Ales Kalina (00:01)
Dobrý den, dámy a pánové. vás dnes opět zdravíme ze studia a vítám ve studiu Péťu. Ahoj. Dneska máme pro vás zajímavé téma, které se nám častokrát objevuje a to je syndrom hodné holčičky nebo pohodného chlapečka. Péťi, jak se vlastně tenhle syndrom může v životě vůbec nějak projevit?

Petra Pincová (00:06)
Ahoj, ahoj.

tak se může projevit. No, můžete se projevit hodně z pohledu toho, jakým způsobem třeba vnímáme okolí, jak to na nás působí, ale na co to má z mýho pohledu největší vliv, tak je rozhodovací procesy, to znamená, jestli i když něco vnitřně chci nebo potřebuju, jestli to na vene k nějakým způsobem vyjádřím nebo to nevyjádřím.

Ales Kalina (00:27)
Hmm.

Petra Pincová (00:51)
a následku toho to má velkej vliv na to, jakým způsobem já si můžu třeba vnitřně cejtit, a nebo jakým způsobem mě třeba i to okolí vnímá.

Ales Kalina (01:02)
No a o co jde? Nebo mě spíše jde o to, že tady to téma samozřejmě bylo tak si běžný člověk řekne lidi zlatý, tak já jsem někdy byl malý kluk, malá holka, tak to už je dávno pryč, dneska jsem dospělé. Tak... jak víš, jako mě by zajímalo ukázat divákům, co se vlastně děje, když jde o nějakej, jak to nazvala s to, syndrom.

Petra Pincová (01:26)
Mhm.

Ales Kalina (01:26)
tak jak taková věc třeba vzniká a jak se to potom v budoucnosti může lidem projovat v konkrétních případech.

Petra Pincová (01:33)
Jasně, jo. Nejde to úplně diagnoza jako taková, řekněme, jsou to spíš nějaké jako by rysy chování nebo podvědomý vzorce chování a mechanizmy, který maj teda vliv na to, o jakým způsobem se cejtíme a rozhodujeme, jak bych ho zmínila. No a většinou to zniká v dětství. To znamená i z toho, jak už jako zní hodná holtěčka chlapeček, tak v podstatě, víc jsme dospělí, tak...

Tohle většiny v dětství může pak být něco i třeba v dospívání, ale ukazuje se, že to je z toho raného dětství. A je to v podstatě vytvořeno v tom domácím prostředí, v takovým tom nejbližším, když to třeba nějakým způsobem doma rodiče nemají mezi sebou úplně v pohodě, nebo můžou být třeba nějakým způsobem agresivnější, tak v podstatě můžou vytvářet kolem sebe, ať už nějakou atmosféru, nebo můžou samozřejmě nějakým způsobem reagovat.

a když vému třeba tady tu agresie, tak to dítě v podstatě si tohle může vyrobit jako takový obranyj mechanizmus. Protože každý dítě chce být milovaný, chce být viděný, chce, aby jeho potřeby byly naplňované a když se to neděje a dochází třeba k těm negativním reakcím, že třeba rodiči na něj zahřvouvinadají mu nebo ho potrestají třeba fyzicky, tak vlastně to bolí to dítě.

a to dítě se tomuhle tomu chce vyhejbat. To znamená, vytvoří se nějaký obrany mechanizmus, aby na venek se v podstatě nevyjádřilo a tím pádem se vlastně vyhne tady těm negativním reakcím ze strany toho rodiče.

Ales Kalina (03:15)
Jo.

Skuseš tě uvéct nějaké větší příklady, když vymějme kluky. Tak co vlastně, ať se to víc pochopí to téma, co tam vlastně vzniká u těch malých kluků?

Petra Pincová (03:23)
mmhm

V podstatě je to jako popření toho, jak my se na venech projevujem. To znamená řeknu, budu mít potřebu napít, najíst. Jo? Teď řeknu, hele, mám hlát, a teď maminka, tatínek, prostě budou zanepráznění, řeknu, hele, teď ne, prostě, teď tady dej pokoj, nebo že to dítě bude něco chtít koupit, tak řeknu, prostě, tady má, tady prostě dej pokoj, dej klid. V podstatě ho jako odmítnou.

a to dítě si vytvoří tady tu obranu, aby ho to nebolelo, tak vlastně jako mlčí. To znamená, má to opravdu vliv na to, jakým způsobem on se na venech projevuje. Pak tom stáří, to v podstatě může způsobit, že třeba ve stazích...

Bude vždycky tak jako kejvat, takový ty kejvatči, takový ty úslužní, takový ty, co vždycky všechno udělaj, všechno splněj. Nikdy neřeknou ne, i když vnitřně vlastně jako úplně mají extrémní tlak a úplně to vevnitř bije jakože, ne, nechci, neudělám, prostě ne. Ale stejně navene kdou a buď toto udělaj, anebo i když třeba na něj někdo zase bude hřvát, nebo bude mít nějakou nepříjemnou partnerku třeba, když to řeknu.

tak se vlastně neozve. Vlastně nikdy nic neřekne a když to řeknu jako otočí to proti sobě.

Ales Kalina (04:55)
Mhmm.

No pěkně. Takže podstatně tvrdí, že to, co jsme zažívali doma negativního, nás nějakým způsobem nastaví. Ale to je jde o to, kdy vlastně ten syndrom toho malýho kluka nebo holky, protože rosteme, ne? Všichni rosteme, najednou máme velké těla a měly by se tyto dětský syndromy přece rozpustit.

Petra Pincová (05:27)
No to by bylo fajn, to by bylo hezký. Samozřejmě něco se může časem rozpustit, v podstatě cokoliv, jo? I některý třeba vývojový vady nebo tak, tak v podstatě věkem, tím jak jako by dospíváme, tak to může polevit, může se to rozpustit na nějakých úrovních, jo?

Tady tyhle mechanizmy nebo ne, tady tyhle obecně, jakýkoliv mechanizmy, ty, které tam bude zůstanou nebo když jsou čím dřív se vytvořejí nebo čím více vlastně jako by jsou intenzivnější, tak v podstatě často se ukazuje, že opravdu nás ovlivňují tak, že zůstávají až do tý dospělosti. podstatě, jak já jasně říkám, si myslíme, jak jsme hrozně dospělí a jak si ten život v podstatě jedeme a tvoříme sami, pak ale když se na to podíváme,

popíšeme si to, zanalizujeme si to, tak častokrát zjistíme, že nás furt ovládají tady ty mechanizmy z toho dětství, který prostě můžou být starý desítky let a přesto my si toho vůbec nejsme nějakým způsobem vědomí a taky je tam dobrý si uvědomit, že vlastně pokud se to dělo třeba častokrát

čím více to dělo nebo čím bolavější, intenzivnější to bylo, tak ona to vlastně získá jako na té síle. Je to velmi intenzivní. A my si v podstatě potom ten vzorec, my v něm jako jedem, my v něm v podstatě pokračujem, že to není, že s něj vyrostem nebo že si řeknem, ale tohle není úplně dobrý. Ale jak se to vytvoří jako standard, že to je taková norma, tak v tom vlastně pokračujem potom i v dospělosti a...

častokrát vůbec nevíme, co se to s náma děje. Ano někdy už to může dojít i do toho, že začnem bejt sami na sebe naštvaný, nebo už ze sebe frustrovaný. Takže většinou když pak toho začnem cítit nějakou tu vnitřní bolé, stlak nebo třeba úzkosti nebo ubytek energie, tak až potom se třeba na to podíváme, začnem si říkat, ale tak tady asi není něco úplně jako okra.

Ales Kalina (07:12)
mmm

Jo, čili

dokázala by si vyspecifikovat třeba takový ty klučičí. Zkusme u kluků, který věci se pak můžou do tý dospělosti přenést, protože pak si člověk můži víc a há, tak tady jsem si nevyřešil.

svojí hádku na písku nebo svoji křivdu někde v uči Pámle malému Péčovi v 7. třídě a nesu to do té dospělosti, protože to nemám vyřešený. Které jsou ty držpese kluku, ty základní klukovský, prostě nevyřešený věci, které se nám do budoucnosti můžou přetáhnout.

Petra Pincová (08:07)
Jo, Spíš bych řekla, že to nebude úplně na tom pískovišti. S tím druhým kámošem byť samozřejmě může, ale spíš to bude z toho přístupu těch rodičů, jak vlastně ty rodiče se chovali a přistupovali k těm dětem.

No, ale určitě první věc může to být řeknu držet pusu a krok. To znamená, i když si něco myslím, i když si myslím svý, tak to prostě na venech radši neřeknu, protože je tam nějaká obava třeba bude hádka, bude konflikt, nastane nějakej trést. Nebo že mě třeba druhej odmítne, jo? V podstatě když to řeknu, tak...

Ales Kalina (08:30)
No.

Petra Pincová (08:51)
To, čeho my jsme se obávali v tom dětství, že by se mohlo stát, že by mohl být ten následek, tak i když jsme potom dospělí, tak my se vlastně bojíme furtou stejného.

Ales Kalina (09:01)
Hmm hmm.

Petra Pincová (09:01)
Ten

strašák je furt stejnej, akorát třeba změní podobu. Vlastně my si to neuvědomujeme, my si to často neuvědomujeme, protože tam pak vidíme tu partnerku nebo tam vidíme toho šéfa, že jo, nějakým způsobem a řeknem si, ale tyhle tak tady ženská nebo tady prostě chlap šéf. Ale vlastně ten mozek to takhle nevníma, ten mozek je mister illusionista, takže i když prostě koukám na partnerku nebo na šéfa, tak ten mozek tam ale v podstatě vidí ty rodiče, vidí tam toho tatínka, vidí tam tu mamingu.

kterýma

to bylo nepříjemné a vlastně se bojí toho stejného, jako se bojil bál v tom dětství a proto takhle vlastně reaguje i v dospělosti na ty lidi okolo. No a většinou tady ten syndrom hodného kluka a hodné holčičky tak se opravdu projevuje často tak, že se vlastně nevyjádříme. Že ta podstatá je, že v podstatě jako popřem sami sebe.

Ales Kalina (09:43)
No.

Jo.

Petra Pincová (09:58)
A teď to je v podstatě kdekoli.

Ales Kalina (09:58)
No, tohle to já tohleto chápu.

Já tohleto chápu, ale jestli by si mohla nastínit, když se budeš dřet kluků, tak nastínit, co všecko to může být. Ty si třeba řekla, jo, tak je to to, že vlastně mám zatlačenou vůli se projevit a říct svůj názor, co to může být dál.

Petra Pincová (10:21)
Může to být vyjádření svého potřebu.

To pak samozřejmě třeba v dospělosti může být i v intimitě seksualitě, že jo, že o něco mám zájem, ale bojím se, že partnerce se to třeba nebude zamlouvat nebo že si lňa bym myslela, jestli jsem nějaký úchyla, tak to radši neřeknu. Takže určitě i nějaký potřeby, pak se to může projevovat, to jsou zase potřeby třeba v práci, říct si třeba o přidání nebo o navíšení, nebo, pardon, navíšení, by, povíšení pozice v práci, tam to může být taky. Může to být v podstatě isn

Ales Kalina (10:24)
Mhmm.

Hmm.

Petra Pincová (10:53)
že třeba klient není mi s ním fajn spolupráce, přesto v tom vlastně jako by pořád zůstávám, pořád kejvu. Další může být neodmítání pomoci v podstatě třeba. Jo, to znamená, že se stanu takovým tím poklonkovačem, že...

Podstatně neřeknu ne, neumím říct ne. Ať po někdo koli co koli chce řekne, hele potřebu tohletámhleto, ale řeknu nebude mít čas ten chlap, nebude mít čas, energie, peníze prostě vůbec, jako nechce se mu do toho, ale přesto pod tady tomu nadvládou, toho vzorce, tak v podstatě to ne, neřekne. A zase řekne, jo jo, hele není problém, jako udělám, ale vynitřně prostě se může úplně jako dusit, jo?

Ales Kalina (11:48)
Mhm.

Petra Pincová (11:48)
Řeším

taky s klientama a i s mužem. To se možné, můži i ženy mají velmi podobný potom. V té ráli se zjišťuje. Ale řeším to i přesně s mužema. Na všechno kejvnou, sousedově, tý partnerce. A jestli ještě nějaká další oblast?

Ales Kalina (11:55)
Jo.

Hmm.

No a

já ti tam... prostě to... myslím, že to takhle ale je a že my chlapi si pak vůbec neuvědomíme, že jsme sice už velký, ale že se pořád projevujeme jako kluci, že se neumíme ozvat, protože nám doma nadávali, aby jsme byli sticháni, nebo že jsme hloupí.

Víš, že si neumíme o to svoje říct předlozenou cestou, protože nás sešlapávali a nutili nás víc tím, co máme, toho, toho, jako může bejt tady v osobní hodnotě, sebehodnotě a sebeprojevu. A já si myslím, to... No, ale prostě, že my s chlapi si to ani neuvědomíme, že vlastně v některých věcech jsme dospělí, ale v některých věcech pořád zůstáváme děti.

Prvým, co mi napadne, je třeba hádavost.

Víď, prostě potřeba se ohradit. Če malý ge ti říkám, ne, hodí potom druhým písek. Nebo celý autíčko na něj hodí, nebo utrne z ruky a uteče. Ale kolikrát mi dospělí, děláme úplně to samé, že sice potom druhým nehodíme písek, ale hodíme na něj třeba prostý slová, nebo hysterii, nebo nadávky, nebo prostě někam utečem a skováme se.

Víš...

Utečem a skvázi pamatuju na jednoho chlapíka, který taky v těch stazích bojoval a miloval teda rychlej auta. A vždycky když se mu tam někoho něco nepovedlo, tak jezdil 200. Jo, prostě jako lken klub na kole se sebere a uteče. A letí a utíká, sedne na kolo a prostě... teď si říká, no? A tak všichni polibte šos a uteče.

Petra Pincová (13:45)
Hmm. Ahoj.

Ales Kalina (14:03)
Co si myslíš? No, ale tam ta zajímavá věc tohoto syndromu mě přijde, že jako dospělí chlapi nerozpoznáme, kdy jednáme jako děti. A nápadá mě věc, který jsem se já jako kluk vzepřel, dost drsně, jako posluhovat rodičům, byt vlastně otrokejch vůle.

Petra Pincová (14:03)
To být muže, no.

To je čas.

Ales Kalina (14:31)
No a tak pak dost pěme a máme tendenci být otroky vůle partnerky, otroky vůle šéfa, i když tomu už je úplnej mamlás, otroky vůle státu a vlády, takže jsme pak jako tichý, zalezlý v paneláku a vůbec se nevozvém. No a to jsou všechno dětský prévy podle mě.

Petra Pincová (14:50)
No to jsou, to je pro F2O syndromu. No tak částečně, co si zmínil, ten vzdor to je trošku jako něco jiného. Samozřejmě může to být z podobného důvodu, jako že tě prostě stlačily, ale ono to stlačení, ten tlak z toho venčí, buď to spůsobí, že se jako...

Ales Kalina (14:53)
Čau!

Petra Pincová (15:11)
tak jako popře, že se úplně do toho zmáčneš do krabičky, no nebo naopak to v tobě vytvoří ten odpora a pak můžeš být vznětlivý, můžeš být v nějakém tomu zdoru. Vzniká to vlastně podobným způsobem, akorát v každém to vytvoří jiný ten obrany mechanismus a my se tady spíš bavíme o takovým tom, který tě tak jako...

Ales Kalina (15:23)
No.

Hmm.

Petra Pincová (15:36)
stlačí do krabičky a ty potom máš velký problém se narovnat a řeknu vyjadřovat se nebo vystupovat sebe vědomně a říct v klidu samozřejmě není to o tom ani jako a tak já s to děti musím vydobit ale v klidu říct, já potřebuju tohle nebo mě by udělalo dobře tohle nebo, proměj já teď nemám čas, já to nemůžu udělat protože já mám spoustu dalších

Ales Kalina (15:41)
Mhm.

Petra Pincová (16:06)
které musím udělat, což je další věc, že ten člověk má svoji vlastní agendu, kterou ale dá upozadí na úkor toho druhého. To je taky projevtady toho syndromu, když to řeknem. Může to být až jako masochistický vzorec, že vlastně i když nestíhám...

Ales Kalina (16:06)
Hmm.

Hmm.

Petra Pincová (16:34)
Tak ale jo, já ti pomůžu, nemám s tím vůbec problém. Ale pak vlastně je ten čas, který oni by potřebovali pro sebe, aby dokončili třeba svůj úkol a byli v klidu. No tak řeknou, hele není problém, vlastně pomůžou tomu druhýmu.

Ales Kalina (16:36)
Hmm.

Petra Pincová (16:51)
On někdy v lepším případě poděkuje, ocení toho a jako rád. V tom běžném případě řekne, jo, oká, v pohodě, jen to tak jako příjme, no ale my se můžeme zase cejtit blbě, protože se zase vrátím a říkám, aha, a teď já to musím udělat, že jo. Takže i tohle může být projev toho syndromu a škoro jako masochystický vzorce.

Ales Kalina (17:08)
No.

To je mazec. To je fakt jako mazec. Jak člověk,

jak vlastní člověk, která potom rozezná, kdy jsme v tom malém klůkovi.

Petra Pincová (17:24)
No to je jednoduchý. Jak to na tebe působí? Jak se v tom cejtíš? V podstatě vždycky, když ti to sáhne na emocé, jinými slovy, když se v tobě probudí nějaké emocé, když se třeba začneš bouřit a můžeš mít vztek nebo můžeš mít nějakou, třeba jako smutek, lítostivost, prostě začnou stihejbat emocé, no tak podle toho můžeš vlastně poznat, že pak seš v tom stavu toho malýho kluka a v tu chvíli

Tětí není, já nevím, 40 nebo 50, ale prostě je tí 6.

Ales Kalina (17:59)
No

a Brželal někdy to může být fajné. Víš, jako ty kluci bezí sebou, já si to pamatuju ve škole, někdo mě vytočil, tak prostě jsem šel a prostě jsem ho zmátil. A to bylo normální kluci do deseti, do dvanácti let, že prostě, jo, se poperou nebo něco. Já jsem to měl jasně, jak to se to řeší, prostě jsem šel a prostě jsem se s ním popral. Jo? A teď je to o to, že by mi to udělalo dobře, když jsem vyhrál.

Petra Pincová (18:02)
Ha ha!

Ales Kalina (18:27)
Bavme se u kluku, jasně mě to udělalo dobře. A byl tam jeden kluk, který byl silnější než já, ale občas jsem ho jak i zmátil. A to nebylo jako krev, pěstí, nějaký takové. To bylo, kdo ho složí do lopatky a díl ho u kravatu budíl, drží kolem krku. Ale teď je o to, jak člověk pozná, že v tom klukovi není, protože někdy v tom může být příjemně.

Petra Pincová (18:56)
To je příjemně egu, že?

Ales Kalina (18:59)
No počkej, ale tak to spousta lidí nepozná.

Tak je to, jak jsi v egu nebo v čem to jsi. Věz tobou, já to taky kolikrát učíky nepoznám, že třeba můžu být v malém klukovi. Takže jak to poznát?

Petra Pincová (19:14)
No, je to o tréningu,

je to o tréningu. To znamená...

Je to nějaký proces, je dobrý přijímavou, že to je proces, že když se chci vlastně zvědomovat, je to nějaký proces toho zvědomování se, že jak se teď furt jako říká nebo o čem je seberozvoj. Seberozvoj je o tom, že vlastně pozoruju sám sebe, že vlastně vnímám sám sebe, dívám se na to, jak reaguji v různych situacích a pole toho, jak reaguji, jaký to má prostě následek, ať na ty druhé nebo na ty stahy s druhejm nebo na sebe, jak se vlastně cejtim.

A

tohle, do co ty říkáš, tak je to proces.

A je fajn vlastně vždycky si zvědomit, ok, tak teď se stalo tohle, já jsem se nějak cejtil, co to bylo. Bylo to jako klidnej pocit, anebo to byl bouřlivý pocit. Já řekl, prostě, když někoho půjdu a budu ho chtít zmlátit, tak to je, teď nebudeme vůbec řešit jako nějakou příčinu. Zauženáme, když na mě někdo půjde se zbraní, tak tím pádem jako nebo jo, bude mě napadá, bude mě chtít zmlátit. Tak zauženáme, že tam je adekvátní reakce, takhle reagovat. To je adekvátní, je správní

ale řeknu, když druhé jenom bude stát, koukát a já ho začnu napadát a začnu agresivně na ně nějakým způsobem reagovat, no tak to je 100 % to dětské chování. No a začít se prostě pozorovat, jak se v těch jednotlivých situacích cijí, tím, jak v reagují a...

Ales Kalina (20:43)
Hmm...

hmm...

Petra Pincová (20:44)
čím víc to budu v podstatě trénovat, když to řeknu, no tak potom víci můžu začít uvědomovat, kde všude se cítím jako to malé děcko a kde naopak k tomu už přistupuju jako ten dospělej samostatný jedinec.

Ales Kalina (20:59)
Pojďme teď zkusit, jsme říkali chlapečci, věděme, kdybyste se podívali na holky, tak co teda myslí, že si z tý domáclosti nesou malý holčičky teda pak, protože přece jenom ta výchova by měla být mírně jiná, vážou se spíš na tatinky holky, víď, plus, takže co myslí, že si můžou teda nízt?

Žena, když už je dospělá, že bych si řekl, tak tady já se fakt jako si nesu. Nesu syndrom malýhočičky.

Petra Pincová (21:31)
Já si myslím, že ta podstatá nebo ta nožina těch ovlivněních, které pak máme v dospělosti, jsou stejné nebo velmi podobné, ať jsme můž nebo žena. A co by mohlo být takový specifickýho pro ženy, tak tam si myslím, že se jim to hodně přenáší do rodiny. Do té svý nový rodiny. A můžou to být takový ty poskakovačky, služky...

až jako moc, Já jenom bych chtěla říct tady, že my se bavíme o nějakých vzorcích nebo ovlivnění, který jsou nezdraví, který nás nějakým způsobem ovlivňují už hodně, jo, aby si tady někdo neřekl, že navádíme nebo nabádáme k tomu.

aby jsme byli egoisti, chladní královny, chladní královné, který prostě pro někoho neudělej nic. To není cílem neškátej toho rozhovoru, ale toho si vlastně tady ty věci zvědomit v případě, že už mi v tom není dobře, že v tom nemůžu dejchat. A když vezmu ženy, tak tam často se to projevuje. V rodině, ve vztazích, k partnerovi, to znamená opravdu, v podstatě se tak nějak hodí do té role služky, v který jim často není dobře.

a ono když se něco děje x let a všichni se na to zvyknou tak ono se pak z toho blbě odchází nebo je pak jako horší to nějakým způsobem komunikovat jak tomu partnerovi tak těm dětem, že to vlastně nechápou, že si na to zvykli takže to může být náročnější, ale těm ženským v tom často jako by není dobře, že jo? Takže určitě v rodině se to projevuje

Pak co řeším s ženama hodně, tak je to v práci.

že se bojí se zase nějakým způsobem projevit, bojí se říct, co je potřebovali, nebo třeba i nějaký řešení, nějakej názor, že ono to může mít potom vlastně do spilosti zase u obou pohlaví vliv na to sebevědomí nebo sebehodnotu, že když jsme to prostě v sobě ušlapávali, tu svojí podstatu, no tak si pak můžeme, jakože spochybnujeme sami sebe, že náš názor není dobrej, že vlastně nemůžu se vůbec...

vyjádřit a takže tohle a

Ales Kalina (23:57)
Jo, no a...

Petra Pincová (23:57)
Pak si myslím,

že u těch žen to hodně hraje roli třeba i jako ve financích si myslím. Že třeba takové to přesvědčení, že ženy třeba nemůžou investovat nebo že ženy nemůžou třeba vydělávat dostatek peněz. To tam v podstatě může být taky, že by přesně měli být takové ty tichý uplotny, krátký vodítko.

Ales Kalina (24:16)
Žehlit.

Petra Pincová (24:17)
a

Ales Kalina (24:18)
Žehlit.

Petra Pincová (24:18)
vzhliť a vlastně se jenom starat o tu domác. Zase neříkám, že jsou to všechny, ale pořád si myslím, že velký procent to žén je takhle vlastně ovlivněno.

Ales Kalina (24:30)
No ale mě tam napadá,

když si to vůbec představuju, tak holčička bude koukat na baminku, jak dělá, vaří, žehlí, co tam vlastně všechno dělá, nebo podníká, jak se chová k tátovi. Teď pozoruje otce jako mužský vzor, jak teda on se chová k prachům, jak se chová k mámě, jak se chová k sousedům, k kamarádům, kolik toho vypije. To dítě vlastně jenom sleduje.

Takže když ta holčička bude sledovat to, že třeba řeknu tatínek bude hádavý, tak se ji určitě může vytvořit syndrom tichosti na jednu stranu, čili nespůsobovat hádky a posluhovat a zakopávat to všechno pod postel. A nebo syndrom hádavý královny, která si nic nenechá líby.

V obě můžou vznikat tady ty dětský věci, že někdy člověče ty malý holky dokážou tatinkovi tak zatopit otázkama, že ten otec to nedá a třeba ji jednu vypálí.

A to víme z koučinku, že se toto děje, takže když dostane pár facek, tak co vzíkne? Asi příště už budu potichu, ponieważ ti to bolelo. A nebo se vytvoří vzdor. Počkej, příště.

a chytne toho taťku prostě za každý argument. Já jsem měl takový klětky, že prostě dokázali otci, asi zpamatuju na jednu, která prostě mi říkala, jedině, jak mohla z otce získat to, chtěla...

bylo, že mu způsobila obrovskou bolest.

nějakým argumentem, nějakým posunkem a postem, že ho prostě rozpálila, protože on na ní prostě jinak kašlal. Tak si to viem, ale to jsou... že jo, to jsou takové jako syndromy tady toho, řekně, můžeme říkat váleční ženy. A nemyslím to jen negativně, že? Že to může být do těch pozitiv, že je hodná, milá, ale syndrom se spíš budem bavit do toho negativá, kdy...

nějaká bolest s dětství se přeformátovala do formy chování. Takže jako ta moje otázka je, aby holky zase věděli, tak možná to, co teď prožívám v práci nebo ve svém stahu, je vlastně jenom to, že si nesu s dětství kus malý holky v sobě, kterou jsem ještě nespracovala.

Petra Pincová (27:20)
Jdou tak na...

Ales Kalina (27:20)
Takže by mě zajímalo

třeba říct, tak je to, když neumíš partnerovi říct, rozumíš, dokážeš říct ze zkušenosti, co by to všechno mohlo být. Jednoduchý sesnam, bez výkladu.

Petra Pincová (27:37)
tak v podstatě, úplně jednoduše, že chce přidávat na domácnost, že chce třeba přidávat víc na děti, že chce na dovolenou, že by taky chtěla volno, že by chtěla, se jí třeba postarával ty děti, aby ona si mohla nějakým způsobem odfrknout, aby mohla jí třeba s kamarádkama, nebo to může být třeba i potřeba...

Ales Kalina (27:40)
No i doruše, no.

Petra Pincová (28:06)
projevu lásky směrem k ní. To znamená, že třeba ten partner se nějak chová, ona se může cítit být nenaplněná, že ty její vztahové potřeby vlastně nejsou naplněný, takže určitě tam pak bude hele, abych potřeba tohletámhleto, mě by udělalo dobře tamhletodleto, takže to taky vlastně neřekne. Zase potom v intimitě úplně stejným způsobem, v postatě milčí, nic neřekne. Samozřeji ty úrovně...

Jsou náležitosti splinutí v těch vztazích různých, ale jsou určitě i takové případy, kdy ta žena si prostě neřekne, hele, já to potřebuju takhle, takhle, takhle, protože se prostě bojí, že ten chlap jí mohl nějakým způsobem stigmatizovat nebo si o něco kolik myslet nebo jí vlastně i nějakým způsobem odmítnout. a v práci to může být taková obava, že prostě šéf mě seřve nebo šéf prostě...

klidně jenom otočí oči v slob a pomyslí si, že ježiš, je úplně blbá, že ho třeba. Takže ve všem tady tom... Za mě ve všem tady tomhletom projevu to může mít vliv. Ale hodně zauženě i snědem k rodičům, to jsme ještě asi neřekli, že vlastně i když ten jedinéč už je dospělé a má třeba svou vlastní rodinu.

tak přesto tam může být třeba sněrem ke svým rodičům. Samozřejmě některé vztahy budou příjemné, hezké, tam to prostě bude plynout, budeme se stýkat a vzájemně si jako nabízet, něco poskytovat, ale je určitě i spoustu toxických vztahů mezi rodičema a dětma. Když to slovo ale dětma už je spíš takový jako no, jestli otázka, jestli 40-50 leté člověk je ještě furt dítě, já myslím, že ne, že ta role už jako toho dítě teď dávno...

Ales Kalina (29:55)
Hmm, jasně, jasně

Petra Pincová (29:57)
dávno jako

Ales Kalina (29:57)
no.

Petra Pincová (29:58)
skončila v nějakej, prostě třeba záleží konec 20 let, nebo 25 let záleží, jak to tam bylo. No, ale přesto i ten 50 letý člověk se pořád vlastně směrem k těm rodičům chová jako to malé děcko. A zase, může tam být taková ta obava, a to řeším často s lidmi, že nechtějí tam na ten víkend jet.

Ales Kalina (30:02)
Hmm, hmm, jo, jo.

No, jasně, jasně. Co na víkend? Že jo, ale na Vánoce? Vbec? No.

Petra Pincová (30:25)
že chtějí mít jiný plán, že chtějí k sobě navýlet, že prostě nechtěje k těm rodičům. No nebo na Vánoce samozřejmě to se jako děje.

A zase, prostě radši se potlačejí, radši to jako odkejvají a řeknou jo jo jo. Hlavně aby bylo ticho. Vlastně následky tohoto je často aby bylo ticho, aby byl klid, aby se vlastně jako...

Ales Kalina (30:40)
Hmm.

Hmm.

Petra Pincová (30:51)
nemuseli nějakým způsobem třeba i nastavit ty hranice nebo tu sebehodnotu. Takže radši prostě to vnitřně polknout, popřou, řeknout si, a dyť to je v pohodě, dyť to je jenom jeden den nebo dyť to je jenom víkend, že jo. Ale už si třeba neuvědomujou, jaký veškerý následky to potom na ně může mít. A to jsou častokrát samozřejmě následky z pohledu zdraví, jo. Ať už mentálního nebo fyzickýho.

Ales Kalina (30:59)
Hmm.

No, vlastně...

Čili v podstatě syndrom poslušného dítěté. Tak to působí na mě. Prostě ty rodiče nám vnukli a já vím, že mě to vám ukařiklo. Hle, prostě já už mám problému dosť, tak mi žádný nepřidělávej.

Ale co s tím má dělat desetileté kluk, kdy chce lítat v blátě, jezdit na kole, rozumíš, házet báno na každýho a dělat si legrati ze všech. Že jo? Takže vlastně si vytvoříš dvě tváře a to je vlastně takový, synti, já si myslím, že to je velký téma. Syndrom poslušného dítěte.

Takže hledám celý život. Prostě partnera, ze kterým si to užiju a ve finále se ze mě stane poslušnej klučík, který se bojí říct, no já už tady nepudu. A dělá s tou partnerkou všechno, co se jí zachce, protože ona no v práci, tak já to vím, já jsem si to zažil, když jsem se prostě bál na poradách vodevřít pusu. Jsem tam seděl pět hodin, prostě jak úplnej mám lás, no protože...

Hele, já si nepamatuju, že bych doma slyšel nemrův.

Petra Pincová (32:33)
Mhmm.

Ales Kalina (32:35)
Nemám tenhle pocit. Nebo že by mi někdo řekl, zales. A přitom ten mozek to jsem musel vytěsnit, protože já jsem se pál blubit. A když jsem si dělal svojí první přednášku, tak jsem myslel, že se opravdu pomočím strachy. Jsem se tak bál, měl jen 25 lidí tenkrát poprvé. Když jsme začínali ten přednáškové, ten biznis, tak 25 lidí...

A já jsem každý, co pět minut lítal na záchod, protože jsem myslel, se prostě... normálně, že se protrhnu. Strachy. Co kdo řekne?

Petra Pincová (33:17)
I na toto má jsem určitě vlifnil.

Ales Kalina (33:18)
No

a takže ten syndrom toho jakého si poslušního dítěte nevyčnívej, dělej co se po tobě chce, že jo, tak chvátá se myslím, že je docela jako pekelný. Čili ta moje otázka na tebe bude dobrý. No tak když už jsem zjistil, že už třeba v tom stahu nebo v práci nebo s kolegama a kamarádama

Mám ten syndrom, to nemá z mojí dospělostí nic společného, ale že to je přenos věcí s dětství. Tak co ale s tím můžeme dělat? Přece, když to zjistíme, že to máme, no ty ve, tak to je navodstřel. Zjistím, že se vlastně úplně zbytečně hádám jenom proto, že nemám vyřešený nějakej konflikt s mámou. Takže co s tím?

Petra Pincová (34:09)
No,

no, to je.

Ales Kalina (34:12)
Dej divákům

jednoduchý návod, které by se mohli opřít. Nebo někdo bude úplně na začátku a pak pro ty, kteří už trošičku jsou dál. A já potom pod videem na tebe nechám odkaz, aby když někdo bude chtít si promluvit o svým dětským syndromu. To je úplně jedno, jestli to. Aby se na tebe nějak domoh. Aby to byl kontakt na tvůj profil. Takže co s tím?

Petra Pincová (34:42)
Jak už si řekl, tak první věc je si to určitě uvědomit. To je prostě alfa, omega všeho. Dokud nevím, že to mám, tak to nemůžu vyřešit. Nebo jakýkoliv problém mám, dokud ho nemám pojmenované, tak s tím nemůžu nic dělat.

To je základ. Někdy je to třeba jenom o tom pocitu. Někdy stačí si jenom identifikovat, protože zjišťuju s klientama, že je někdy pro ně velmi těžký vlastně si to fakt pojmenovat nebo zjistit, kde všude to bylo, co se tam všechno s těma rodičima dělo. Takže někdy to je jenom o tom, že si pojmenuju, že se necejtím dobře, že mi to nedělá nějakým způsobem dobře. Takže pro ty, kdo jsou úplně na začátku, tak je to o tom identifikovat.

jak se vlastně v těch jednotlivých situacích cejtim a jaký mám ten pocit a co to se mnou dělá. Kdo už řeknu je dál, tak si zvědomy, tak se to pojmenovat říci aha, tak to možná mám, to mě možná jako ovlivňuje, to je to ono.

a pak bych řekla udělat si nějakou analýzu toho, kde všude mě to třeba ovlivňuje, kde všude mi to fur prosakuje v jakých oblastích, uči jakým lidem, uči komu nejvíc, přejmo to nemusí nutně být uči všem stejně, protože někdo... Zase je to o zrcadlech, je to všechno svět zrcadel, to znamená, že někdo třeba svým zevřením nebo tím, jak mluví, tak vlastně může ty rodiče připomínat víc než třeba někdo jiné, jo?

Takže určitě si zase podívat na to, kde všude to mám. A někdy se stane, že už jenom to zvědomění a ten vědomějí přístup k tomu může pomoct vlastně potom začít reagovat jiným způsobem. To znamená, uvědomím si, že to mám vůči šéfovi. No a než k němu mám jít příště, tak se na to víc nastavím, naladím, uvědomím si, ok, to není tatínek, maminka, to je prostě šéf, je to člověk, který je třeba stejně starej jako já.

tak se na to naladím a jdu tam a už vlastně jednám jiným způsobem víc jako by vědomně. No a kde to? Nestačí, protože někdy to prostě nestačí. Protože to může být hluboký, může tam toho být hodně, může tam být napojených věcerověcí na sebe. Tak pak si myslím, je fajn, se na to podělá jako opravdu víc pod mikroskope, víc...

výjsť do hloubky a opravdu se tomu pověnovat, kde všude to bylo, kde všude mě to ovlivňuje a tam si myslím, že je pak jako dobrý už opravdu jako vyhledat odborníka.

aby se toho ten člověk nějakým způsobem zbavil nebo jako odpojil se od toho. Určitě vždycky ten odborník je tam od toho, že často si tu cestu skrátíme. To, co bychom jinak trávili měsíce a roky čtením nějakých knížek nebo zhlížením podcastů, tak když je to odborníkem, tak je to individuální, je to přímo pro toho člověka a často se ten člověk mnoho následního

Ales Kalina (37:29)
Hmm... Hmm...

Petra Pincová (37:53)
následně

rychlejiž může dostat k tomu cíly ve smyslu, jako opustit ty vzorce, nadechnout se a začít reagovat jiným způsobem.

Ales Kalina (37:59)
Mhm.

No, tak ale každopádně, když si to uvědomím, že jsem hádavej nebo moc tichý, neumím se ozvát nebo moc posluhuji, tak je to první důležitej krok se zbavit některých svéch věcí, které stejně nedělají dobře ani mě, ani tomu druhýmu.

Jedžiž samozřejmě se může stát, že ten druhej mě chce mít ve formátu. Uklízej, dělej buď s tichá vář, žehly, choď domů včas, starej se o děti, pouštěj mě všude a může mu to dělat dobře, jestli jsem ohlej. To jako může, že jo? Ale jde o to zase...

jak dlouho ten jeden z partnerů vydrží být ohlej. Protože ten dobrej pocit se mu samozřejmě ztratí, že jo? Necětí se v tom dobře. Já jsem včera, ty, já jsem seděl... A už ani nevím, kde jsem seděl. Jestli jsem byl na pivu někde, já mám rád, ty malý soukremní pivovary. Nebo na konzert. Já jsem seděl a tam seděl chlap s ženskou. A prostě bylo vidět, že sice jako patřejí k sobě.

ale že už je každý někde jinde. Víš, to je takové, jak kdy jsi jeden můj dobrý mentor říkal, hle, prostě kluk šel sám, holka šla sama. Pak se vzali a šli spolu každej sám.

Jo. A to myslím, že taky patří k jednomu z těch syndromů o samocenosti, že radši trávím čas sám, zalezlej, než někde s někým. Víte, když jsme to doba neviděli, jako vlastně by nás zatlačovali tenhle ten... Takže budí tam vlastně seděli ty dva a bylo vidět, že i kdyby kdokoliv udělal cokoliv, tak už se to nespojí.

Ale pak si říkám, proč tam teda seděli, proč šli na ten koncert? A tady v tom případě já řeknu jenom proto, že si Ešky nedokázali sednout a říct, já mám pocit, že už to nemá cenu.

A to samé já třeba jsem měl pocit u našich, že vodní jazda na to jednou udělal podcast. Co si můžou lidi najít v tom podcastovém archivu. Tak vlastně ten podcast je o tom, co si naši nestihli říct.

Petra Pincová (40:32)
Hmm.

Ales Kalina (40:35)
To nám jako dolehlo. Co si nestihli říct? A to byla úplně jasná hláška o tom, že taťka nestih, vlastně nedokázal mamce říct. Hele, já tě sice miluju. Ale svazuju ti život. Prostě ty musíš jít beze mě.

Petra Pincová (40:55)
Hmm.

Ales Kalina (40:57)
Jo, protože ji uhnal. Když mu byl prostě mladý kluk, tak on byl hezký taťka, prostě nevím pokom, ale prostě jako byl to pěknej chlap. A oj, když je prvá, že babička. Dědu jsem jako nevíděl nějak jako prostě na svatební foce, ale babička jako byla taky tak prostě pěkná baba. No a a vlastně co mamka nestihla říct je to, že jako...

ho nikdy milovat nebude, i když se by se rozkrájila, že prostě chemini nenadiktuješ. Ti nemůžeš říct, by si tak strašně... Prostě člověk by tak strašně chtěl někoho jako... Protože to má všechny předpoklady k tomu, aby to mohlo fungovat. Víš? A my necítíme prý zlatý fix, nebudu používat ty slova, aby nám to zbytečně nezamítli tento video. Prostě nemůžem sami sebe přimě dostavu...

aby jsme začali mít pocit, že toho druhého fakt jako milujem.

A nebo, a nebože nám voní některé si... Ty vole, ta... Všechno tady je! Ale ten člověk, ty vole, ne...

Víš? A to jsou takové věci, kterémi nejsme schopní vůbec, že bychom to... Asi nedokážu představit naše, že by si to dokázali říct. Takže tam taky někde byli stlačení do nějaké formy toho dětského. A při to bych asi pmatu, že taťka mi říkal, víš co? Já nikdy nechci dopadnout jako můj otec.

takže se snažil být jako jiný a myslím si, že s 80 % jiný byl. Ale stejně těch 20 mu tam zůstal. No takže myslím, že to je velký téma, který si dnes přednesla do diskuze a že určitě diváci, když se na to koukáte a máte pocit, že cokoliv vám nejde, nefunguje nebo prostě že někde se zadrháváte do cyklicky zaciklených procesů.

malého kluka v sobě nebo malé holčičky v sobě, tak neváhejte se s Pétěou spojit, já vám odkaz na Petru nechám pod videem, neváhejte se spojit, protože toto je úžasný téma, který může díky zvědomění a další práci sama se sebou pomoct k tomu, že se vlastně budeme ve finále cítit líp.

Petra Pincová (43:30)
No,

cijetit líp a projevit se a budem se cijetit prostě. Výšime si sebe vědomí a sebe hodnotu. Určitě. Je tam spoustu jako benefitů, pokud se tohle změní.

Ales Kalina (43:36)
No. No, přesně tak.

Pokud se tady to změní a ono stačí jidysi uvědomit, že jsem jenom malý kuk, který... který ještě prostě nevěřešil svůj vztah s mámou nebo s tátou, když nám může být 40+. Takže Peti, hele, já ti moc děkuju, za návštěvů ve studiu a budeme se těšit na další téma.

Petra Pincová (43:58)
Przez nědák. Je to tak.

Učitě. Tak jo, já vám taky moc děkuju. Doufám, že to bylo přínosný pro vás a budu se těšit zase příště.

Ales Kalina (44:15)
Tak jo, mějte se krásně a zatím a zpěranou.

Petra Pincová (44:18)
Je sezky.

Na shanou.