Dnešní téma mám pocit že ve vztahu neexistuju a jenom v něm přežívám. Toto téma je často zmiňováno na různých diskuzích, ve všech možných pořadech ale ta základní otázka je, My jsme otraci vztahu? Nutil nás někdy někdo k tomu abychom ve vztahu byli? Takže pojďme se na to podívat trošičku z jiné stránky, že si to nejdřív tak jako trošičku změříme. Poněvadž jsme svobodní lidi že jo? Nikdy nás nikdo nenutil, aby jsme do vztahu vlezli a taky nás nikdo nebude nutit aby jsme z něj vlezli ven. Tak co je to vlastně za tu sílu, která nás tam drží Aby jsme tam byli, aby jsme si museli říct, no jo, ale já vlastně tam vůbec už v tom vztahu nejsem a stejně jsem už hlavou někde jinde a akorát tam přežívám. Možná právě ta dnešní myšlenka je, co za tím všim stojí, abych si možná uvědomil, že je na čase si možná říct, jestli zůstat anebo odejít a co vlastně je ta hlavní síla, která jako u mateřskýho cecíčku mě pořád drží, abych byl tam, kde nechci. Teď přece jsem svobodný člověk ne? Teď přece si můžu dělat to, co sám chci tak na co přece mám být někde, když už tam jsem s myšlenkou, no. Ale já už vlastně tam ani nejsem, já už tam vlastně ani neexistuju, jenom v tom přežívám Je potřeba si na začátku uvědomit že jsme všichni pod nadvládou vlastního mozku a že chceme se dostat transformovat se do toho stavu kdy budeme ve vztahu rádi. Kdy budeme rádi na tom místě kde jsme. Kdy si budeme říkat, to je dobře že já s tímhletím člověkem jsem. A to je fajn že mám takového člověka a že nemusím být sám. Takže ta první moje velice důležitá otázka je, Hele jako, odkaď se to vzalo, když už jsme dospělí a jsme svobodní? Jo, kdyby vztahy byla nějakým způsobem otrokářská společnost, samozřejmě já chápu že jsme vyrostli v křesťanských zemích, kde bylo jasně stanoveno že co pánů spojil, člověk by neměl rozloučit Tak tam kolikrát všichni jsme, i když víme že už nechceme, nefunguje to, nemáme o to zájem, ale stejně vlastně máme potřebu tam být. A já chápu že se do toho jít zpět taková ta jeskyní, taková ta pra-pra-pra lidskost, kdy jsme všichni byli pozdružovaní v jeskyni a kdy jsme potřebovali být všichni pohromadě. A my se jako kolikrát bojíme si říct no tak já si zkusím tu svoji cestu Projít sám když vlastně lvitary nikde nejsou, tak co na tom, když se opovážím z toho ze všeho odejít, jenomže to začne narážet právě na ty bazální věci, kde jsi hluboko v nás, na ten pocit samoty, na pocit to nezvládnu, na pocit kdo ví, kdo mě bude chtít ale prosím tě neblázní zůstan tam, kde seš. A tady ty strachy a obavy, což jsou kolikrát fakt jako věci o přežití přežít nějakým způsobem, nás drží v tom nefunkčním, že ten s tím pocitem lidi zlatý a liťa už tam vlastně ani nejsem a ten druhej já už ho ani neznám ani nevím jak se jmenuje A vůbec abych s ním měl někam na dovolenou a přežívám v tom. Čili to první, co nás drajvuje a co nás velice často brzdí, je právě ta vnitřní obava, že to nezvládnu, že nejsem dost dobrý, že mám strachy a obavy že budu sám, že v jeskyni u vohně budu sám že jo? Tak se toho ze všeho bojím. Pojďme si teď udělat takový jako jednoduchý test a řekněte si, máme stupnici 0 a 10. A my se chceme z toho osvobodit a stát se nezávislý bytosti. A stát se jako to, abych se ve vztahu cítil že jsem za to rád. Ta otázka je, jak být ve vztahu tak, abych za to byl rád. Jak být životním partnerem, abych za to byl rád. To je ta transformace. Takže zkusme si udělat. Máme stupnici 0 a 10. 10 nejhorší Pardon, nula nejhorší, desítka nejlepší. A teď si povězte, jak se cítím s tím svým partákem ve svým vlastním vztahu. Jak se tam cítíš nula deset? Jaký je to číslo? V podstatě všechno, co je pod sedm a půl už je průšvih. To už je, že už to odumírá. Že už je to brtvý. Já si pamatuji na jednu klientku ze kterou jsem pracoval v coachingu a ta se svým partnerem byla na jídničce. Ona si tam připadala jak matrace a nedokázala z toho odejít. Tak ve finále tři pokusy o sebevraždu, předávkování chemikáliema, přežila to, potom našla mě a vlastně jsme to prací dali, že našla tu vnitřní sebehodnotu, tu vnitřní sílu říct tomu druhýmu, hele, Čau. A bylo to velice zajímavý protože po třech letech práce jsme se dopracovali k tomu že za tím všim stojí jenom nedostatek hodnoty nedostatek sebevědomí ona to prostě zvládla. Ale potom ten partér si toho všim a řekl, že ty vole, já vlastně už tady mám doma super babu, teď ona se prostě někam posunula a začal toho všeho litovat, to všechno, co nadělal a že to byly kousky. No, takže ona ta práce když řeknu jo dobrý jsem na pětce, nebo na jednice, nebo na dvojce a teď je ta další otázka, jak by vypadala ta desítka, jak by vypadala ta desítka, jak by vypadal člověk se kterým bych chtěl být a my potom stejně všichni sníme. Jak by vypadal, jak by mluvil, jak bych se s ním cítil, jaký by byli dovolený, co by jsme jedli, co by jsme pili, jak by to vypadalo, kde by jsme bydleli, co by se tam dělo. A to je ta transformační desítka. To je to, kam se všichni chceme postupně dostat. Samozřejmě jim mě vždycky napadá, když vím že jsem na pětce. Tak co tam dělám? Co mě tam tak horentně drží Že už mám pocit, že už to prostě musím nějakým způsobem dožít. Co mě tam drží že tam pořád tak intenzivně zůstávám? No a to je pořád ta samá otázka dokola. Jsou to bazální obavy, že nejsem dost dobrej, Že nejsem dost hezký, že nejsem dost příjemnej, ale tady s těma věcma se dá pracovat. Nikdo není odsouzený k tomu že v tom musíme být na věky. Já tomu říkám tzv. emoční programy který v hlavě sídlí z doby našeho dětství, kdy si možná maminka nevěřila, nebo tatínek nebo dědeček nebo pradědeček Rodinné programy který nás držej v tom, že nejsme v životě dost. No ale kdo určuje? Kdo je dost a co je dost? Kdo určuje nějaká stupnice, že bychom si měli říct, tak ty seš dost a ty nejseš dost a ty máš tady větší ucho, tak ty nejsi a ty máš menší ucho tak seš a ty tady máš chlup v nose, tak nejseš a ty máš takový zadek menší zadek větší prsa menší prsa, holá hlava, vlasy, zuby tohle, to tady to. Jaká je hodnota že jsem dost? A to si přece určujeme my všichni sami. A zatím to celé stojí, že to je, jestliže přece já sám sebe budu považovat za perlu, že jsem skvělej člověk tak kdo může říct, že nejsem? Kdo může říct že nejsem dost, abych se vydal na cestu a začal hledat někoho dalšího? Kdo, že jo, a možná bych stál za to si položit i tu otázku Hele a jako zůstat nebo odejít? Já vám pod videem uvedu link na test, který jsem speciálně tady kvůli tomu udělal. Zůstat nebo odejít? A v testu zjistíte svůj vztahovej archetyp, co vás brzdí, co naopak vás posouvá na co je si dávat pozor. Možná bych stál za to. Začít tady. A říct si tak, jako mám v tom vztahu bejt a s tím partnerem pracovat A oživit to? Má to vůbec potenciál? A nebo se mám začít postupně kýblovat a odcházet někam pryč? Za ten svůj kus života, kdy jsem se sám ve vztazích natrápil taky dost, jsem vymyslel jednu úžasnou poučku, která mi vždycky pomáhala A říkal jsem si, odejdu z každého vztahu, jakmile mi to přestane stát za to. Čili stojí ti ten tvůj partner za to, aby si s ním byl. Aby si s ním dál pokračoval. Stojí ti ten člověk za to? Je to opravdu hodnotná věc? Jakmile někdo z dvojice řekne nestojí tak je amen, je konec nemá to vůbec žádný smysl. Jakmile se dvojice domluví, že ano, stojí nám to za to, tak se dá na tom vztahu pracovat, naučit se. Odstranit křivdy, pracovat na komunikaci, pracovat na intimitě, to se jako všechno dá. Ale jakmile nám to nestojí za to, tak je konec. Konec prosím vás, je to neopravitelná záležitost. A já tu statistiku za ty roky, co to dělám, už ani nevím, jak dlouho, 20 let, jako za peníze, a s tím jsem to dělal zadarmo pro známí, tak tato poučka se ukázala jako úplně skvělá. Úplně skvělá. Jakmile mi to nestojí za to, tak už to neopraví ani svěcená voda. Čili to je ten základ že ten vztah nám mohl přestát za to a potom už to jenom hníje a hníje a hníje a hníje a to všecko dobré co tam bylo Odchází pryč. A už v podstatě je to jenom přežívání. Takže to, že ten pocit přežívám anebo že už to vztahu ani neexistuju, má někde svůj prazáklad v opominutí základního principu. Vždyť stojí mi to za to, abych s tím člověkem byl. Mám zůstat, protože mi to stojí za to, anebo mám odejít a rychle vykliknit pole a začít to. A já slyším ty různý otázky, ale co ty majetky je co ty děti je, co tomu řeknou lidi je co tomu řeknou známí je, jak to budeme dělat a co, když už nikoho nenajdu a nedokážu bejt sám a co můj barák a co moje zahrada, no já to chápu, ale je potřeba si uvědomit Tu vážnou věc že totiž naše vnitřní emoce, které nespracujeme, mají tendence somatizovat a pak z toho jsou nemoce. Pak to naše tělo chradne, protože máme nevyřešený věci v sobě. Takže když ti to stojí za to, pracujeme. Když ti to nestojí za to, odcházíme. Takže když se člověk má pocit, že ve vztahu už není a že tam neexistuje a nežije, Tak je to jenom proto, že někdy, někdy v minulosti a budouc v minulosti jsme opomenuli některý základní principy. Já vám uvedu jednoduchý příklad Třeba důvěra v druhého. Prosili jsme druhého, to si taky pamatuju na jednu paní, ze kterou jsem dělal, že ona prosila partnera aby buď to zahal nakoupit nebo skočil pro děti, nebo něco, a on to vždycky řekl, že jo, a pak to zapomněl. Měl chronickou vadu paměti. On... Prostě byl hrozně fajn chlap, ale prostě zapomínal. No a jednoho bylo venku minus patnáct a on jako prostě vám řekl, prosím tě přijď pro mě, protože fakt je zima já to tam nedám a on na to zapomněl. A ona chudinka musela v té šílené zimě, tam někde čekala a říkala, tak tohle to je konec, ten člověk ztratil důvěru, odcházím nebudu s ním Prostě kompletně vyčerpal kontorů věry. Čili že někdy v minulosti totiž to odcizování začalo nějakou křivdou, něčím nevyřečeným něco co jsme si nedali dokupit co jsme si neodpustili. Tam to začalo. To ochladnutí a tenhle ten odchod že už jsem na odchodu a neexistuju, Tak to nevzniklo hned, to je postupné lámání a odcizování sebe až ve finále jsme odcizení za několik let, za několik deset let jsme odcizení od sebe, protože někdy na začátku jsme něco opomenuli, něco jsme si řekli nebo neřekli na něco jsme zapomněli, něco jsme neodpustili, takže v tom nehledejte žádnou vědu. Prostě si řekněte, jaký mám emoční číslo ve svým vztahu 0 a 10. Když je to pod 7 a půl tak už opravdu ten vztah odumírá a konto důvěry je téměř vyčerpaný. Povězte si, no dobře a když stojí mi ten můj partner za to, abych s ním ještě pracoval, abychom otevřeli tu debatu, abychom otevřeli tu diskuzi, stojí mi za to. Když řeknete nestojí mi to za to, tak konec to už se nedá vůbec obnovit. Když si řeknete, stojí mi to za to, Jsou nástroje a techniky jak ten vztah zachránit, jak na tom začít dělat, jak na tom pracovat aby se to zase celé mohlo příjemně a hezky oživit. Poněvadž s životem nejsou žádný hrádky, víš, to je to, s tím nejsou žádný hrádky, protože ono to každý den utíká, utíká, utíká, utíká, utíká a najednou jeden rok, druhý rok, třetí rok, čtvrtý rok že asi má tu jako prababička vždycky jak říkala, prosím tě to ti, ježi, jak mě bylo, pět a dvacet, osm a dvacet, ona vždycky říkala, to je mřík, to je mřík to ti uteče to je mřík no. A se mi říká, prosím tě já mám čas. No a dneska, když to vidím z jiného ulu, tak ji chápu a rozumím tomu přesně co říkala, že to je všecko mžik, to je pára nad rncem, to je a zejtra to není, to se všecko tak rychle jako odvíjí a přitom... To pozoruju, že čím jsem starší, tak tím to jako rychlejc jede. Že ta relativita toho času se ty roky rychlejc odvalujou a najednou frk sylvestr, frk sylvestr frk sylvestr frk sylvestr To jde všecko strašně rychle. Takže nepatřenujte toho. Stáhy jsou krásná věc, jenomže my si různě neseme ze svých rodin různá nastavení v podobě emočních rovnic, v podobě různých emočních bloků a programů, které ve své hlavě nosíme, tam nám to všechno chroustá, plus si vemte rodový vzorce, který se k tomu ještě ke všemu připočítaj, že A pak si k tomu vemte společenský nastavení a ten kompůtr to tam všecko pěkně hezky zátoho zarovná a my pak to cítíme jenom jako obavy a strach, že někdy jako sedíme a říkáme si lidi zlatý, já už tomu ani nežiju. No ale nikdo nás nenutí aby jsme v tom žili. Nikdo nás nenutí aby jsme v tom byli, víte? Nikdo nás nenutí, čili já se vám dneska poskyt jednoduché nástroje abyste si mohli říct fajn moční číslo, dá se to změřit, fajn stojí mi to za to, nestojí mi to za to, udělejte si ten test, ať víte jaký jste archetyp zůstat nebo odejít, ať vás to trošičku navede, protože ta transformace, víš tady k tomu jak... Být partnerem ve vztahu, který vám rád. Jak být ve vztahu, za který jsem vděčnej. Jak být s někým za kterýho jsem vděčnej. Jak být s někým rozumíš, ztransformovat sebe do nový bytosti, která emoční číslo v kvadrantu vztahu bude mít 9+. Tím se uzdravíme, tím nám bude líp, tím se nám bude líp mluvit, líp komunikovat. Všecko bude, protože ta naše mysl a ty naše pocity a ty naše... Vnitřní stavy budou harmonizovat s tím člověkem. Možná si kladete ještě otázku že vám to dlouho nejde, že tady to všechno znáte a že stejně se motáte pořád v tom samým dokola. To je ano, ano, ano. A odpověď na to, jak se přesto překonat ty tzv. emoční programování, vyndat z hlavy ty bloky, který si neseme všichni ze svých rodů, který nám pořád dokola a dokola přivádějí ty samý lidi, ty samý partnery ty samý situace a to se dá pomocí emočních rovnic Nádherně vymazávat z hlavy pryč Práce s povědomím, krásná věc. A já na závěr vám možná povím jak se na mě tak dneska koukáte, nebo já se tady koukám žiju do kamery a natáčím to pro vás a připadám si, jako kdybych mluvil někde v živáku, tak vám povím že já si sám o sobě myslím že jsem mega defekt Že jsem to týraný dítě vězněný dítě. Když koukám na rodovou linii mužů v tom našem rodě tam kam dohlídnu, tak jsem taky neviděl žádnou slávu. Spíš vládly ženy, které byly v tomhle silnější. A tak jako... Tak jsem neměl co moc vzít, z čeho se učit. Jsem nikdy neviděl taťku že by mám kovu běhal. Nikdy. Jak jsem, odkud jsem se to měl naučit? Ha, nikdy jsem neslyšel nějaký zvuky z ložnice. Nikdy. A nějaký tam museli být když jsem tady já a brácha. Takže se ten můj mozek nemohl naučit, co to je láska cit, obětí přijetí. A potom přijde život a člověk to chce někde zažívat a pak zjistí, že to neumí, že mu to nejde, že je zabetonovaný, stvrdlej. Ale vím že za ty roky prací s hlavou se aspoň něco malinko ze mě uvolnilo, odteklo, odplavilo. Protože jsem si říkal tu krásnou větu, jak být s partnerem nebo ve vztahu spokojenej nebo jak být partnerem, který je ve vztahu rád Jak být partnerem který je věčnej za toho svýho životního parťáka. Jak být partnerem který se raduje za to, že může s někým být. A to je ta transformace, kam se určitě všichni těšíme, protože jsme byli blázní a masochisti, kdyby se nám tam nechtělo. Takže hlavu vzůru nemá vůbec smyslu přežívat, vůbec nemá smyslu někde být Uhnívat a umírat ve vztahu poněvadž lidí je dost. Určitě po světě chodí někde někdo, se kterým můžete vytvořit příjemnou dvojici. A kdyby vám to nešlo, tak víte že mozek je programovatelná mašinka a že je možný ty ošklivý programy vyházet z hlavy pryč a jednoduše tam nahradit nové. Hele, tak tolik dnešní pořad. Mějte se krásně a já se na vás opět budu těšit