Ahoj, tady Aleš Kalina a vítám tě u dalšího dílu mého podcastu.

Dneska ti chci povědět něco, co možná změní způsob, jakým se díváš sám na sebe. A možná i na svoje rodiče, na svoje dětství, na celý svůj život.

Ale než se do toho pustíme, chci, abys udělal jednu věc. Ať už teď řídíš, běháš, vaříš nebo jen tak ležíš na gauči – zkus se na chvilku zastavit v hlavě. Tohle téma si zaslouží tvoji pozornost.

Tak pojďme na to.

Představ si, že ti dám do ruky ovladač. Takový ten klasický od televize. A řeknu ti: "Tímhle ovladačem můžeš změnit cokoliv ve svém životě. Svoje vztahy, svoji kariéru, to, jak se cítíš sám se sebou."

Zní to jako pohádka, že jo?

Ale co kdybych ti řekl, že ten ovladač existuje? A co víc – že někdo jiný ho za tebe naprogramoval, když ti bylo pět let?

Dneska si povíme o něčem, co zásadně ovlivňuje tvůj život, i když o tom možná vůbec nevíš. Povíme si o tom, jak se v dětství programuje náš mozek.

Protože to, jak dneska přemýšlíš, jak reaguješ na stres, jak se chováš ve vztazích, jak se díváš sám na sebe… to všechno má kořeny někde hodně hluboko. V době, na kterou si často ani pořádně nepamatuješ.

A já ti ukážu, jak tenhle mechanismus funguje. A hlavně – že s tím můžeš něco udělat.

Malé dítě je jako houba. Nasává všechno kolem sebe. Bez filtru, bez kritického myšlení, bez schopnosti říct "to je nesmysl, tomu nebudu věřit."

Víš, dospělý člověk slyší větu "jsi neschopný" a může si říct: "To je hloupost, ten člověk mě nezná, to je jeho problém." Ale pětileté dítě? To tu větu vezme a uloží si ji jako fakt. Jako pravdu o sobě.

A tady je to zajímavé – z mých pozorování vyplývá, že většina zásadních přesvědčení o sobě a o světě se nám uloží do hlavy někdy do sedmi let života. Sedm let. To je první třída základní školy. A v tu chvíli už máš v hlavě hotový operační systém, podle kterého pak jedeš dalších třicet, čtyřicet, padesát let.

Zastav se u toho na chvilku.

Sedm let. A už máš naprogramováno, jak se díváš na peníze, na vztahy, na sebe samotného, na autoritu, na úspěch, na selhání.

Mimochodem, tohle nejsou jen teorie. Já se tématu programování mysli a emocí věnuju skoro patnáct let. Napsal jsem o tom dvě knihy – Emoční rovnice a Partnerský manuál. Dohromady si je přečetlo skoro padesát tisíc lidí. Takže když tady mluvím o příbězích klientů, není to z nějaké učebnice. Je to z reálné praxe.

A jeden takový příběh ti teď povím.

Řekněme mu Martin. Martin za mnou přišel, když mu bylo čtyřicet dva. Úspěšný manažer, dobře placená práce, na papíře všechno vypadalo skvěle. Ale Martin měl problém. Nemohl si udržet vztah.

Každá jeho partnerka po čase odešla. A Martin nechápal proč. Říkal mi: "Dělám všechno správně. Jsem pozorný, kupuju dárky, snažím se. A stejně to nikdy nevyjde."

Tak jsme se začali bavit o jeho dětství. A vyplulo na povrch něco, co si Martin pamatoval jen matně.

Když mu bylo šest, rodiče se rozvedli. A jeho máma, která byla z rozvodu pochopitelně zdrcená, mu jednou řekla větu, kterou si Martin nesl celý život, aniž by o tom věděl.

Řekla mu: "Muži vždycky nakonec odejdou. Nikdy se na ně nedá spolehnout."

Teď si to představ. Máma to myslela jako výraz své vlastní bolesti. Možná to ani nechtěla říct nahlas. Ale šestileté dítě tu větu vzalo a uložilo jako pravdu o světě.

A Martin pak celý život nevědomě dělal věci, které tu "pravdu" potvrzovaly. Vybíral si partnerky, které byly emocionálně nedostupné. Sám se držel trochu zpátky, protože "stejně to nevyjde." A když vztah začal být vážný, začal nevědomě sabotovat.

Ne proto, že by byl špatný člověk. Ale proto, že jeho mozek běžel na programu, který mu někdo nainstaloval, když mu bylo šest.

Dává ti to smysl?

Pojďme dál. Jak se vlastně tyhle programy do hlavy dostávají?

Náš mozek se v dětství učí ze tří zdrojů. Z toho, co slyší, co vidí a co prožije.

Co slyšíme – to jsou všechny ty věty, které nám říkají rodiče, učitelé, sourozenci. "Jsi šikovný." "Jsi nemožný." "Z tebe nikdy nic nebude." "Jsi naše sluníčko." Každá taková věta se zapisuje.

Co vidíme – to je chování lidí kolem nás. Dítě nemusí slyšet "peníze jsou špatné", aby si to myslelo. Stačí, když roky sleduje, jak se rodiče hádají kvůli penězům, jak jsou z nich ve stresu, jak se tváří nešťastně, když přijde složenka. A mozek si zapíše: peníze rovná se stres a hádky.

Co prožíváme – to jsou naše vlastní zkušenosti. První láska, která dopadla špatně. Moment, kdy ses přihlásil ve třídě a všichni se ti vysmáli. Situace, kdy tě rodiče nepodpořili, když jsi to potřeboval.

Každý zápis se ukládá do podvědomí. A pak ovlivňuje tvoje další chování a pocity – aniž bys věděl proč.

A teď další příběh. Tohle je důležité, tak poslouchej.

Kateřina, třicet pět let, přišla za mnou, protože měla problém s penězi.

Ne že by málo vydělávala. Kateřina měla dobrou práci, slušný plat. Ale peníze jí vždycky nějak protekly mezi prsty. Nikdy si nedokázala nic uspořit. A co bylo zvláštní – pokaždé, když se jí finančně začalo dařit líp, stalo se něco, co ji zase srazilo dolů.

Jednou jí nabídli povýšení s výrazně vyšším platem. A Kateřina – sama nevěděla proč – tu nabídku odmítla. Vymyslela si důvody, proč to není dobrý nápad, proč by to nezvládla, proč je líp zůstat tam, kde je.

Když jsme se ponořili do jejího dětství, zjistili jsme, že vyrostla v rodině, která měla peněz málo. A to by nebylo nic neobvyklého – spousta lidí vyroste bez peněz a pak se jim v životě daří.

Ale v Kateřinině rodině se dělo ještě něco jiného. Její rodiče měli zvláštní vztah k lidem, kteří peníze měli. Mluvili o nich pohrdavě. "Podívej se na sousedy, jaké mají drahé auto. To jsou určitě nějací podvodníci." "Bohatí lidi jsou bezcharakterní." "My jsme sice chudí, ale aspoň jsme slušní."

A malá Kateřina si tohle všechno zapisovala. Ne vědomě. Ale její mozek si udělal rovnici: peníze rovná se špatný člověk. Mít peníze rovná se ztratit svoji slušnost.

A pak celý život nevědomě sabotovala každou příležitost zbohatnout. Protože její mozek ji chránil před tím, aby se stala "špatným člověkem."

Možná se teď sám sebe ptáš – nemám já něco podobného? Nějaký program, který mě drží zpátky, aniž bych o tom věděl?

Tady je důležitá věc, kterou potřebuješ pochopit. Ne všechno, co v dětství zažiješ, se uloží stejně silně.

To, co rozhoduje o síle zápisu, jsou emoce.

Představ si to jako lepidlo. Čím silnější emoce, tím silnější lepidlo, tím pevněji se ti ta zkušenost zapíše do hlavy.

Proto si třeba nepamatuješ, co jsi měl k obědu před týdnem. Ale pamatuješ si přesně ten moment, kdy se ti ve třídě všichni smáli. Nebo kdy ti táta poprvé řekl, že je na tebe pyšný. Nebo kdy jsi poprvé dostal od mámy facku.

Silné emoce – ať už pozitivní nebo negativní – fungují jako zvýrazňovač. Řeknou mozku: "Tohle je důležité. Tohle si zapamatuj. Podle toho se řiď."

A proto může jedna jediná věta, řečená ve správný – nebo spíš nesprávný – moment, ovlivnit celý tvůj život.

Mimochodem, já jsem nezůstal jen u práce s klienty. Založil jsem taky Školu koučinku pro mistry, kde předávám svoje metody dalším koučům. Takže to, co tady slyšíš, není jen můj osobní přístup – je to systém, který funguje a který se učí desítky dalších profesionálů.

A teď ještě jeden příběh, který tohle krásně ilustruje.

Petr měl problém s autoritami. Pokaždé, když měl v práci nadřízeného, dostal se s ním dřív nebo později do konfliktu. Nezáleželo na tom, jestli byl šéf férový nebo ne. Petr prostě nedokázal snést, když mu někdo něco nařizoval.

Přišel o několik dobrých zaměstnání. Měl problémy i v podnikání, protože se nedokázal domluvit s obchodními partnery.

Když jsme se podívali do jeho dětství, objevil se jeden konkrétní moment.

Petrovi bylo osm a ve škole měli kreslit obrázek. Petr nakreslil dům se zelenou střechou. A učitelka mu řekla – přede všemi – "To je blbost. Střechy nejsou zelené. Předělej to."

Petr věděl, že střechy zelené být můžou. Viděl to u babičky na vsi. Ale učitelka byla autorita. A on jako malý kluk neměl sílu se jí postavit. Tak obrázek předělal, cítil se ponížený a bezmocný.

A v tu chvíli si jeho mozek zapsal: autority ti berou svobodu. Autority tě ponižují. Když se autoritě podřídíš, ztrácíš sám sebe.

Od té doby bojoval proti každé autoritě, která mu zkřížila cestu. Ne proto, že by to dávalo smysl. Ale proto, že osmiletý kluk uvnitř něj se pořád bránil té učitelce.

Tak a teď pozor. Teď přijde ta nejdůležitější část.

Protože jestli tě tyhle příběhy trošku znervóznily – a bylo by divné, kdyby ne – tak věz, že ty programy nejsou vytesané do kamene.

Mozek má vlastnost, které se říká neuroplasticita. Což je vědecký způsob, jak říct, že se můžeš přeprogramovat.

Ne, není to jednoduché. Ne, nestane se to přes noc. Ale je to možné.

První krok je vždycky uvědomění. Uvědomit si, že problém, který máš, možná není o dnešku. Možná je o něčem, co se ti stalo, když ti bylo pět nebo sedm nebo deset.

Druhý krok je identifikace. Najít ten původní moment, tu původní větu, ten původní zážitek, který program spustil.

A třetí krok je přeprogramování. To může vypadat různě. Někdy stačí pochopení a uvědomění. Někdy je potřeba hlubší práce s koučem nebo terapeutem. Někdy pomůžou specifické techniky práce s podvědomím.

Ale jde to. Martin, o kterém jsem mluvil na začátku? Ten dneska žije ve spokojeném vztahu. Kateřina si založila vlastní firmu a konečně si dovoluje vydělávat. A Petr se naučil rozlišovat mezi zdravou spoluprací a ohrožením své svobody.

Každý z nás nosí v hlavě programy z dětství. Některé jsou užitečné – naučily nás chodit, mluvit, fungovat ve světě. Ale některé jsou omezující. Drží nás zpátky. Nutí nás opakovat stejné chyby.

A ty máš volbu. Můžeš nechat ty staré programy běžet dál. Nebo můžeš vzít ten pomyslný ovladač do vlastních rukou a začít přepisovat, co ti už neslouží.

Není to o tom obviňovat rodiče nebo učitele nebo kohokoliv jiného. Oni udělali, co uměli, s tím, co měli. Ale teď jsi dospělý. A máš možnost převzít zodpovědnost za svůj vlastní operační systém.

Jestli tě tohle téma zasáhlo a cítíš, že by ti pomohlo se v tom zorientovat, jsem tu pro tebe. Na mém webu ales-kalina.cz najdeš všechny kontakty. Můžeš se objednat na konzultaci, kde si společně projdeme, co tě drží zpátky a jak s tím pohnout. A neboj se – není to žádný výslech. Je to rozhovor, který ti může otevřít oči. Někdy stačí jedna hodina s někým, kdo vidí věci z jiného úhlu, a celý tvůj pohled na situaci se změní.

Díky, že jsi dneska poslouchal. Moc si toho vážím. A jestli ti tenhle díl dal něco užitečného, udělej mi radost – pošli ho někomu, komu by taky mohl pomoct. Nebo mi napiš, co v tobě tohle téma vyvolalo. Rád si to přečtu.

Tak zatím ahoj a uslyšíme se příště.