Víte, co je na rozchodech úplně nejhorší? ... Není to ten den, kdy se rozejdete. Ale ty měsíce nebo roky, kdy se pořád vracíte, odcházíte, vracíte... jako kdybyste tančili valčík, ale jeden z vás má dvě levé nohy.

Dobrý den, jmenuji se Aleš Kalina. Napsal jsem dvě knihy – Partnerský manuál a Emoční rovnice – a prodal jich už skoro 50 tisíc. Založil jsem také malou, ale úspěšnou školu koučů, kde pomáhám lidem růst.

Dnes si povíme o tom, kdy je rozchod opravdu rozchod. Kdy už nemá cenu se vracet. A věřte mi... tohle je téma, které zasahuje úplně každého. I mě.

Začnu osobní zkušeností.

Když jsem se před lety rozešel se svou tehdejší přítelkyní, myslel jsem si, že to bude jasné. Rozejdeme se a hotovo. Ale ono to bylo jako s tou špatnou restaurací, kam se člověk pořád vrací, protože si pamatuje ten jeden skvělý večer před třemi lety.

A pak jsem si uvědomil něco důležitého. ... Rozchod není bod. Je to proces.

Některé vztahy totiž umírají pomalu. Jako kdybyste pouštěli vzduch z balónku. Pssssss. Den po dni. A vy si říkáte: No, ještě to drží. Ještě to jde.

A pak jsou vztahy, které končí jako prasknutý balónek. PRÁSK. A je po všem.

Takže pojďme si říct, jak vlastně rozchod funguje.

Psychologové to mají hezky spočítané. Říkají, že rozchod má pět fází. Popírání, hněv, vyjednávání, smutek a nakonec přijetí. Zní to jako návod na assembly nábytek z Ikea, že jo?

Ale tady je problém. ... Když se rozejdete, tak nejdřív popíráte. Říkáte si: To není tak hrozné. To se dá srovnat. Dáme si pauzu a bude dobře.

Pak přijde hněv. A to je ta fáze, kdy mu nebo jí píšete SMS ve tři ráno: Vždycky jsi byl sobec! A hned nato: Promiň, nechtěl jsem to tak.

Pamatuju si jednu klientku ze školy koučů. Přišla ke mně a říká: Aleši, rozešli jsme se už třikrát. Pokaždé se vrátíme. A pokaždé je to horší.

A víte, co jí vadilo nejvíc? ... Že pořád nevěděla, jestli je to konec nebo začátek.

Tady je ta věc, kterou vám nikdo neřekne.

Rozchod není definitivní, dokud ho neudělá definitivním někdo z vás. To znamená, že musíte projít celým tím procesem. Musíte se rozloučit. Opravdu.

Ne fyzicky. Ale emocionálně.

A teď pozor. ... To je ten nejtěžší krok. Protože rozloučit se emocionálně znamená pustit naději. Pustit tu představu, že se to ještě srovná. Že se ještě vrátíte k tomu, jak to bylo na začátku.

Ale víte co? ... Na začátek se nikdy nevrátíte. Prostě to nejde. Protože vy už nejste ta samá osoba, která jste byli na začátku.

Mám pro vás malý test.

Položte si pět otázek. A buďte brutálně upřímní. Ne ke mně. Ale sami k sobě.

První otázka: Myslíte na něj nebo na ni pořád? Nebo jen občas, když vám o něm někdo řekne?

Druhá otázka: Kontrolujete jeho profil na sociálních sítích? Ano, vím, že jo. Všichni to děláme. Ale kolikrát denně?

Třetí otázka: Plánujete náhodná setkání? Víte, kdy chodí nakupovat. Kdy má trénink. A náhodou se tam objevíte.

Čtvrtá otázka: Stále máte jeho věci? Nebo vaše věci u něj? A používáte to jako záminku, abyste se viděli?

A pátá, nejdůležitější otázka: Dokážete si představit, že je šťastný s někým jiným? ... A že vám to nevadí?

Když jste na všechny otázky odpověděli ne... gratuluju. Jste volní. Rozchod je definitivní.

Když jste na většinu odpověděli ano... tak bohužel pořád nejste venku.

A teď vám řeknu něco, co možná nechcete slyšet.

Někdy je nejlepší věc, kterou můžete udělat... nic. Prostě nepsat. Nevolat. Nemít další ten jeden pokus.

Protože víte co? ... Když se pořád vracíte, tak vlastně neděláte nic jiného, než že si prodlužujete bolest. Je to jako kdybyste si strhávali náplast centimetr po centimetru místo toho, abyste to udělali najednou.

Pamatuju si jednoho klienta ze školy koučů. Říkal mi: Aleši, už jsem se s ní rozešel pětkrát. Pokaždé jsme se dali dohromady. A pokaždé to dopadlo stejně.

A víte, co mu vadilo nejvíc? ... Že věděl, jak to dopadne. Už předem. Ale pořád se vracel.

Tak jsem se ho zeptal: Proč? Proč se pořád vracíš, když víš, jak to skončí?

A on mi řekl něco, co mě dostalo. Řekl: Protože mi ta naděje chybí víc než rozum.

Tady je věc, kterou musíte pochopit.

Rozchod je jako smrt. Musíte projít truchlením. Musíte si dovolit být smutní. Naštvaní. Zmatení.

Ale pozor. ... Musíte si také dovolit pustit.

A to je ten nejtěžší moment. Protože pustit znamená přiznat si, že to nefungovalo. Že to NEBUDE fungovat. A že je čas jít dál.

Ale je tam ještě jedna věc. ... Musíte pustit ne jen toho druhého. Ale taky tu verzi sebe, která byla s ním nebo s ní.

Protože když jste spolu, vytváříte si společnou identitu. Jste Petr a Jana. Tomáš a Lucie. A když se rozejdete... najednou jste jenom Petr. Jenom Tomáš.

A to je STRAŠNĚ děsivé.

Bonus tip.

Chcete vědět, jak poznáte, že jste opravdu venku? ... Že rozchod je definitivní?

Je to jednoduché. Když vám někdo řekne: Viděl jsem tvého ex s někým novým... a vy se nezarazíte. Nezačne vám bušit srdce. Nerozbolí vás žaludek.

Prostě si řeknete: Aha. Fajn. Přeju mu štěstí.

A myslíte to upřímně.

Tenhle moment je jako když se ráno probudíte a zjistíte, že už vás nebolí zub. Pamatujete si, že vás bolel. Ale už to necítíte.

A teď ta nejdůležitější věc.

Možná si říkáte: Aleši, to zní hrozně. Proč bych se měl rozejít, když můžu ještě zkusit to srovnat?

A víte co? ... Máte pravdu. Někdy se vztahy dají zachránit. Ale... a tady je velké ALE... jenom když oba dva OPRAVDU chtějí.

Ne když jeden táhne a druhý se brání. Ne když jeden mění a druhý zůstává stejný. Ne když jeden odpouští a druhý pořád dělá to samé.

To nefunguje. Nikdy.

Pamatuju si jeden příběh z mé školy koučů. Jedna klientka mi vyprávěla, že se s přítelem rozešla po pěti letech. Bylo to HROZNÉ. Brečela měsíc. Dva. Tři.

A pak... najednou se jí ulevilo. Jako kdyby spadl balvan z jejích ramen.

A víte, co mi řekla? ... Řekla: Aleši, poprvé po pěti letech jsem si uvědomila, že můžu dělat, co CHCI. Že nemusím nikomu vysvětlovat, proč chci jít na jógu. Proč chci jet na víkend s kamarádkami. Proč chci být sama.

Shrnu to pro vás do tří bodů.

První: Rozchod je definitivní, když už neplánujete návrat. Když už nepočítáte s tím, že se to srovná. Když už prostě víte, že je konec.

Druhý: Rozchod je definitivní, když jste emocionálně svobodní. Když vám nevadí, že je šťastný s někým jiným. Když už ho nesledujete na sociálních sítích. Když už nepřemýšlíte, co dělá a s kým.

Třetí: Rozchod je definitivní, když se CÍTÍTE svobodní. Když se probudíte ráno a nebolí vás to. Když se usmějete na vzpomínky, ale nepřejete si je zpátky.

A tohle všechno... trvá čas. Pro někoho měsíc. Pro někoho rok. Pro někoho pět let.

Ale věřte mi... stojí to za to. Protože když konečně pustíte... otevřete dveře něčemu novému.

Takže co s tím?

Pokud jste právě prošli rozchodem nebo jím procházíte... dovolte si cítit. Nebojte se být smutní. Naštvaní. Zmatení.

Ale taky si dovolte pustit. Protože držet se něčeho, co už nefunguje... to není láska. To je strach.

A víte co? ... Zasloužíte si víc než strach.

Napište mi do komentářů nebo navštivte ales-kalina.cz. Rád si s vámi popovídám.

A příště si povíme o tom, jak poznat, že jste připraveni na nový vztah. ... Protože to je úplně jiná kapitola.

Zatím se mějte krásně. A pamatujte... každý konec je začátkem něčeho nového.