Ales Kalina (00:01)
Dobrý den, dámy a pánové, mi vás opět zdravíme z našeho vysílacího studia. Já vítám ve studiu Hanku Hania Ahoy. A dnešní téma, který máme pro vás připravené, je zrcadlení ve vztazích a proč to tak bolí. A my všichni tak zhruba víme, že prožíváme ve vztazích spoustu zeměnavých a častokrát prazvláštních emocí a nedokážeme vůbec vydefinovat, proč to kolikrát tak je.

Hana Šrámková/ Koučka (00:09)
Ahoj!

Ales Kalina (00:31)
a proto jsme si pro vás se zankou, tady to tema připravili. Čili haní zkus lidem aspoň trošičku říct, co to vlastně to zrcadlení ve vztazích je.

Hana Šrámková/ Koučka (00:42)
Ahoj a všechny vítám opět. Zrcadlení ve vztazích. já mám pocit, že si to lidé často vysvětlují nešpatně, ale že zrcadlení ve vztazích probíhá na dvouh rovinách. Jedno je takové to, což si právě myslím, že je často zaměňováno, že si lidé říkají no, tak ten druhej něco dělá, mě to vadí, mě to nějak rozčiluje.

nebo mi to ukazuje, co já mám někde, jako by, skrytýho, vytěsněnýho. A tak to vlastně jako uchopujou hlavou. A přemýšlí o tom a nějakým způsobem si to snaží jako uvědomovat. Takovýhle zrcadlení určitě je a je to taky pravda, ale pak máme, nechci říct tělesný zrcadlení, ale zrcadlení, který se odhrává vlastně v nás, v těle.

a to už má potom trošku jinou šťávu. Takže já bych ráda, aby jsme tohleto divákům ukázali, co to vlastně skutečně to zrcadlení je a jak vlastně s tím se dá pracovat nebo jak k tomu vůbec přistupovat. Protože my si úplně geniálně do vztahu přitahujeme lidi, který maj kapacitu vyzrcadlit

Ales Kalina (01:56)
Mhm.

Hana Šrámková/ Koučka (02:07)
všechny ty skrytý bolesti z toho našeho dětství. Takže opakovaně se zamilováváme do lidí, kteří to z nás vlastně doslova vytahují. No a takže bysme to téma mohli trochu probrat dneska.

Ales Kalina (02:24)
Jo, jo. A tak aspoň malinko načrtní, co teda jde, co to vlastně je to zrcadlení, co to vlastně znamená.

Hana Šrámková/ Koučka (02:32)
No tak znamená toto, že o tom zrcadlení, o kterém chci hlavně hlavně mluvit, je, že nevím, prostě nějaká interakce s partnerem, něco se děje, něco se stane, partner nějak reaguje, nebo prostě na nás nějak reaguje. A v nás se začne otvírat starej pocit, stará bole, třeba starej strach.

Cítíme v těle nějaký tlák, nějakou úzkost, potřebu chtít utýct nebo nějakou vlastně velice silnou reakci, kterou ta interakce vyvolá. No a to je právě ten starej pocit, který v tom dětství jsme někde už prožívali s mámou, s tátou, s paní učitelkou, ale on teďka jenom vyplaval v tom těle na povrch. Vlastně se jako otevřel. Jo. A tohle je vlastně

to správné zrcadlení, které v těch vztazích můžeme zažívat.

Ales Kalina (03:36)
Jo, a ty říkáš správný zrcadlení. On je taky nějaký špatný zrcadlení?

Hana Šrámková/ Koučka (03:42)
Špatný je, když si vlastně to zrcadlení, když o tom přemýšlíme. Takže buď o něm přemýšlíme, to znamená, partner nám řekl prostě něco a mi vlastně nebo partner něco udělal a my vlastně si řekneme aha nám se to nelíbí, že to dělal, tak já určitě to taky někde takhle mám, jo.

Také je to něco nějaká skrytá částně, on mi jenom ukazuje to, co já mám vlastně popřený a jdeme na to takovou tu vysvětlovací hlavovou technikou. Neříkám, že to je špatné zrcadlení, to, může i to, je pravda částečně, ale toto zrcadlení v tom těle nebo v té bolestě nebo v tom hlubokém pocitu je trošku ještě jiná rovina toho zrcadlení.

Ales Kalina (04:32)
No ale kdybychom to chtěli maximálně zjednodušit, protože my se tím, obodem zabejváme, tak nám to přijde jako že je kolikrát zajímavé se o tom bavit, ale co, kdybych jist to měla úplně zjednodušeně předat, tak o co jde?

Hana Šrámková/ Koučka (04:47)
Zjednodušeně, tak třeba s partnerem budu něco dělat a on nějak zareaguje a řekne třeba prosím tě nedělej to. A místo toho, jsme zareagovali adekvátně k tomu co se děje, to znamená budu nechali bejt nebo mu řekli, ale tohle mi neříkej nebo

prostě adekvátně, buď nastavili hranici nebo se s ním potom nějakým způsobem normálním pobavili nebo zareagovali adekvátně nebo odešli, tak vlastně se v těle spustí na to jeho větu silná emoční bolest nebo strach nebo naopak agresivita takže vlastně na něj vystartujeme to jsou pak ty hádky

že on něco řekne a vlastně my na to zareagujeme, vlastně tou starou částí. Takže ta naše reakce nebude adekvátní, ale vlastně bude vycházet na základě z tohoto starého, vlastně nedožitého pocitu v nás.

Ales Kalina (05:57)
Takže se teda zrcadlí nějaký prožitek z minulosti, který jsme někdy v minulosti zažili. se to teda můžečili se, či ten člověk v nás něco nevině řekne, nějak se postaví, nějak se zatváří, něco nějak.

Hana Šrámková/ Koučka (06:04)
Přesně, přesně tak.

Přesně.

Ales Kalina (06:15)
A v

nás to vybudí emocé, čili že se nám zrcadlí to, co jsme kdysi prožívali doma s mámou, s tátou, s segrou, s bráchou. A teď se nám ten partner vlastně vtělí, jestli to chápu, že mozek si ho vlastně přeloží jako někoho z minulosti. Ale to tak ten partner ale může s povsta věcí slíznout a vůbec v chudách za nic nemůže.

Hana Šrámková/ Koučka (06:33)
Česně tak. Mozek si ho přeloží...

Hele tak jako jo, to je pravda, může slíznout a vůbec za nic nemůže. No nebo si přitáhneme přesně takovýho partnera jako byla máma, táta, takových těch toxických, narcisních vztahů, to samozřejmě taky jako máme podvědomě tendenci hledat podobný typy, takže to tam i reálně může bejt.

Ales Kalina (07:00)
Hmm.

Hana Šrámková/ Koučka (07:06)
což potom samozřejmě je dobrý se tom nějak vyznat, o co se jedná, jestli já reaguju neadekvátně, partner vlastně za nic nemůže. Ale partner není vyník, on je spouštěč. On je spouštěč toho vlastně starého programu, který v nás někde dole pořád je.

Ales Kalina (07:24)
...chudák, tak no.

Tak to je pěkný. My si do života přitahujeme, nebo se zamilováváme, nebo jsme vábeni být k někomu, kdo nám akorát bude probouzet.

Jak dobro, protože není samotřejmě zrcadlení, všechno to je špatné, ale v nás bude probouzet to staré, co jsme tam kdysi jako děti prožili. A pěkně děkujem. Co to je za mizernej zákon, čoveče, tohle sto? Vše on, jak vypadá, funguje docela přesně.

Hana Šrámková/ Koučka (07:53)
Hmm. Hmm. Hmm.

funguje přesně, ale tak my si pořád přitahujeme tu starou dynamiku nějakým způsobem, někde podvědomně vlastně si přitahneme tu starou známou vlastně ten starej známý program, kterým jsme žili a jako by ne vždycky a ne ve 100 % ale vlastně ten partner má ono nemusí být špatnej, on může být úplně úžasnej, geniální

Jo, ale něco řekne a tímto aktivuje ten program. Tímto aktivuje to staré zranění.

Ales Kalina (08:37)
A proč se ten program neaktivuje sám? Někde třeba s kamarádkou, s kamarádem?

Hana Šrámková/ Koučka (08:43)
No, já si myslím, že to jde zkrstu emoční blízkost. Přesto vlastně tu emoční blízkost, přesto propojení, tak vlastně a na základě parametru, že máma, táta, partner, partnerka, tak tam se to vlastně nerozlišuje, tak se aktivuje tenhle starý program. Takže partner je spouštěč.

Ales Kalina (09:09)
Kudák. Tak toto může docela slušně jako odnést někdy.

Hana Šrámková/ Koučka (09:14)
Může to odnést, když s tím neumíme právě pracovat jako vědomě. Což tak vidíš, v jakém stavu jsou stahy. Chodí za náma často lidi, že nevědí, až se tam háde a dohadují. A ten má bolest, a ta má bolest. Tak je potřeba se v tom vyznat a nějak s tím se naučit pracovat. Když už to máme ve vědomí, tak každýho, koho si přitáhneme do života a my tam ten program budeme mít, no tak nám ho nutně bude zrcadlit.

Prostě to je zákon, to je prostě zákon. Když vlastně by ten člověk v nás nic nespouštěl, tak my si ho ani nevšimnem. Jo, prostě tavujeme do života.

Ales Kalina (09:43)
Hmm.

tak v některých případech bylo lepší si nevšimnout.

A jak se pozná, že nereágují na partnera, ale na tu moji minulost? Jak to rozliším?

Hana Šrámková/ Koučka (10:00)
Já bych

Poznám to podle tý intenzity, která v tom těle se děje. To fakt úplně, že on něco řekne, on něco plácne, nějak něco, prostě nech toho. A ve mě se vlastně, já nevím, stáhne se žaludek, úplně tlak v těle.

příliš nějaký strach, prostě velmi silná tělesná reakce. Velmi silná tělesná reakce versus velmi silná emocie. Tak on řekne, mě tě nech toho a vlastně tam se otevře jako ohromná bolest z krsto tělo.

Ales Kalina (10:43)
Mhmm.

No to jo, ale jak poznám, že nereaguju na partnera, ale na minulost. Podle čeho se to rozlišuje.

Hana Šrámková/ Koučka (10:58)
Musím už být trošku

vědomej člověk v tomto tom, znát sebe, znát svoje traumaty, znát nějakým způsobem být vědomej v tomto tom. Potom je tam vždy malinká mezírka, kde si můžu říct, že už tohle znám. Takhle mám a táta mě odháněla. Máma půjdu do mě...

střkala běž tam nebo nedělej to nebo prosím tě tohleto nebo táta takže vlastně si to dokážu do té minulosti jako zapasovat vím že se mi to nedělo poprvé a že ten partner není ten zlej který mi to tady teď ukazuje ale vlastně že už to znám z té minulosti

Ales Kalina (11:47)
No tak to pokud já tady to aplikuju na svoje dřívější vztahy, to byla jedna bolec za druhou. A předem já si nepamatuju, že by mi mamka děla nějakou bolest nebo že bych si to tak bolestivý věc pamatoval.

Hana Šrámková/ Koučka (11:57)
No to...

Tak ono si to často nemusíme vůbec pomatovat, protože mozek má geniální schopnost to vlastně vytěsni do nevědomí. A to je potom opravdu, toho máme tolik, zapomenu to, že to tam určitě najde vždy, kdyby si se tam potom nořil a nořil a nořil.

Ales Kalina (12:14)
Hmm.

No dobře, ale k čemu je toto prospešné pro lidi? Když lidi mají běžný problémy ve vztahu komunikační, urážecí nebo si zrasráží sebevědomí, že jsou na sebe zlí domácí násilí, tak k čemu se tady to dá prakticky používat?

Hana Šrámková/ Koučka (12:51)
Dá se používat k tomu, že nebudeme toho druhého obviňovat, že je nějakej a chtít ho měnit, ale my si sami můžeme na základě toho ty naše rány vlastně zvědomit, uvědomit do prožíty pocity a tím je vlastně částečně uzdravit. Protože stejně když to neuděláme, tak přijde další partner, další partner, další partner a zase nám to otevře.

Předtím se nedá utec. Pokud to tam je, tak nám to někdo venku ukáže. Někdo nám na to zabrnká. Pokud se toho chceme zbavit, chceme se uzdravit, chceme to ze sebe i z té tělesné paměti dát pryč, protože my si to můžeme uvědomovat na té mentální rovině. Ale pokud to chceme dostat i z této těla pryč, tak nezbývá, než se to dovolit znovu...

Ales Kalina (13:19)
Hmm.

Hana Šrámková/ Koučka (13:48)
prožít saží.

Ales Kalina (13:49)
To je náročný věd, pokud doma těch věcí byla spousta. No ale je pravda, že to zvědomění, že ten partner by vlastně pouze zvědomí to, jak jsem se měl kdysi jako malý kluk, tak to může být docela drsný uvědomění, co všecko doma bylo. A jaký věci se potrouškou lásky a jakého si doma, hřejvého domova mohly dít. Což teda jako...

Hana Šrámková/ Koučka (14:09)
Hmm.

Jasně a

ono to nemusí být někdy jako by vysloveně nějaký brutální násilí, ale takový ty energetický dynamiky a ty tlaky všechny a to co lidi sami nesli v sobě a teď to tam jenom tlačilo v doma. Teď to dítě tam chudáček sotva dejchá, teď se snaží to regulovat vlastně samo, protože si to nějak částečně na sebe bere, tak cítí že táta nenávidí mámu nebo máma tátu, teď ono tam mezi těm že jo prostě nějak jo a

Ales Kalina (14:40)
Hmm.

Hana Šrámková/ Koučka (14:47)
Tohle to v sobě máme uložené. Ano, je to už trošku jako high level těch vztahů a vůbec se dostat k sobě a uzdravit se z toho, co jsme zažívali. Ale stejně z mý praxe a zkušenosti to tak je, i když lidi si řeknou, tak budeme komunikovat takhle a teď nekomunikuj takhle a se tam nastaví nějaká komunikace na té mentální rovině, tak stejně z kresku...

Když tam něco přiletí, tak to tělo vlastně nemůže nereagovat. Protože ono reaguje v těch starejch obranných mechanizmach, který má prostě naučený. A tam se odpojí hlava, už jdeš plazím mozkem a jsi v čudu. Takže stokrát si můžete říct, jak se budete k sobě chovat, jak budete komunikovat, ale pak něco přiletí a stejně jsi tam, ani nevíš jak.

Ales Kalina (15:25)
Hmm.

Jasně. Hele, a jaký je rozdíl mezi tím, když si něco uvědomím teda jako hlavou a když se mi to něco spouští v těle? Če to jsou takové otázky, vy takové otázky, když to člověk uvědomí hlavou, aha, tak tady se moc dobře nekomunikuje a když teda si to uvědomím v těle, tak zkus teda, če ten rozdíl nějak popsat.

Hana Šrámková/ Koučka (15:54)
Tak hlavou ještě...

Jo, jo,

No, tady se moc nekomunikuje, tak když si to uvědomím hlavou, tak si to uvědomím, jako dokážu si to nějak zracionalizovat. Nekomunikuje se proto, protože prostě partnerka je zavřena a prostě neumím luvit, nebo prostě není příliš otevřena. Ale když to prožiju v těle, to samý, ten samý případ, tak tam cítím třeba bolé s...

nebo nějaký tlak, nebo nějakou nedostupností partnerky. Takže to cítím jako nějakou úzkost, prostě nedostupnost. To se mi zrcadli, že máma byla nedostupná a to bolestně prožívám v tom těle. Při tom, že partnerka něco má, já něco mám a teď se nám to takhle hezky takhle propojí. Takže je to o...

vlastně tělesnej pocit, který je neadekvátně silný.

Ales Kalina (17:09)
Zajímavé, že lidi, když jsem slýchával, že jako tělesná bolest, jakož je to, ale psychická bolest, takže v podstatě krev neteče. Zlomeniny žádný nejsou, ale přitom my můžeme psychicky trpět velmi silně a intenzivně. To je zajímavé, no i když v podstatě žádná nemoc v těle není, tak tělo bolí.

Hana Šrámková/ Koučka (17:34)
A další příklad, Tak třeba chlapec byl zvyklej, že máma ho vždy odstrkovala, odmítala, a by ho běž tam nebo trabuji, nebo ptěžuj a tak. No a pak prostě ten muž je ve vztahu a ta žena vlastně je tak pravděpodobně po vzoru mámy muže nějakým způsobem, záště v těch prvních vztazích na začátku toho startu toho života vztahovýho.

tak si může po vzoru takovou nějakou podobnou partnerku přitahnout. vlastně, jo, ona mu řekne, tady ne, teď mi nevotravuj, nedolejzej. No a ten můž, který byl takhle tou mámou opakovaně vlastně odstrkován, protože ho to vlastně hodně emočně bolelo a vlastně v tom těle se to zavřelo, protože v tu chvíli nemoh té mámě říct, ale ty seš s odpuštěním tak blbá a já odcházím.

Musel tam bejt, takže tam vlastně trpěl tou tělesnou bolestí nebo emoční bolestí, která se dostávala do toho těla. Tak ona se mu zpustí. A přitom ta partnerka jenom řekne, ale prostě teď mě tady nech bejt, ale vlastně mu to krásně vyvolá to, co prožíval s tou mámou. No tam vlastně nemoh, že o té mámě nemoh tam bejt rovnocený, musel to vydršet. No takže to vlastně zažíváme,

Každej den v těch vztazích a vlastně řada lidí to podle mě vůbec takhle jako neví nebo se s tím ještě nepotkala. To zrcadlení vnímají spíš z toho nějakého hlavového konceptu, že o tom přemýšlej, ale tyto tělesné projevy už jsou málo známé.

Ales Kalina (19:20)
Nicméně je pravda, že to je na každém děním pořádku. Člověk může vec nějakou diskuzy a s tým diskuzem má pocit. Nebo má tělesný pnutí nějaký, jak by to to oblažuje, je to příjemné, nás to hřeje. Chcem v tom pokračovat, bylo to příjemné jako dobré jídlo.

Hana Šrámková/ Koučka (19:40)
Hmm.

Ales Kalina (19:41)
Chcem tomu pokračovat, těšíme se zase, že někdy podobná svíčková tlačenka nebo něco takového přijde. Nebo říkám, že jízlatý, tak tohle to už ne. Já myslím, že to není nic složitého, když si člověk všimne, co vlastně cejtím po dobrém jídle. Tak cejtím, že bylo to dobrý.

Hana Šrámková/ Koučka (20:07)
Hmm.

Ales Kalina (20:07)
To není

tak těžké si to uvědomit. A co cítím po dobrym, nebo vůbec po dialogu s tím druhým člověkem? Cítím si to zopakovat. Ano, nebo kutive, tak štěží, to mám za sebou.

Hana Šrámková/ Koučka (20:15)
Hmm.

Ono ještě tak to, mu mě vlastně napadá, že tam je ještě jedna roviná. A to je to, že když jsme byli takhle vlastně jako z toho dětství dobytý, tak vlastně potom můžeme mít i takovýhle pnutí v těle s naprosto jako fajn lidma i zdravýma, ale prostě už je tam takovej tolik zrady, tolik bolesti a tolik prostě něčeho, že jsme... že... já nevim, jo, třeba...

Ženy to potom mohou mít nebo i mužina ženy, že prostě už ten parametr muž už může vlastně tu reakci vlastně způsobovat. Nebo parametr žena, tak byť ta žena je dobrá, tak vlastně už tomu druhýmu vlastně tam dává ten signál toho těla hele jako ženskej princip pozor. A nebo často ženy vlastně na zase na ten mužský princip, když tam bylo prostě z tí historie nějaký násilí, tak i když je chlap

prostě ze zlata, tak to tělo na to reaguje vlastně nějakým strachem, odporem a tak. Přitom by to mohlo být dobrý, takže ono to není zase dobrý se podle toho řídit vlastně jako ultimátně, ale spíš umět rozlišit, co je fakt moje, co je staré a co odpovídá adekvátně té situaci.

Ales Kalina (21:21)
Hmm.

mmm

Hana Šrámková/ Koučka (21:40)
Tak

jako když ten muši tam nic nedělá, jak ní prostě laska vej nebo prostě hodnej, ale ona stejně v tom těle cejtí ten odpor, no tak to jde jasně za ní. To prostě není o tom, že ten druhej něco něco dělá, jenom prostě nějakou energii v sobě to může spouštět. Takže to rozlišování je strašně důležitý. Kdy to je skutečně, tak jsem ohrožený, ohrožená.

Ales Kalina (22:01)
Hmm.

Hana Šrámková/ Koučka (22:08)
a kdy to jde za mnou, že si v moji tělu pomatuje něco, co už teďka ale mu neslouží.

Ales Kalina (22:16)
Toho bude, když ho tak poslouchám. Pokud se v tom někde děje něco mezi vedvojici, něco, co se jim nelíbí, co je bolí, když je to hezký, tak to je super. Co nevytváří pohodu, tak vlastně by se vůbec neměli vzájemně vynit. Aby každý si měl říct, kde jsem tohle zažil doma, že to znova prožívám tady.

Hana Šrámková/ Koučka (22:43)
Česně tak.

Ales Kalina (22:44)
To asi je to celý meseč, ale dobrá zpráva je, že se to dá znovu s tý podvědomí paměti vynadát a že se s tím dá pracovat tak, se to neopakovalo, aby to lidi nemuseli znova a prožívat znová.

Hana Šrámková/ Koučka (23:05)
Určitě, tak z toho těla potřebuje asi vodejít to, co tam bylo nedoprožitý. Někdy jsme to tak v sobě zatáhli. A ono nejenom ve stazích to může být i v práci, protože můžeme mít šéfa a může nám připadat příliš autoritativní nebo se tam cítíme špatně.

Ales Kalina (23:20)
Hmm.

Hana Šrámková/ Koučka (23:30)
Zase zjistíme, že nám připomíná našeho autoritativního otce, který nás tam tepal. Takže byť šéf se chová naprosto v pohodě, ale nám v té práci se prostě nebude líbit, protože máme pocit, že šéf po nás šlape. Ale on jenom spouští někde ty staré kořínky toho, že po nás šlapal otec. Přitom vlastně, když bychom toto pochopili a toto si zvědomili, no na jednou za tejden přijdem a řekneme si, že ten šéf je vlastně úplně v pohodě.

Ales Kalina (24:00)
Jo. Hele, proč myslíš, že jsou tyhle tělesní reakce tak silný a nejde je zvládnout jen tak rozumem?

Hana Šrámková/ Koučka (24:01)
Jo.

No protože to bolí, Protože to bolí, je to často i nahromaděná bolest prostě za roky. Takže je to hodně, hodně silný. A rozumem, to nejde zvládnou, že v tu chvíli vůbec nejsme schopní přemejšlet. Tam se prostě odpojí neokortex, vezme nás to, unese nás to do plazího mosku a my nejsme schopní v tu chvíli jednát racionální.

Takže dostaneme se do primitivních obranných mechanizmu, zamrznutí, útěk, agrese a vlastně nedokážeme v tu chvíli tu chvíli nic dělat. Potom už jo, za nějakou dobu. Ale v ten danej čas je to opravdu někdy to může být hodně hodně silný, protože nás to může srazet. Obzvláště u nějakých hlubších traum.

Ales Kalina (25:08)
Takže to jsou podstatě panické reakce nebo primární, bazální obraný mechanizmy, což je útěk, útok, co tam ještě je ty bazály? Utěk, útok, stuhnutí.

A vlastně útok, který může být jak slovní, tak můžu někoho začít strašně viniť nebo na něj začít řvát. A nebo útok jako i násilnický, což vlastně bejvají koliká domácí násilí, že toho druhého to tak věde, že toho partnera zmátí nebo něco o něj rozbije. Ale tak to je teda o to, co říkáš, vlastně úplně obhazální projevy obrany, kdy teda dítě nemohlo se bránit. Ešte...

Hana Šrámková/ Koučka (25:48)
Hmm. Hmm. Hmm.

Přesně tak.

Ales Kalina (26:01)
ale ten

dospělej už teda může, protože tam nemá mámu tátu, má tam teda sobě rovnýho partnera. Ale čověče napadá mě i to, že některý těch prévů můžou být, i to, že ten dospělej člověk třeba se stáhne a nemluví. Nebo tyhle ty věci. Já jsem zažil lidi, který nemluvili. Stáhli se a nemluvili.

Hana Šrámková/ Koučka (26:23)
Hele,

přesně, no, je to tak, že prostě to jsme natáčeli vlastně ten náš předchozí pořad, že o tom sebevědomí, tam přesně ten člověk se vlastně úplně zatáhne do sebe a úplně se zavře. To taky je obraná reakce. No, jak jasně, tak když jsme byli malí, tak jsme nemohli adekvátně reagovat. Prostě ti rodiče nás tam jako...

a my jsme to museli vydržet. Nemohli jsme se postavit, nemohli jsme se vymezvit, nemohli jsme si říct, co si o to myslíme. Vlastně tu i jakou si nespravedlnost jsme tam museli tolerovat vůčinám. A protože to bylo pro ten náš malý dětský systém vlastně životně ohrožující, tak jsme to tam zatlačili.

Ales Kalina (26:53)
Hmm.

Hmm.

No tak... hustý, hustý.

A jakou si myslíš, že je největší chyba, kterou v těchto chvílich děláme?

Hana Šrámková/ Koučka (27:27)
Chyba je to, že začnu vynit partnera, tak to vidíš, něco se takovýhleho stane. A my tam začneme vynit toho partnera, kdyby si byl jiný, kdyby jsi něco, kdyby jsi to neřek takhle, ale řek by jsi to jinak, tak vlastně jako by to se nevzniklo.

Takže ta chyba je to, že my odejdeme od toho těla, od toho pocitu, od toho, co to skutečně je a znamená, to opustíme a začneme to měnit jako venku. Ale my vlastně tím, že to opustíme a nejsme s tím nezůstaneme, tím nedoprožijeme to a vlastně si neuvědomíme, co se skutečně děje. Že se nám otevřela stará bolest, kterou jsem zažívala deset let s matkou.

tak vlastně od toho utečem. A začneme měnit realitu venku.

Ales Kalina (28:25)
A jakže se mění ta realita venku?

Hana Šrámková/ Koučka (28:28)
budu napravovat chování partnera budu budu budu vymyšlet nebo s partnerem budeme vymyšlet jak teda budeme líp komunikovat nebo jak budeme to vlastně dělat jinak jako prakticky ale ono vlastně ve výsledku tohle nejde vobyjít rozumíš jako jo když když prostě teda budu chtít změnit tu realitu venku tak to zranění tam odje

Ales Kalina (28:30)
Mhm.

Hana Šrámková/ Koučka (28:56)
Furt si to tam ponesu, furt si to tam budu nechávat. Přesně tak.

Ales Kalina (28:56)
Jasně, ta vysílačka v nás pořád existuje.

Rozumím, čili pojďme hani závědečná otázka, jak s tím pohnout. Protože vztahy to je pro nás pro všechny, jak pracovní vztahy, tak vztahy s dětma, vztahy s partnerem, vztahy s rodičem a všude se nám drcadlí. Takže když se tam necejtíme dobře, tak to znamená, že se nám...

vyjevují, aktivují nějaké prožitky z minula. A ten druhý vlastně vůbec za nic nemůže, i když nejednodušší je to samozřejmě na něj hodit, ze všeho ho obvinit, naházet na něj, jak je takový, takový, takový. A kdyby ty zbyl takový větičky, které jsou často slyšet, kdyby ty zpěval byl takový, tak se tady to vůbec nikdy nestalo. Kdyby zbýval byl, že jo, nebo byla,

Hana Šrámková/ Koučka (29:29)
Mhm.

Mhm.

Slyšel je tak.

Ales Kalina (29:55)
tak jsem vlastně úplně happy častý tyhle výroky. Čili, že v tom bazálním stavu toho neuvědomění, to hodíme všechno na druhého, sami se sebe uděláme neposkvrněnýho, vejď? A naházíme to, že ten druhý je vlastně ten největší defekt na planetě.

Hana Šrámková/ Koučka (30:12)
přesně

Přesně tak.

Ales Kalina (30:18)
Víme, že to nemá dlouhé trvání, protože tím vlastně měníme druhého, neměníme sebe. A ten druhý je jenom... On je jenom nějakejsi pomyslnej herec na našem vlastním javěšti. Ono je to samozřejmě zvědomit, jsme všichni zvyklí kritizovat, pomlouvat.

Hana Šrámková/ Koučka (30:34)
Spoušťač.

Ales Kalina (30:43)
My jsme na to všichni strašně zvyklí, že je tak jednoduchý ukázat a toho druhého říct, ale ten defleks se šty a ty, kdyby jsi tady nebyl a neexistoval, tak já jsem v sedmém nebi, ale vůbec mi nedojde, že když toho jednoho vystana, které ukřižuji v obě si, takže mi z celá zákonitě přijde další.

Hana Šrámková/ Koučka (31:04)
Přesně to.

Ales Kalina (31:05)
čili co s tím zkus dát jednoduchý návrh, jak by si lidi mohli s tímhletím trošičku jako pohnout, aby se jim ve vztazích dařilo líp?

Hana Šrámková/ Koučka (31:14)
Tak když pominu vztahy, kde jsme v pohodě, nic se nám nespouští, ale zároveň se tím druhým necejtím fajn, protože nejsme kompatibilní, nebo prostě jeden chce jezdit nahore, druhý chce jezdit, nevím kam, prostě víme, že to jako není ono, tak tam asi jasný, že už to jako, že to se nedá řešit touhle, tou formou, ale kde jsme ve vztazí, kde

Nám to dává smysl, prostě láska tam je a jsme tam rádi, že jenom se tam aktivují takovéhle trastaré věci. Tak jít k tomu, vlastně tohle, co jsme tady řekli, tak uvědomit si to a začít s tím něco dělat. Teď zrovna budu mít pár na terapii.

kteří už vědí, že to nevykomunikují a nenastaví pravidlama a nenastaví prostě něčím a že už vědí, že se jim to takhle spouští z toho dětství jednomu i druhýmu a chtějí s tím začít pracovat, chtějí si to začít zvědomovat, co vlastně bylo s tím tátou, co bylo s tou mámou, co jsem tam prožíval a co mi ta partnerka teďka jenom ukazuje.

Samozřejmě i na základě toho se třeba doučet nějakou vztahovou gramotnost, kterou nemohla se vyvinout, protože tam bylo to zamrznutí někde na 20 let. Takže dá se s tím pracovat kruček po kručku, ale důležité je s tím pracovat vědomně a vždycky za to vzít odpovědnost, neházet to na toho druhého. A samozřejmě můžu požádat hele...

prostě neřvěna mě nebo prostě tady mě neházejí ponožky do kouta nebo tady prostě protože mi to nedělá dobře to už je jako věc potom nějaký vzájemný jako empatie že když vím že někdo tam má mega velký traumá protože se lekal tak na něj nebudu baffat za dveřem a že jo to už jsou potom nějaký takovýhle jako dohody ale důležité je s tím začít vědomně pracovat na obou stranách

aby když se něco takového spustí a opravdu nějaká ta tělesná reakce přijde a přijde tam třeba i nějaký strach nebo prostě nějaká bolest veliká, aby ten druhej hlavně věděl, jak na toho partnera reagovat, jak mu třeba dát nějaký help a zároveň si to nebral osobně a ten druhej to na něj neházel a vlastně takhle postupně s tím začít pracovat nořit se vlastně i hloubř do sebe a tím pádem poznávat

víc sám sebe, kdo skutečně jsem, protože k tomu to není jenom špatný. Vlastně i já sám sebe víc poznávám a co je ve mě zatlačeného. A víc se dostávám k sobě a ke svý životní sílá energie. No a vlastně postupně takhle se to dá začít opravovat, spravovat ty reakce potom. Už mohu časem dostat pod kontrolu, začnu.

Ales Kalina (34:08)
Hmm.

Hana Šrámková/ Koučka (34:22)
Tím, že s tím začnu vědomně pracovat, že něco odejde, tak čím dál, tím víc, byť kruček po kručku, s tím to můžu začít dostávat pod kontrolu a zvědomovat vlastně ty vzorce, který tam z toho vyplývají a s těma pracovat a vlastně takhle postupně se naučit sám sebe regulovat.

Ales Kalina (34:48)
Chlapu. Takže já myslím, že to téma je velice zajímavý, že určitě pro vás, diváci, kteří vidíte, že se vaše vztahové bolesti, který samozřejmě prožíváme všichni, můžete mít a že se s tím dá něco dělat. Že když ten vztah vám stojí za to, tak určitě se vyplatí.

na tom tak trošičku zamakat a vyzkoušet si to, jak se minulí bolesti a minulí traumátka a minulí odmítání a minulí zalizání, dokouto může promítat. Prostě do zpělosti jsme už velký kluci a že když jsme velký kluci, tak pořád v nás je někde ten malý kluk, malá holka, která má pod sebou vzít ten písek a hodit po tom druhým a vzít mu to autičko a vyhrvat mu ho z ruky a vydobít si to svoje.

Když jste se chtěli s Hankou jakýmkoliv způsobem propojit, já vám uvedu link na hanchin.profil.coachovací pod videem, takže se můžete když tak eventuálně s Hankou propojit. A vy zkoušet si to. Jaké třeba to, že vám nefunguje komunikace nebo vám nefunguje dobrý pocit, nefunguje vám cokoliv ve vztahu nebo prostě křičíte na děti nebo si nerozumíte se šéfem, že se dá najít?

někde něco v mydlosti, nějaká zakuklená potvora, která se jenom projevuje a kterou vlastně jenom ta druhá osoba v podstatě úplně nevědomně a nechtěně kolikrát spustí a v nás se probudí celá mašinéry je z dětství. Takže Hanny, já ti moc děkuju za rozhovor a budeme se těšit zase někdy.

navštíví studio a uděláme zase nějaké zajímavé téma. Tak zatím děkujeme a ahoj.

Hana Šrámková/ Koučka (36:36)
Ahoj!