Víte, co je nejčastější důvod, proč se páry po padesátce rozvádí? ... Není to nevěra. Nejsou to finanční problémy. Je to něco mnohem prozaičtějšího. Neschopnost se dohodnout, kdo vyhodí koš.

Dobrý den, jmenuji se Aleš Kalina. Napsal jsem dvě knihy – Partnerský manuál a Emoční rovnice – a prodal jich už skoro 50 tisíc. Založil jsem také malou, ale úspěšnou školu koučů, kde pomáhám lidem růst.

A dnes si povíme o něčem, co zní jednoduše, ale v praxi dokáže rozdrtit i ty nejsilnější vztahy. O partnerském kompromisu. ... A věřte mi, tohle není jen o tom, kdo bude mýt nádobí.

Takže, pojďme si to říct na rovinu.

Když vám je přes čtyřicet a jste ve vztahu, už nejste žádní naivní školáci. Už víte, co chcete. Máte svoje návyky, svoje rituály, svoje oblíbené křeslo u televize. A teď přijde někdo a řekne vám — musíš dělat kompromisy.

Jo, to zní skvěle v teorii, že? Jako nějaká duchaplná citace z motivačního kalendáře. Ale co to vlastně ZNAMENÁ v reálném životě?

Pamatuju si jednoho klienta ze školy koučů. Přišel ke mně úplně vyčerpaný. Říkal mi: Aleši, my se s manželkou nemůžeme dohodnout na ničem. Já chci na dovolenou k moři, ona do hor. Já chcu nakupovat v Lidlu, ona musí do BIO obchodu. Já chci dovolenou dva týdny napřed naplánovat, ona chce spontánnost.

A víte, co bylo nejhorší? ... Že každá taková hádka končila vztekem, mlčením a pocitem, že ten druhý je prostě sobec.

Tak jsem se ho zeptal: A co když ta dovolená není vůbec o moři nebo horách? ... Co když jde o něco úplně jiného?

Tady je ten trik, který většina párů nechápe.

Kompromis není o tom, že jeden ustoupí a druhý vyhraje. To není kompromis. To je kapitulace. A kapitulace vždycky vede k neskrývanému naštvání a tichému počítání bodů.

Skutečný kompromis je o něčem, čemu já říkám win-win. Obě strany musí mít pocit, že VYHRÁLY. Ne že prohrály míň než ten druhý. Ale že skutečně vyhrály.

A co vy? Zažili jste to taky? ... Ten pocit, kdy ustoupíte, ale pak vám to celý týden hlodá v hlavě?

Mám pro vás jeden příběh z praxe. Petr a Eva, manželé po dvaceti letech, oba přes padesát. Přišli ke mně, protože se nemohli dohodnout na základních věcech. Eva chtěla víkendy trávit s přáteli, Petr potřeboval klid a odpočinek doma. Každý pátek večer to mezi nimi jiskřilo.

Tak jsem jim dal úkol. Měli pojmenovat, o co jim DOOPRAVDY jde. Ne co chtějí dělat, ale proč to chtějí dělat.

Eva po chvíli řekla: Já potřebuju cítit, že jsme součástí něčeho většího. Že máme přátele, že patříme někam. Mám strach, že když budeme pořád jen doma, tak osiříme.

Petr zase přiznal: Já jsem celý týden mezi lidmi, řeším konflikty, jednání, maily. Víkend je pro mě jako záchranný člun. Potřebuju ticho.

A najednou... bylo jasno. Nešlo o přátele versus samotu. Šlo o potřebu spojení versus potřebu regenerace. A když to takhle pojmenujete, najednou máte s čím pracovat.

Teď možná čekáte, že vám řeknu nějaké magické řešení. Nějaký univerzální recept, jak se dohodnout na všem. Ale víte co? ... Ten neexistuje.

Protože každý pár je jiný. Každý vztah má svoje téma. Někdo řeší, jak utrácet peníze. Jiný, jak vychovávat děti. Další, kde bydlet nebo koho navštěvovat o Vánocích.

Ale co FUNGUJE univerzálně, je proces. A ten proces má tři kroky, které zní jednoduše, ale vyžadují koule.

Krok první — POJMENUJTE problém. A nemyslím tím něco ve stylu: Ty jsi sobec. Nebo: Ty nikdy nechceš to, co já. Myslím tím konkrétní, jasnou větu. Třeba: Nemůžeme se dohodnout, jak trávit víkendy. Nebo: Máme rozdílný názor na útratu peněz za dovolenou.

Krok druhý — NASLOUCHEJTE. A to myslím skutečně. Bez mobilu v ruce. Bez plánu, co řeknete, až ten druhý domlčí. Aktivní naslouchání. Díváte se partnerovi do očí, přikyvujete, opakujete vlastními slovy, co říkal, abyste ověřili, že jste ho správně pochopili.

Mám na to jeden vtip. Víte, jaký je rozdíl mezi nasloucháním a čekáním na svůj tah? ... Asi jako rozdíl mezi jógou a zápasem. Vypadá to podobně, ale úplně jinak se u toho cítíte.

A krok třetí — HLEDEJTE společné řešení. Ne VAŠE řešení. Ne JEJ řešení. Společné. To, u kterého oba řeknete: Jo, takhle to dává smysl.

Bonus tip, který vám nikdo neřekne.

Kompromis není jen o logice. Je taky o emocích. A tady vstupují do hry všechna ta stará zranění, nejistoty, strachy z odmítnutí.

Eva ze začátku mého příběhu měla strach z osamění, protože její rodiče se po padesátce izolovali od všech přátel a ona viděla, jak to na ně dolehlo. Petr zase vyrůstal v hlučné rodině, kde nikdy neměl klid, a víkendy pro něj byly existenční nutností.

Když tohle víte, najednou se nedohadujete o sobotu večer. Dohadujete se o hluboké emoční potřeby. A to se nedá vyřešit hlasováním nebo hodem mincí.

Tady přichází na scénu můj koncept Emočních rovnic. To je systém, jak pracovat s emocemi ve vztahu strukturovaně. Jak rozpoznat, co se vlastně děje pod povrchem té hádky o tom, jestli jedete k moři nebo do hor.

A co vy? ... Zkusili jste si někdy pojmenovat, o co vám DOOPRAVDY jde v tom konfliktu?

Teď vám řeknu něco, co možná nebude znít moc romanticky. Ale funguje to. Připravte se... protože tohle je silné kafe.

Potřebujete DOMÁCÍ ÚSTAVU.

Jo, slyšeli jste správně. Ústavu. Jako stát. Jako firmu. Jako organizaci. Protože víte, co je domácnost? Malá firma s dvěma spolumajiteli, kde se musí rozdělovat úkoly, odpovědnosti, finance a rozhodovací pravomoci.

Když jsem tohle poprvé řekl Martinovi a Janě, dalšímu páru ze školy koučů, málem se zhroutili smíchy. Domácí ústava? Jako vážně? To jako budeme mít paragrafy a plenární zasedání?

Ale pak jsme se do toho pustili. A víte co? ... Během měsíce se jejich hádky o domácnost snížily na minimum.

Co ta ústava obsahovala? Jasný plán, kdo dělá co. Kdo pere. Kdo vaří. Kdo vysává. Kdy chodíme spát. Jak se chováme, když jsme naštvaní. Co děláme, když máme konflikty.

Zní to suché? Možná. Ale funguje to? ... Zatraceně dobře.

Protože víte, co zabíjí vztahy? Není to nedostatek lásky. Je to neustálé, drobnící, každodenní vyjednávání o banálních věcech. Kdo dneska uspí děti. Kdo zítra nakoupí. Proč zase já musím...

Když máte jasná pravidla, máte energii na důležitější věci. Jako na sex. Nebo na romantiku. Nebo na to, abyste si povídali o něčem jiném než o tom, že došel toaletní papír.

A teď vám dám tři konkrétní cvičení, která můžete zkusit už dnes večer. Ne za měsíc. Ne až se na to najde čas. Dnes.

Cvičení první — Společné rozhodování o maličkosti. Vyberete si něco úplně malého. Třeba, co budete večeřet o víkendu. A projdete celý proces. Pojmenujete, co každý chce. Budete naslouchat. Najdete společné řešení. U večeře. Bez emocí. Bez dramatu. Jako trénink.

Cvičení druhé — Vzájemná podpora v něčem konkrétním. Váš partner má nějaký cíl? Možná chce začít běhat. Nebo se učit anglicky. Nebo zkusit nový koníček. Aktivně ho v tom podpořte. Zeptejte se: Jak ti to jde? Co potřebuješ? Můžu ti s něčím pomoct?

A cvičení třetí — Otevřená komunikace o vztahu. Naplánujte si hodinu. Jo, celou hodinu. Bez televize, bez dětí, bez mobilu. A povídejte si o tom, co vás ve vztahu těší a co byste chtěli zlepšit. Veďte si poznámky. Vraťte se k nim za měsíc.

Chápu, že tohle zní jako práce. Protože to JEST práce. Vztah není romantická komedie, která končí šťastným koncem po devadesáti minutách. Vztah je jako zahrada. Buď se o ni staráte, nebo zaroste plevelem.

Víte, co je na kompromisu nejkrásnější? ... Že vás učí něčemu, co se nedá naučit z knih nebo videí. Učí vás pokoře. Učí vás, že možná nemáte pravdu. A že to je úplně v pořádku.

Mám kamaráda, který vždycky říkal: Já prostě vím, co je nejlepší. A pak se oženil. A po dvou letech mi řekl: Aleši, já jsem byl takový idiot. Myslel jsem si, že když mám pravdu, tak je to vyřízené. Teď vím, že mít vztah je víc než mít pravdu.

A to je ten moment... kdy se z dvou jednotlivců stane pár. Kdy přestanete počítat body a začnete budovat SPOLEČNÝ život.

Tak co tedy máme?

První — pojmenujte si přesně, o čem se dohadujete. Žádné mlhavé náznaky. Konkrétní téma.

Druhé — hledejte řešení win-win. Ne kompromis typu já ustoupím teď, ty příště. Ale řešení, kdy oba cítíte, že jste dostali, co potřebujete.

Třetí — pracujte s emocemi. Protože pod každou hádkou o pračce nebo dovolené je vždycky něco hlubšího.

Pokud vás tahle témata zajímají víc, mrkněte na můj web ales-kalina.cz. Najdete tam spoustu dalších článků, tipů a možná i cestu do školy koučů, pokud vás to láká víc do hloubky.

A příště si povíme o něčem, co úzce souvisí s kompromisem. O tom, jak se naučit říkat NE, aniž byste zničili vztah. Protože taky existují kompromisy, které dělat NEMÁTE. A o tom bude příští epizoda.

Tak zatím ahoj, držte se... a nezapomeňte. Každý vztah je jedinečný. A vy jste tvůrci vlastního štěstí. Stačí jen vědět jak na to.