Tak my vás zdravíme z nahrávacího studia u dnešního palčivého tématu a výtám ve studiu, jak se máš dneska čoveče. Ahoj, zdravím všechny. Mám se docela fajn, mám se dobře. Sněží co... Tak to víš, už něco za sebou mám, takže už si ten dobrej pocit tak nějak hlídám a spřežím a držím. Takže dá se říct, dobře. pro diváky téma, když vztahy bolí a stejně vztahy dávají smysl. To je oceň takový téma zajímavý, protože když vztahy bolí, co by v tom kdo dělal? a přitom oni můžou dát velikánský smysl, když člověka to pálí a chtěl by odejít, a chtěl by odejít, proč už tam vůbec nechce bejt. Ale přitom někde v lbokosti duše cijí, že by tam zůstat měl. Je to tvoje téma, ty seš na něj docela expert, nejen z kních, jak jsem zjistil, ale i docela máš prožito. Jo, tak vztahy jsou obecně moje velký téma a mám v nich i hodně prožito, hodně historie, takže mám to ráda, tohleto téma. Myslím si, že bych mohla diváky trochu přiblížit víc do hloubky než takové ty běžné rady, co mám udělat, co mám říct a tak dále a tak dále, že vlastně ty souvislosti a takové konteksty jsou často mnohem, mnohem hloubš no a někdy potom samozřejmě když se to otevře tak máme tendenci utíkat a měnit partnery ono se nám to tam zase znovu ukáže za rok za dva znovu a pak znovu a pak znovu a pak znovu znovu a takže někdo vystřídá těch lidí šest ale pořád teda to není ono. šest. Desítky. Víš? někdy desítky. A nebo si to pak někdo kompenzuje někde jinde různýma dalšíma lidma, takže jich je ve vztahu třeba pět. No takže to je spíš jako návod lehčení, ale já bych chtěla trochu diváky stáhnout víc do hloubky. Nebude to úplně takovej ten nějakej návod z hlavy, návod, příručka a tak dále, ale spíš aby to... výtiváce vnímalé a třeba si toho něco odnesli, když to s nima někde bude rezonovat. proč si teda myslí, že vztahy bolejí, když už všichni lezeme větí do vztahu proto, aby jsme přece někoho měli a nebyli jsme sami a cítili jsme se tam někde konečky dobře a konečně jsme měli nějaký přístup lásky, citu, jídla, samozřejmě že jo a ve finále tam pak začne bolest. Čem to je? No tak tohle to všechno může fungovat současně. Může tam být láska, cit, jídlo a tak dále. Ale zároveň ten vztah, pokud ještě navíc lásky plnej a hlubší, tak začne otevírat ty naše staré rány. Vlastně ten partner na základě tý blízkosti, tudíž zranitelnosti, nám začne nevědomně píchat do těch našich starejch... zraněných částí, které jsou tam někde hezky schovaný, nevědomé, jsou vysíci to s maminkou, s tatinkem, s menolejma vztahama. A když ten vztah je právě dobrý a ty lidi se hodně přiblížejí, tak se tyto nevědomé části dostanou na povrch. Takže potom partner v blízkosti nám začne přesně píchat do těch našich zraněních. Poč to dělá mam las, když tedy jako vždyť je to bolí. On to zřejmě nedělá schválně. To je prostě, že on něco řekne nebo něco udělá. Vůbec to nemyslí nějak osobně, jenže nám se to velice často přeloží na to odmítání, zradu, opuštění. Všechny to vytahne takový starý, vytěsněný, hluboko zakopaný pocity, který tam někde spali. A přišel ten správný člověk, který do nich vypichnul. Právě z krestu blízkost a třeba i přes tu intenzitu. Takže nám tam vylezou tyto pocity. vlastně, ono nejdřív člověk začne cejtit něco o těle, nebo že se ho něco dotýká, nebo že ho něco bolí, nebo že má někde nějaký tlak, nebo že... prostě se necítí úplně dobře, že ten druhý teda v ně něco zpustil. No a co udělá mysl? Mýsl, místo toho, aby zůstala s tím zraněním a podívala se vlastně, co se to jako ve mě děje, co mě to bolí, proč mě to bolí, no tak začne vymejšlet vlastně příběh k tomu, jak ten druhý je vlastně špatný. Ten mozek vlastně si k tomu... Místo toho, aby s tím zůstal ten člověk s tím zraněním, nebo tohle mě bolí, tohle mě zranjuje, teď ještě většinou, když ten člověk už je vědomý nebo ty dva v tom stahu jsou vědomí, tak si dokážou říct, že to mě připomíná mámu, tátu, bejvalou partnerku, která nevím, nevařila jídlo nebo mě se mnou nechtěla jezdit na dovolený a tak dále. ale tak začnou schazovat vinu na toho druhého místo, aby si doprožili a podívali se na ty vytěsnění části. To je hustý, protože pak jako chudá, když řekneme partner, to vůbec nemyslí zlé. Ale vlastně dostane na kladačku, že je bezcitnej mamlas, který vůbec nerozumí druhýmu pohlaví. A dostane koulovačku za to, že si dovolil prostě něco říct a něco necejtit. Ale z toho, co říkáš, vlastně vyplývá... že vlastně to vůbec není jeho vina, že on je vlastně jenom figurka, která připomíná něco z minulosti. přesně tak. On je figurka, která připomíná něco z minulosti a připomíná ale ty největší rány většinou. Odmítání, opouštění, zrady a spoustu dalších nejbolestivějších věcí. A každej člověk je v sobě má. Každej. Každej jsme nějakým způsobem pozraňovaní. a prostě to v sobě neseme. A právě v té blízkosti, když ten vztah je někde i dobrej, tak se to začne otvírat. uvobou. No a teď vlastně ta mužská část tímuži, tak zase ty byli zvyklí moc jako necejtiť. Historicky prostě to bylo, teda ten... Ty muži jako nefňukej, nebreč, chlapi nebrečej, jsi moc cítlivé a vlastně historicky ty muži byly stavěný jako nefňukej tady, v podstatě neciť a nebuď v kontaktu s těma svéma pocitama. Ty ženy zase byly takový přispůsob se, podrob se, buď teda ta hodná, poddajná, poslušná, že jo. Uvář, vyžehli a buď tichá. A to je správně, ale ne takhle. Každopádně. No jasně, víš co? Já myslím, že to co tady jako říkáš, Plněvač, je to jako tvoje téma, který si chtěla poslat do světa a já myslím, že dobrý téma, ale že se týká, že ne každej to úplně pochopí, že je to prostě téma, který už vyžaduje určitou vztahovou inteligenci a to, že ty dva už tak jako vědí. že musí trošku o sobě něco vědět. Tohle není člověk schopný to rozdejchat. Ona mi řekla tohle, on mi řekl tohle. Ona je taková, je necitlivý, mám lás. Každý tam vidí jenom sebe. Ublíženýho, bolavýho, zraněnýho. Ale kolik lidí pochopí to, o čem tady ho uvíš? Hele, já si to uvědomuji, že to je trošku téma vyššího levlu. Na druhou stranu víš, že pracujeme z páry poměrně intenzivně. Pracujeme prostě s lidmi, co chtějí řešit vztah. A já mám vlastně pocit, že bez toho, aby se podívali na to hloubš, tak většinou dlouhodobě... se nedokážou domluvit a zase se jim to otočí dokola. Takže myslím si, že to je hodně důležitý, aby ty lidi šli v stupínek hlouž a začli se na to dívat jinýma očima, než ona mi řekla, on mi řek a proč mi to říká a neříkej mi to. A jo, vlastně potom většinou to nikam nevede. Mám zajímavou párovou terapii, kde opravdu... Kdyby lidé tam rozešli, nejřích se hodně pozraňovali, tak pak jsme se začali pracovat a velice rychle se to jako vztah postavil, že oni spolu chtěli bejt. To nebylo o tom, že tam není láska, ale o tom, že prostě nepochopili, že si vytahují staré rány ze svými minulosti. A oba. Nejen jeden nebo druhej, to je vždycky o obou. No, to je velká pravda, že to se děje všude, to je i v práci se šéfem, ve vztazích, jako zvláště tam ty emocé samozřejmě jsou na vysoký rovině a hodně se tam prožívá. No ale pověs mi, prostě další věc je třeba ta, že lidi si jako v okabžíku, když se tam začnou tímto způsobem cítit, že se začnou cítit blízkou a zlenitelně. tak lidi vlastně začnou pochybovat, jestli v tom vůbec jako mají bejt. To když už se vodevřou, tak proč teda mají tendenci unikat? Já bych ještě chtěla to uvést na pravou míru v tom, že se tady teď nebavíme o vztazích, které jsou fakt toxický, když je tam násilí, když je tam alkoholismus, když jsou tam případy, které jsou evidentně špatně, kdy jeden druhýho bije, nebo je tam násilí nebo týrání jakýkoliv charakteru, takže o tom se teďka nebavím. Tohleto téma je o vztazích, které jsou zdraví a zdravě postavení. Jenom se tam začnou otvírat tyto veliké bolesti. Já se cítím neslyšená, já se cítím neviděný, já se cítím zraněný, já se cítím přehlížený, odmítaný. Jo, on mi nezavolal, on a prostě tohle. To jsou takové Deno dení vlastně jako bolesti, vlastně vztahy, které by mohly být skutečně dobré nebo jsou kompatibilní, nebo tam ta láska je, tak vlastně tímto tím nepochopením se často rozpadnou. to vidím jasně v obrázek, že ta rostlinka když je mladá, roste, roste, roste a najednou přijde bouře a bagnou a prostě povodně, co ta malá kytička má dělat. Neměla čas se postavit silně, to platí pro stromy, než zrostou do nějakéj výše. Takže je klidně možný, že v těch vztazích bude podobná analogie. Že to nějak vznikne. Teď lidi přinesou z dětství hromadu nálože toho, co jim tam dělali a jak se k tím chovali. Pak mají velkou touhu... Všichni byli stejní, jsme si říkali, že to, co jsem viděl doma, to u sebe nedopustím. A přitom se to děje na dením pořádku. Existuje tady ten zákon... Vlastně, že jo, ten zákon, rád říkám, takové to, co se jednou stalo, se bude opakovat neustále, kdyby to člověk nosí v hlavě, tak předtím prostě neuteče. Že jo. Je to tak, a já ještě vlastně tam vnímám, aby ty lidi skutečně mohli být v těch stazích sami sebou. Jo, pokud já si tyhle zranění nenajdu nebo neobjevím nebo neotevřu si je, tak někde utíkám, někde se nevědomně potlačují, někde mám nějakou masku a tak dále. A vona... Když se tomu otevřu, když to chci zahlídnout, chci to uvidět, chci se dozvědět tu pravdu o sobě, no tak se stávám víc jako autentický víc sám sebou, potom nemám problém víc mluvit, víc dělovat a tak. Takže to, ono to má jako velkou škálu, nechci říct výhod, ale dopadu potom na toho, na te jednotlivý lidi a posléze na ten vztah. To je velká pravda, že ono to chce jako trpělivost, jako dřívě ve všem. Ať už je to vaření, maraton, posilovná, hudbní nástroj. Tak člověk když o to úteče. Mě by prosím tě zajímalo, přečím ligy skutečně utíkají, když už v nějakém stahu jsou a začátek byl dobřej. tak stejně se pak objevují tendence, že z toho lidi utíkají pryč. Předčím teda skutečně utíkají? No, protože se tam právě začnou, jak jsem říkala, otvírat ty různý bolesti. Začnou se tam otvírat ty bolesti. A ta bolest vlastně znamená jít cítit. Vní bejt nějakým způsobem. jo, když to z toho těla dé, když prostě se nám tam otevře něco, co nám dělala maminka, tatínek, nevím, babička, dědeček, bejvalá partnerka. a bolí to v tom těle, bolí, že odsejtíme různý tlaky, tak ty lidi radši utečou vlastně do bezpečí, že takže pak utečou do jiného vztahu, který bude bezpečnej, kde mi nikdo nebude nic jako spouštět, kde to bude všechno takový vlastně nenárokový na ten můj systém, na mě, no ale většinou se v tom necejtíme. tak je fajn, protože ono, i když nám to otvírá někde něco potlačeného nás, by tě tam bolest, tak nám to zase... Tak tam můžeme nějakým způsobem žít sebe. Nevím, jestli to říkám srozumitelně, možná je to už jako hodně takový abstraktní, ale... tak se dám příklad, jo? Uklidíme se, tak partner je moc takovej... moc tam je těch třecích ploch, hodně mě to spouští nebo jemu to spouští nějaký starý rány, no tak uteču někam jinam, kde teda to bude takový jako bezpečný, kde mě nikdo nic nebude spouštět. Ale zároveň, když ten druhej ve mě to nespouští, je to takový jako bezpečný, tak ve věčně případů se v tom ten člověk začne za chvíli nudit. protože se nedotýká toho člověka plně. hlapu? Takže kusám sebe někde za kopu, budu v bezpečném stahu, tam se vlastně potlačím a budu tam v tom bezpečí, kde ten druhej ve mě nic nezpouští. Ale většinou stejně cítíme, že nám něco chybí. Jo, jo. A to já si pmatuju. Na některých lidí, za těch 20 let, co jsem s kým dělal, že když ten člověk to nedotáh, sám se sebou a utek, tak jednak se mu to samý dělal v podobných formátech v tom novém stavu. Plus minus jo, něco víc, něco mím. Protože přeho, co si neseme v hlavě ve svý emoční mapě, tak to se opakuje pořád dokola, všude možně. A... a byl tam postavený před ty samé otázky znova. A teď musela si říct, nebo musela si říct, tak buď to znova otevřu. A nebo to v sobě, že ho zatemuji, zapouzdřím, zabetonuji, udělám se sebe, jenom že ono na těchto tedy je to vidět. Že mají, jako, že jsou, jako já jim říkám betonový... jako lidi, že jsou stuhlí, protože v sobě zapouzřili kus po lesti. Takže vlastně kus sebe, že jo? Kus kus sebe, že jo? museli... ono jako je to mazec. A mě by ještě jako zajímala jedna věc teda tady z tohoto, že když řekneš jo, tak bejt sám sebou. Víť to je velký téma. Prostě nepřispůsobování se tomu druhýmu a buď to teda ten orchestr hraje, dá se tam muzika poslouchat, ten stahovej orchestr, nebo teda... si každý tam fidlá něco a ty svoje píšťalky a vzálej mi se to nedá poslouchat, protože to je pískot prostě až až sousedový na toaletu. Takže do jaké míry bejt sám sebou? Mhm. No tak teď je o to, kdo už může říct, že plně zná sebe, aby můl říct, že je sám sebou. Protože někdy se neznáme, nebo je to dlouhá cesta, aby jsme skutečně cítili, že to cítíš většinou ze sebe, že tohle jsem já a tohle je moje podstatka. Takže určitě v těch vztazích je super. Nebo já si myslím, že je to nutné, aby lidi mohli být sami sebo. Protože pokud nebudou sami sebo, tak se budou cítit zmenčený, potlačený. A bude je to vlastně dlouhodobě frustrovat. A pak to vyleze někde jinde. Jo, za... Jo, většinou ženy se prostě potlačují mnoholét, nebo i muže se potlačují mnoholét, no a pak je nějaká pfff, prostě když už to nejde udržet, jo, to potlačení. Takže, jako bejt sám sebou je si myslím nutnost. Nebo takhle, nepotlačovat se, nezmenčovat se, ale zároveň, pokud s někim žiju a... Zase vnímám ho, jaký je on, tak ho nechci vědomě zraňovať. Takže prostě... Jó, jsem sám sebou, ale když vím, že toho druhého to zraňuje, tak samozřejmě pak už se rozhoduju na nějakým městcevách, kam já můžu... Hmm. povodstoupit, ale když to toho druhého zraňuje, nebo jestli to má pro mě smysl, ale to už je potom taková hodinářská práce, každopádně. Supre je, když se v tom vztahu nemusím zmenčit a když se nemusím alternovat. a ono jako říkase jsou ty lidi sami sebou, že jo, tak se rychlýc vyplave. Vychlajíc vyplave to, co kde je nesoulat a rychlajíc se to může jako řešit. Já si pamatuju taky jako na pána, ten byl vohlej ve vztahu. Prostě opravdu vohlej, jeho partnerka přijel domů, tam ho spulcovala, že neumil, neuklidil, nevyleštl, neumil záchod, prostě sprcha od masna. Rozumíš? A prostě dostal, hned dostal fakýrku. Takže on jí prostě žtrázu neviděl, se těšil, že jako přijede. Ona přijela a první co bylo, že je vlastně, že ahned dostal. No a takže jeho to šíleně bolelo a neměl tu odvahu ešte a tu sílu v sobě. Jí říct, takhle, čičko, takhle, jako ne. bejt, ne bejt drstnej a zmlátitý, ale bejt sám sebou. Jem citlivě říct, hele, tohle to, tohle to, ne. A on si to nechal líbit. Rozumíš? On si to prostě nechal líbit. Takže hele, mělá toho ještě jedna věc, mě bych zajímal, který jako pocit lidé ve vztazích nejčastěji neunesou. Hele tak nejčastěji, co já tam vnímám, tak to začíná v té blízkosti, tak je tam stráta kontroly. To že vlastně najednou, když jsem hodně blízko, tak s ným způsobem ztrácím kontrolu. Takže stráta kontroly a to obecně hodně teď jako jako vkoučovací téma, kdy lidi pořád potřebují všechno pod kontrolou, pořád potřebuje všechno vědět, potřebují vlastně jako neunesou nemít věci pod kontrolou, pak tam jsou poci ty jako stud, bez moc. Hmm. bolesť, zrada, odmítnutí, opuštění, tyto pocity, takové existenciální a bytostní. Hele, volá to jedno, ne? Jaký ten pocit, jestli někdo to může mít v odmítnutí, někdo to může mít v opuštění, někdo to může mít prostě v tom, že nedostane na jíst, to se záleží na tom, co ten člověk proživoval, když byl malej. Přesně tak. Vesměs je to hodně podobný skoro u všech potom. Ako rád, když byl někdo víc týrany a někdo míň. Nebo když tam jsou nějaké těžké traumata, tak je to daleko víc a víc intenzivnější. Ale vesměs každý někde, ne? Rodiče nezahrnovali od rána do večera. i všem výdobitkám, takže ty lidi jsou pozraňovaný. Ale zde všichni. To je velká pravda. A hele, jak myslíš, že člověk pozná rozdíl mezi vztahem, který k podstatě mě ještě otevírá, i když bolí teda, a vztahem, kterém už sám sebe opouštím? No tak... Tak ta bolest je taková, když je to v tom, dá se říct, vědomém vztahu, ale já ten pojem nemám moc ráda, ale když ty lidi vědí, jo, jasně, ty nejseš zlé, ale odvíráš ve mě velkou bolest v dětství a v obráceně. Takže ty lidi s tím umějí pracovat. tak ta bolest nemusí být špatně v tom stahu. Tak jasně, prostě se mi to tady otvírá, potřebuju si to ještě zvědomit, potřebuju se to třeba nějak vyplavit ze mě, protože to bylo někde zatlačený a tak. A to si myslím, že je jako fajn, že tam není nutný, pokud to samozřejmě není nějak v nějaký extrémní intenzitě, ten vztah opouštět, když... ty lidi jsou kompatibilní a jim jako jinak spolu dobře nebo si za to stojej, ale kdy je potřeba opustit, když ta bolest je z toho, že tam nemůžu žít sebe sama, kdy se musím potlačit, kdy se musím zmenčovat, kdy se musím vlastně nemůžu tam plně projevat sebe. Ta bolest je vlastně trošku jiného charakteru, že teda ten druhej s tím třeba není ochotn takhle pracovat vědomě a má nějaké požadavky. Vlastně jeden se musí zmenčit, musí se vlastně úplně stahnout prostě do nějakého klubíčka, aby v tomu stahu mohl být, tak tam vím, že když strácím sebe, musím se zmenčovat, potlačovat, umenčovat, tak vím, že ten vztah pro mě není. pokud ten druhý s tím Asi jedna z posledních otázek, když takhle jako za tebou chodí lidi na coaching, jo, že jich poslední dobou jako se to různě množí, poněvat šlo, tyto různý vztahový, vztahový problémy lidi mají a chtějí je řešit a chtějí se ve vztahu cítit dobře, víte, jak... Tak já tě schválně vyskouším, jaká je, když ty lidé přijde, jaká je tvoje první otázka, kterou se ptáš. Hele, to je strašně individuální. Prostě já člověka beru jako naprosto individuální bytost, takže záleží s čím přicházejí ty lidi, ty lidé. A nemám univerzální otázku. Já ke každému přistupuju naprosto individuálně. Jo, ale většinou jim řeknu, aby mi nezdělovali fakta. co von a co prostě ten partner, jaký je, jaký takovej, makovej. Tohle mě v podstatě nezajíma. Já potřebuju, aby mi řekli, jak se cejtěj. Aby vlastně vydali ze sebe ne ty fakta logické, ale to, jak se cejtěj. Takže to je moje první otázka, jako s čím přicházejí a co v sobě cejtěj. co se v nich děje, bez ohledu na to, co se děje vlastně v té realitě. Tak jasně, že my víme, že člověk, když se necítí dobře, tak potom i ten život celkově za nic nestojí. Že to je jeden velkej boj o přežití a my jsme nejsme hňupy, že jo, máme pocity, máme cítíme a jestli se necítíme dobře, tím svým parťákem, tak co je potom jako menší zlo? Bejt sám, odejít do samoty nebo trpět nebo... svičnout na jiný pohlaví nebo si koupit psá. Takže ten doberý pocit, to jak se cítím nemůžu dlouhodobě zahnat někam do kouta. tak ono ještě vlastně ten náš dobrej pocit, ten vlastně vůbec s partnerem nesouvisí. Za ten si každej můžeme sami. Rozumíš, jako... Abych jako já se cítím blbě, no protože on je takovej amakový, to znamená, že mu teda říkám buď lepší, buď jiný, abych já se cítil líp nebo cítila. A to přece jako nejde, jo? Takže my se nejdřív musíme... naučit a umět cejtit dobře sami za sebe. To je velká pravda. Přitom si myslím, že je málo opakovaná. Víť, že když jdu díkat na kafe do kavárny a bez urážky k ženám, tak mám jedno velké úcho, protože mě zajímá, o čem se tam u těch stolů baví. Sabořeji, když pan je pusu o člehačky a prostě ty svoje latečka je o půl metrů vysoká s penice. A to je všechno. Von, von, von, von, von, von, von. Toho je dneska plný svět. A chlapi jdou do hospody k pivu a říká, to je taková havana. je strašný. Hlase má ty svoje dny. To je emoční atomovka. Tyto keci, které zase vědou chlapi u piva, když mají masnou pusu odbuřtá, tak se možná to neprožívají tak strašně, protože se u toho kouká na fotbal. Má v sobě pátý pivo a tím to nějakým způsobem utrhné ten žál. Ale to znamená, že je tady docela dost prostorů a krůstů. Hele, já vždycky ty páry vedu, že když ten vztah, oni přijdou jako se vztahem a von, von, von, von, von, von, nebo vona, vona, vona, vona. A jako vidím, že ten vztah není na to, aby se rozpát. člověk to vnímá, ale je tam určitá forma nejistoty, co ten druhej udělá, nechce na sobě pracovat, nechce přijít na párovku. Tak já vždycky vedu ty lidi, aby se nejdřív dostali sami k sobě, to, co jsou, oni skutečně odházeli ty masky a všechny ty zraněníčka a bolesti a tak, a začli bejt spokojený bez sohledu na toho partnera. Tak jestli on nechce, nechce, tak ať ho nechají být a začnou žít plnohodnotně sebe. A je docela zajímavý, že ten člověk, žena nebo muž se změní a na jednu ten druhej těho zbystří, třeba to je něco jinak. A někdy se velmi zajímavě přidá. Takže to lidi potom začnou sami cestovat, začnou chodit, neseděj už... prostě doma s tou večeříte ženský a nedělej. Vlastně odstranějí to potlačení, co tam měli a začnou žít, že na jednou ten chlaps říka, ty brďovna, je nějaká jiná. Jo, a válo je to zajímavý, tato téma. Vopravdu je to jako zajímavý, pan Jováč, když samozřejmě ta druhá strana, když se budeme bavit v tomto případě, ženská něco řeší, chlap a ten muž, samozřejmě to už je obráceně vždycky, to nemusím ty pohlavy pořád jmenovat sem tam, a on je slaboch. tak tu změnu vlastně tý holky neunese. A řekám, vždycky si to přehoďte na druhou stranu, že to vždycky může být, že on to řeší a holka musí být slaboška. No tak samozřejmě, že to se prostě nedá ustát, protože ten druhý, když se začne měnit, tak může procházet spoustou sopeční činnosti. Hmm, to musí ano? protože když hluka bude klidná, tichá, taková zapouzdřená, zamáčknutá doma od tatinka, jo, no tak bude posluhovat, žehlit, uklízet, bude prostě všecko skvělá, úžasná, chlapřitě domů, dá si ve děří, má navařenou, má prostě, má jako pomýšlení. No když se ta hluka začne měnit... Hmm. a začne najednou se provouzet k tomu, že chce taky žít svůj vlastní život, tak to není jako má v nutím proutku, že se jednoho dne zbudí. No to jako projde přes slušnou demonstraci. Hele určitě to není jako tak idelický. Tam přesně hodně se potká s těma zraněním. Potká se s těma zraněním? No jasně, protože je to potlačení. Musíš být hodná holčička, musíš poslouchat, musíš posluhovat to, co si neseme po staska letí. obrácení, že jo, chlap to jako pořád tak si to publikum převádí na všechny, na obě pohlaví, že to je opravdu zákopová válka, protože když se hlap začne měnit, tak ten druhý je nějakou dobu starej, absolutně nechápe, že přijde domů a z toho suprovýho kuchynského zážitku dostane zmraženou pizzou. No nebo jenom vzkaz, hle, jela jsem na Bali, přijedu za měsíc. to už je trošku vyšší dívčí spudky se hned takhle rovno vykresat nebo před nás hudě si ty pohlaví ať to nevizní že holky jsou ty a chlapy jsou ty. Prostě, že jo, na jednou studená plotna a než vždycky v sobotu byla bávovka. Ty vole, teď jsou slaný tyčinky jenom starý 14 u šuplíku. ono většinou ten člověk potom, když se takhle jako probudí, pak to všechno musí vylítat i spoustu těch potlačených emocí a on se vlastně předělá, přetransformuje a teprv se vlastně znova jako usazuje v tom, kdo je. Takže ty procesy bývají jako dost náročný. Ale stojí to za to, protože stejně... Tejně můžeš si říct, já na to prdím, nechci žádný tady emoce, žádný se potkávat se starejma bolest má, já se někam odklidím do bezpečna, tak to bude hezky fungovat, všechno to bude tak, má vlastně, ono bude jako všechno sprátně. No, ale chybí tam živo. Pojďme hánit poslední otázce, jak dát průchod sám sobě. To je hodně těžké, jo? A... Záleží, v jakém bodě ty lidi jsou. Jak moc už jsou třeba v nějakém tom sebepoznávání a seberozvojí daleko. A nejdříž se potřebuju poznat, Kdo vlastně jsem, to znamená, že začnu sám sebe víc cítit a vnímat. A budu objevovat různé komnaty. potlačený části svojí osobnosti, který právě byly potlačený těma v této historii, těma vychovatelám a vším možným. Takže ono to není úplně tak jednoduché se tam dostat přes ty nánosy, ale každopádně to stojí za to. Každopádně stojí za to postupně jít do sebe do hloubky a poznat se poznat se ve všech krásách. No a pekne jen to jeme. Ale jako je to samozřejmě velká životní cesta a myslím si, že kdo to pochopí, že život je jedna velká životní cesta za dobrým pocitem, že tady v nic jinýho stejke nejde, tak chce samozřejmě víc, jo, chce makat na sobě, na svojí práci, na svém vztahu, chce makat na svém zdraví, na svojich penězích, no prostě chce mít v životě... a mít z toho dobrý pocit, že to je naše velká životní cesta. Hali, Hani, takže v podstatě, když někdo bude mít zájem, chuť s tebou popovídat, tak já uvedu pod videem link na tvojí osobní stránku. Uřele to doporučuju pro všechny, kteří by chtěli se ve své vztahu posunout někam dál a vyřešit si svůj konflikt, když nicně, že cítí, že ten jejich vztah má cenu, že tam ještě ta rostlinka někde není úplně tak ušlátná a že by se vyplatilo si to vyzkoušet, tak je pravda, že někdy pod náporem těch... ona řekla řekla vonřek, vona řekla vonřek a ten boj je někdy tak velkej, že člověk už nikdy nemá sílu o to s vládoucám. A myslím si, že k tomu by rozhovor s tebou můj byl docela zajímavý. říct tak, tak pojďme se na to podívat trošku pod lupou na ten vztah. Hmm... na to podívat trošku. Takže já uvedu prozájemce link na tebe pod videem, aby se s tebou lidi mohli nějak spojit a mohli si aspoň trošičku něco od tebe nasát, protože na co zabíjem a ušlapávat něco, co by třeba v budoucnosti mohlo přinesť třeba mnohem lepší pocity a lepší zážitky tím, že vlastně dám sám sebe dohromady. Jo, od toho to vychází. A já chci říct, že jsme se toho tématu opravdu dotkli jemně. Že to má další vrstvy a další obrazy a další bohatost, kam až všechno to sahá, to vrátit se k sobě a poznat sebe plně a potom teda samozřejmě to umět žít ve vztahu. Takže ráda lidem pomůžu, nasměrujů je. tam kam potřebují, aby se na ten svůj příběh možná třeba mohli podívat jinýma vočima než to, co mají běžně z osobního rozvoje nastudovaný prostě z kníh a různéch chytréch dalších workshopů, protože ono tohle není moc o hlavě. je jako... já si můžu přečíst geniální moudro, který určitě budu v tom vztahu uplatňovat, jenom že když vás chytne bolest. s opuštění nebo s odmítání a cijíte to v těle, takže sotva dejcháte, tak je to trošku něco jiného a to rozhodně to moudro nedokážete v tu chvíli uplatnět, takže... zůstane dále, že dvravu a bude radši držet hudbě. Česně tak. Takže tady u mě to už je opravdu takový trošku postivější práci, že se tady nebudeme bavit o počasí a o moudrech, ale že se na to podíváme trošku víc podlupu, ale za to intenzivně jíc a učinějíc. Vskutečně. tak jako je to rekonstrukce prostě starohistorického kostela, který ještě fůt stojí a má takovou cenu, že se ho teda nevyplatí zbourat, takže ho rekonstruujeme. A takhle já prvně koukám na různí vztahy, které kolem sebe máme nebo prožíváme, že buď to nám to stojí za to, že ta stavba, která se stavila, má ještě cenu a hlavně nevíš, co má cenu pro oba. jinak je to jen jednostrnej zájem a pak se do toho ta rekonstrukce nejlenstuje. To může být několika leté práce, než se to celé pojaří. Takže Ani, já ti moc děkuju za nášťou ve studiu. Jeho rádu se děje, taky děkuju. a budeme se těšit, že se někdy uděláme nějaké další téma, které přinese trošku hlubší vled do toho, co to vlastně je někdy, taková ta domácí neschoda. Hejď. můžeme udělat nějaký seriál. Je toho hodně co říct. Díky, ahoj.