zítra nebylo místo na lži? Jak byste žili svou sexualitu, kdybyste věděli, že máte poslední noc, kdy můžete být sami sebou? To je pro dnešek všechno. Děkuju, že jste poslouchali, a příště se podíváme zase o kousek hlouběji. Mějte se hezky a buďte k sobě upřímní.