Vánoce a odpočinek

[00:00:00] Proč jsem o Vánocích nestihl nic a proč to vlastně není vůbec žádné selhání? Tak jsem tady seděl na gauči v horském apartmánu, venku sníh, vzduch jak křišťál a sauna v suterénu mě neustále čekala. Konečně mám klid na ty webináře, na podcast, na články, což jsem odkládal celý rok. Konečně čas na ten trénink, co mi měl posunout biznis o level výš.

A což jsem dělal? Koukal u stropu. Dýchal mělce jako člověk co se bojí že ho někdo uslyší. Měl jsem takový tlak na hrudi, jako kdybych si tam nechal zaparkovat auto. Když přišel den první, říkal jsem si dobře dneska se asi jen tak aklimatizuju. Den druhý možná mám nějakou chřipku. A den třetí, co se to vlastně [00:01:00] se mnou děje?

Teď jsem přijal jenom odpočívat. Já vás zdravím jmenuji se Aleš Kalina, napsal jsem dvě knihy Emoční rovnice a Partnerský manuál a prodal jich už skoro 50 tisíc Záležel jsem také malou, ale úspěšnou školu koučů, kde pomáhám lidem růst. A právě teď ti chci říct příběh o tom, jak jsem úplně selhal. Nebo možná ne, možná jsem se jen konečně naučil něco nového.

Když mi lidi volají na konzultaci, často mi říkají Aleši, já bych... Měl dělat víc ale prostě už nemůžu. Co to se mnou vlastně je? Co je špatně? A já jim odpovídám možná nic, možná tě jen tvoje tělo zachraňuje. Dneska ti povím jak jsem to poznal na vlastní kůži. Připrav si čaj, tohle bude chvilku [00:02:00] trvat, ale slibuju, že to bude stát za to.

Dojezd po dlouhodobém napětí. Představ si Martina, 38 let, vedoucí v IT firmě, celý rok maká od rána do večera, vzchůzky, deadline, lidský drama, technické problémy. Domů přijde vyřízený, ale ráno zase vstane a jde dál. Držím to, říká mi, jinak se to všechno rozpadne. No a pak přijdou Vánoce. Konečně má 14 dní volna, plánuje to všechno udělá, opraví plot, přečte tři knihy, začne běhat, vyřeší všechny ty věci, co celý rok jenom odkládalo.

A co se stane? První den leží na gauči, druhý taky, třetí už je z toho nervózní protože nic nestíhá. Čtvrtý den zjistí že ani vstát nechce. A pak [00:03:00] začne panikařit. Co je to se mnou? Jsem snad slaboch? Nikoliv. Martin totiž není slaboch. Martin zažívá něco čemu se říká dojezd. Je to jako s maratoncem. Dokud běží, tělo drží.

Adrenalín ho nese. Endorfiny pomáhají. Mozek říká ještě kousek. Ale v momentě kdy doběhne do cíle, v tu chvíli přijde slabost, kolena povolí a někdy rovnou padne. Není to slabost, je to dojezd. Tvoje tělo je celý rok v permanentní pohotovosti. Jako kdyby měl vedle postele seget tygr a ty musel mít oči stále otevřené.

Kortizol ti běhá v žilách, sympatikus má permanentní službu. A pak přijdou Vánoce. Svět se zastaví, e-maily nepřichází, klienti nevolají [00:04:00] a konečně můžeš vypnout. A co udělá tělo? Vypne. Jenže nevypne jako milý telefon na noční režim. Vypne jako počítač, kterému vytáhneš šňůru ze zdi v půlce updateu. Prostě zhasne.

A přesně tohle se mi stalo. Celý rok jsem táhl, protože jí jsem prostě musel, ale jakmile tělo dostalo zprávu, teď už nemusíš, tak prostě řeklo dobře tak teď spadnu. Nic moc. Past produktivního odpočinku Teď ti povím o Luckce. Lucka má malou firmu, prodává ekologickou kosmetiku. Dělá všechno sama, obsah, marketing, balení zásilek, komunikace ze zákazníky a je vyčerpaná.

Tak si nadplánuje hezky pěkně týden u moře. Ale ne, aby si tam [00:05:00] prostě ležela a nic neudělala. To by bylo přece mrhání časem že? Tak si vezme sebou dva online kurzy o marketingu notísek, na strategii, na příštích 6 měsíců a knihu o biznisu. Konečně budu mít čase vzdělávat, říká nadšeně. A co se stane? Celý týden se cítí provinilé.

Kurzy neotevře, knihu nečte, jen leží na pláži a cítí se jako velké selhání. Vrátí se domů víc unavená než předtím. Znáš to? Tady je totiž ta vtipná věc, já jsem si taky nemyslel že jedu do hor odpočívat, já jsem měl produktivně regenerovat, měl jsem plán, udělám ty dva webináře, natočím podcast, napíšu články, projedu si trénink A taky si u toho odpočinu.

Procházky, sauna, všechno to. V hlavě mi to znělo skvěle. Konečně budu mít čas [00:06:00] na věci, které mě posouvají A ještě si u toho oddychnu. Win-win. Víď? Ale kdepak. Protože ve skutečnosti jsem si do batohu naložil další várku úkolů jenom s horským pozadím. A víš co se stane když si řekneš, mám tři dny volna, takže musím stihnout X, Y a Z?

Mozek to slyší takto. Teď už nesmíš promarnit čas. A ouha, tak je zpátky Akorát teď nemá podobu deadlineů. Má podobu mě samotného, jak si říkám. Hele, máš úžasnou příležitost. Taky musíš využít Takže jsem tam seděl na gauči, zvědomím že bych měl být produktivní. Zvědomím že tenhle čas je vzácný. Zvědomím že lidi s disciplínou by už byli v půlce [00:07:00] webináře.

A víš co z toho vzniklo? Paralýza. Protože paradoxně, čím víc očekávání od volna máš, tím víc se zablokuješ. A je to jako když někomu řekneš, tak se přece uvolni ne, on se stáhne ještě víc. Odpočinek se mi stal dalším úkolem na seznamu a tělo řeklo ne, díky, tohle to už fakt nedám.

Co to je freeze? Když tělo vypne provoz. Dobrá, tak teď to bude trochu víc technický, ale slibuju, že vám to bude dávat smysl Je potřeba tuto kapitolu dobře pochopit. Nervový systém má v zásadě tři režimy. První je aktivace. To je ten běžný stav kdy děláš věci, pracuješ řešíš makáš asi v akci. Druhý je regulovaný klid.

To je ten [00:08:00] zdravý odpočinek. Vydechneš, reguluješ, tělo opravuje, co je potřeba. Spíš dobře trávíš dobře. A pak je tu třetí režim. Kolaps. Zamrznutí a frýz. To je nouzový režim. Když je toho na tebe moc, když nejde utéct ani bojovat, tělo prostě vypne, znehybní se a zavře krámy. Hádej kam jsem spadl já. Rovnou do frýz.

Příznaky byly jasný, nemohl jsem začít ani otevřít počítač, těžko se mi dýchalo, tlak v těle, hruď sevřená, svaly stažený, nulová energie. A tady je ta důležitá věc tohle totiž není prokrastinace. Prokrastinace je, když můžeš ale nechceš. Frees je, když chceš ale [00:09:00] nemůžeš. Představ si Jakuba, třicátní grafický designér, má zakázku kterou potřebuje dodělat, sedí u počítače, má otevřený Photoshop a u podivu nic.

Prostě nemůže začít. Ruka jako by vážila tunu a mozek úplně prázdnej. Jsem prostě línej, říká mi. Ale nejsi, odpovídám mu. Ty nejsi línej, ty jsi prostě ve frýz. A to je obrovský rozdíl. Je to jako kdyby ti tělo řeklo, ne kamaráde, dál to fakt nejde. Tady sekám, vypínám prout. Ochraná brzda hošane. A já jsem tam fakt ležel, protože tělo mi řeklo, jasný ne.

Není to selhání. Je to nouzové vytnutí systému. Tělo tě chrání před sebou samým [00:10:00] Tiché emoce ve sváteční pastvě. Tady jsem vůbec netušil, co se mi vlastně může stát. Během roku je to pořád něco. E-maily, hovory úkoly lidi. Mozek je neustále zaneprázněný. Vědomá mysl má plné ruce práce s tím co je venku, takže to, co je uvnitř nemá vůbec žádnou prioritu.

Ale o Vánocích? Když se všechno zastaví? Najednou je ticho. A ticho je někdy strašně hlasitý. Znáš Evu? Eva má úspěšnou právnickou kancelář. Dvě děti, manžel dům. Všechno vypadá perfektně. Celý rok makají jako šílení a pak přijdou Vánoce. Celá rodina je spolu a mělo by to být krásný. Ale Eva se cítí divně, smutně, osamělá, i když je obklopená lidmi.

Co to je, ptá se mě. Proč [00:11:00] mám chuť brečet když mám všechno co jsem chtěla? A já jí říkám, hele Evi, to není chyba. To je prostě emoční materiál, který celý rok tlačíš dolů. A teď teprve vypnul na povrch. Představ si to jako skřín, do který celý rok speš oblečení Otvírat ji nechceš, protože by se to všechno vyvalilo ven, ale o Vánocích někdo přijde a řekne tak jo, pojďme tu skříň otevřít a ono se to všechno vysype, všechno najednou.

Začaly mi vylezat věci, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám, pocity, které neměly jméno, smutek bez příčiny, otázky typu k čemu to vlastně všechno je a kam to vůbec spěchám. Ne, totiž to není deprese. Je to prostě nahromaděnej emoční materiál. [00:12:00] A nejhorší je, že nevíš co s tím. Přes rok jsi byl zvyklej řešit měl jsi úkoly, problémy, tady nemáš nic k řešení, jen divný pocit uvnitř který nikam nespěchá.

A člověk který je zvyklej dělat najednou neví jak prostě jednoduše být. Tělo totiž chtělo jiný druh regenerace. Takže tady je vlastně pojinta celé té story. Měl jsem plán na regenerační práci. Zní to dobře ne? Budu dělat věci, které mě nabíjejí učení, tvorba růst prostě paráda na kterou se vždycky těším.

Ale tělo si řeklo, ne, ne kamaráde, já nechci jiný druh práce. Já chci takzvaný neplán, nechci žádný plán. Znáš Michala? Michal je fitness trenér. Celý život je v pohybu. Tréninky, klienti, výživa, plánování. Když má [00:13:00] volno jde běhat do posilovny na crossfit. Relax pro něj znamená jiný druh sportu. A pak jednou onemocní.

Musí ležet. Týden nemůže nic. A je z toho úplně pav, protože po týdnu se cítí líp než po jakýmkoliv aktivním odpočinku. Jak to, ptá se. Miku říká mu, protože tvoje tělo nečekalo jiný druh práce. Čekalo neplán. A tady je ten zásadní rozdíl. Dělat jiné věci není to samé jako nic nemuset Můžu si říct, dneska nepracuju, jdu do lesa ale pořád je to něco co dělám.

Pořád je tam akce, záměr a cíl. Skutečný odpočinek je, když nemusíš vůbec nic. Ani se rozhodovat, ani mít plán, ani vědět co bude za hodinu. [00:14:00] Prostě jen tak být. Jako kočka na parapetu ležet, dýchat, koukat z okna a je úplně jedno, jestli je to produktivní nebo ne. Můj mozek to nechápal. Jak to myslíš Nic. Přijď máme spoustu času.

Ale tělo řeklo ne. Tohle není vyjednávání. Já jsem unavený a dostanu co potřebuju. Dobrovolně nebo násilně. Takže si to vzalo násilně. Tři dny fríz, tři dny, kdy jsem nemohl skoro nic. A teprve až čtvrtý den, když jsem se úplně vzdal toho že něco zvládnu, tak se to začalo zlepšovat. Jakmile jsem přestal bojovat, začal jsem zase normálně dýchat.

Skutečný reset. Není změna činnosti Je to [00:15:00] odstranění nutnosti výkonu, není to o tom dělat něco jiného, je to o tom nic nemuset. Dobrý, nic nemuset. Myslím si, že mnozí z nás se to budou muset včetně mě pořádně naučit. Umět nemuset nic a neplánovat ani žádný odpočinek. Tenhle příběh není rada. Jak to příště udělat líp Je to spíš svědectví o tom, jak to dopadne, když ignoruješ signály vlastního těla tak dlouho, až ti je prostě vnutí.

Což jsem si z toho odnesl já. Za prvé nebyl to můj fail, byl to signál. Důležitý signál že můj systém potřebuje víc než jen změnu prostředí. Potřebuje skutečnej reset. Za další, respekt k tělu znamená akceptovat i neproduktivní [00:16:00] stavy. Ne vždycky musím makat a není to slabost. Je to údržba. Za třetí možná příště nenaplánuju odpočinek.

Prostě si ho dovolím. Bez agendy, bez toho využiju čas na to a to. Prostě budu. A když se mi náhodou bude chtít něco dělat, fajn. A když ne, tak i fajn Protože nejvyšší paradox je toto. Čím víc snažíš odpočinek dobře využít, tím méně si odpočineš. Čím víc se vzdáš plánu, tím líp se zregeneruješ. Takže pokud jsi ty tento příběh trefil do živýho, nejsi sám.

A pokud si taky nic o Vánocích nestih, tak gratuluju. Možná ses vlastně naučil něco mnohem důležitějšího. Víš o čem to celé bylo? O tom, že úspěch [00:17:00] není jen o tom makat. Je taky o tom vědět, kdy přestat. A taky o tom umět si odpustit, když tělo řekne ne. Jak už jsem řekl napsal jsem dvě knihy moční rovnice a partnerský manuál a založil jsem malou školu koučinku pro mystery, ve které jsem pomohl tisícům lidí.

Ale tahle lekce to už jsem se naučil až teď. Pokud se potřebuješ s něčím podobným poprat, nebo pokud prostě cítíš, že by ti pomohlo si o tom s někým promluvit, jsem tady. Můžeš se podívat na můj web aleškalina.cz, můžeme spolu udělat konzultaci a třeba zjistíme, že to, co vnímáš jako selhání, je ve skutečnosti tvoje tělo, který ti zachraňuje život.

No a teď mě prosím tě omluv, jdu si lehnout na gauč bez plánu. Ahoj