Ales Kalina (00:01)
Dobrý den, dámy a pánové. Já vás vítám opět u našeho dnešního vysílání a já ve studiu vítám Broniu. Ahoj, Broni. Ty si si pro nás dneska připravila téma, který i mě zatočilo hlavu a já se těším, že nám ho představíš. A to jsou v podstatě čtyři životní role, kterých se můžeme, jak říká, čet na kozi, jezdil se, můžeme různě vyskytnout. A ani kolikát nevíme, jak jsme se jednich vyskytli. Vzkustám tak nějak představit, o co vlastně jde.

Broňa (00:09)
Ahoj, zdravím vás všechny, itabelleši.

Mhm.

Takže Aleši, prosím ti, já jsem si tohle tema zvolila z toho důvodu, že tak jak k nám přicházejí lidé s určitými problémy, požadavky, ze svými negativními pocity a nebudu zase chodit ještě daleko nějakými emočními záležitostmi, tak jsem za tu svou praxi, kterou provádím už desítky let s lidmi a při emočních rovnicích osm let, dostala, že úplně taková ta základní materská škola, coachingu nebo terapie je poznání.

životní role, ve které se zrovna nacházím, když přicházím třeba k terapeutu, ke coachi, kamkoliv. A tohle mě dalo z té praxe to, že ten člověk bez toho aniž by otočil nějakou emoční rovnici nebo by udělal cokoliv pro sebe, pro svou osobnost, tak se ze základu orientuje, kde se vlastně právě tady a teď při tomném okamžiku nachází.

Ales Kalina (01:22)
No, já jsem napiatej,

ale od co teda vlastně jde?

Broňa (01:27)
Tak.

Jedná se mě o životní roli, kterou můžeme uchopit ve smyslu nesistému. To znamená, systémová role je třeba, že nám systém dovolí, že 18.000 si můžeme dát pivo. Že nám dovolí, v jednom 21.000 si můžeš řídit kamion. Případně v 15.000 dostaneš občanský průkaz. Jo, já teď nevím, co všechno nám systém dovoluje. Ale jsou to určitá nařízení, jsou to omezení, jsou to věci, které jsou dány věkem člověka. Ale já se bavím o životní

Ales Kalina (01:44)
Jo.

Mhm.

Jo.

Broňa (01:57)
v

životních rolích, které jsou pro člověka probíhající celými o životem od výskytu na tomto světě až po odchod z tohoto světa, fyzicky. Tak, jsou základní čtyřity role, kterých se dneska chci bavit. Představme si, že ty čtyři role jsou, které můžeme zobrazit jako v polách či čtyři kvadranty.

Ales Kalina (02:06)
A jo, jaké ty role teda vlastně jsou, to mě překvapuje.

No, večkej, jak jde to, skočím.

To na mě působí, že jsi jako chytrolinka. A jak to vzniklo teda? Řekni nám, jak jsi se tomu dostal, než začneme rozzebírat tohle. Protože to mýho pohledu je to takový, hele, super, já vlastně pochopím svojí roly. A tím pádem se mi uleví, protože pokud bych to úplně přehnal a řek bych, hele, tak já jsem teď v roli žížaly, tak budu vědět, proč třeba, že rubahno pořád.

Broňa (02:38)
Mhm.

Ales Kalina (02:50)
Takže jsem zvědavej, jak si na to přišla, jak se to vzalo u tebe, kde jste to vzala.

Broňa (02:52)
Mhm.

tak je to samozřejmě na základe práce s ridmi.

Čili když ty se bavíš o žíželé, já se budu bavit o lidech. A vyšlo mi to, že člověk je prostě ze základu v té životní roli, buď jako dítě, pak je jako rozpělý, může být jako rodič a může být partner. To jsou vlastně základní ukazatele těch životních rolí. Nebudu se bavit o dalších roli, které existují, že jo? Ale toto jsou základy osobnosti. Sou to životní roli ve smyslu toho, že v dítětem můžeme být nejenom od pěti do...

Ales Kalina (03:04)
Ha ha ha!

Broňa (03:31)
do

15 let, ale můžeme jim být v 50, můžeme jimi být v 60, protože vždycky je to nějaká prezentace toho člověka v té dětský roli.

Ales Kalina (03:34)
Fakt, jistě, jo. A ty, co jich...

Tak můžu být v šedesáti dítě.

Broňa (03:43)
V 60. letech můžeš být dítě, že si zahráješ se svéma dětma, vnoučatama, případně nevím s kým, ještě třeba fotbál, kuličky si zahrát, prší karty jako hele. To je vlastně dětská bezprostřednost. Je to radost, to takové to natšení, je to určitý, jako by, fyzický, teda emoční projev toho člověka, že je naprosto spokojenej, že se dostává do euforie prostě spokojenosti. Proto toto dítě může být v jakénkoliv věku.

Ales Kalina (04:08)
Tato je husky.

Broňa (04:13)
Když je role dospělého, tak samozřejmě si člověk řekne, tak jak může být děcko dospělé. Ale ono už i v tom dětským rannym věku, kdy nastavujeme vlastně to vědomi neboli tu hlavičku toho autoplo, těch dětí, tak už mu dáváme určitou zodpovědnost. Když se zodpovídá za svý hračky, zodpovídá si za pořádek pokojíčku, zodpovídá si za splnění úkolů. Jo, je to taková určitá příprava. A tu se bavíme už o tom, co my vlastně děláme s těmi lidmi, že vlastně jim

Ales Kalina (04:29)
Mhm.

Jo.

Broňa (04:43)
Zaprvé učíme je nacházet sami sebe, učíme je poznat, ve které roli se právě v té době, kdy k nám přicházejí, teď ocitají a kdy mají pochopit, co ta role pro ně znamená. A když vezmu partnerskou nebo rodičovskou roli, tak ten rodič už je taky v pětiletech, v osmiletech, kdy dostane pejska, dostane štěňátko, dostanou panenky a ty holky se už o něj učí pečovat, učí se starat o toho pejska.

koučit ho, nakrmit ho, rybičky, vyčistit vodu. Zase ta role proplouvá mě napříč spektrem v každém věku toho člověka. Proto moja základní identifikace z toho zešla, protože mě to ukázala ta praxe s těmi lidmi, kteří chodí s nějakými svými nedohomy, svými problémy.

Ales Kalina (05:15)
Já já.

Mhm,

já zvomím.

Broňa (05:33)
Toto je

úplně ta nejzákladnější, vytvořená moje základná osobnosti, kdy jenom stačí identifikovat, v které té roli se právě ten člověk nachází.

Ales Kalina (05:41)
Mhm.

No a dokázala

bys ještě třeba vzít jednu roli a trošku nám to zdokumentovat. Já si myslím, že člověk pochopí svojí roli. Když třeba bysme řekli, že někdo bude hádavý. Víč? Přijde s tím, že se s partnerkou pořád hádá, tak se to na to dá uplatit.

Broňa (06:04)
Učitě, protože my se nejprve podíváme na jeho minulost, protože si zmapujeme celý život toho člověka. Na to máme další podpůdné pomůcí metody a práce s aplikací, žeho? Ale zjistím si, jaké bylo jeho dětství vlastně ten jeho ranivě, jak byly jeho rodinné vztahy, vazby, jaká byla maminka, otec.

všichni co ho oplopovali, protože vlastně nastavování autoplota neboli vědomí, je průsečíkem pěti osob, kteří se mi pohybovali nejblíž. To je takový základní úkazatel. No a podle toho vidíme, že když se teď hádá, tak dřív jako dítě se hádala matka s otcem a on nebyl vyslyšen, on nebylo na něj kladen důraz, že tam vůbec je, že je přítomen. Byl odsouvan, teď se nebyň chy do hovoru do spělých a on si to teď v té do spělosti potřebuje vyhádat.

To znamená, tam kde vzniká ten nedostatek, ten dětský nedostatek, tak ten se nám ukáže krásně vyzrcadli se nám ty dospělosti.

Ales Kalina (06:55)
mmhm

Já se rozumím. A jak tam zapasuješ

tu roli dítěte, když on víš, jako je to děcko, dobře, a teď se hádá. Takže co ten člověk musí pochopit?

Broňa (07:18)
Ono nejprve...

Potřebuje pochopit, co vlastně od té hátky očekává. Co tam je, proč chce přetvořit toho partnera. Chce si prosadit to svý, i když nemá tu pravdu. On potřebuje znát důvod, proč o ty hátky vůbec jde. Já bych možná trošku ještě odbočila, vrátila jsem na ten začátek, protože jste už kousek ve předu. Kdy je důležitý pochopit, že v těch jednotlivých životní rolích si ten člověk má uvědomit, co je.

Ales Kalina (07:36)
Jo.

Broňa (07:49)
pro

tu roli nejdůležitější tady a teď v tom věku, kde on přichází. Takže když já vezmu roli ditě T, což je nejzákladnější ten kvadrant, tak ditě může být tak jako, protože všechno je mince v doustraná, může být na jednej straně šťastný, spokojený a v pohodě, to znamená výrůstá v prostředí, které je pro něj motivační a tvůrčí. A na druhé straně, druhá strana mince je to, kde jemu něco odpíráno, kde se nedostává na plněnosti

a to už můžeme se bavit o nepřijetí, odcouvání, zraňování, nechtění dítěti a podobně. Takže pro ty kvadranty je nejdůležitější znát, co tam je důležité. Čili pro jednu stranu dětství je důležitá radost, bezprostřednost a spokojenost. A tomto, když vyrost tak rěnt, tak v dospělosti se nemůže objevit u kouče nebo u psychologa nebo nemá depresy. A když vyrost

Ales Kalina (08:27)
Jojo, jo.

No jasně no, co by tam dělal? No co by tam dělal no?

Broňa (08:49)
Když na druhé

straně tak se nám objeví někde z depresí. Může jít do toho, že má nějaké ataky, může jít do toho, že má nějaký syndrom, mindrák, nevím co všechno, kde mu bylo něco odpiráno nebo nebylo mu dodáno do toho uzdravení. A tak je to důležité i pro ty další tři role, kdy pro rodičoství je to starostlivost a péče, která já i přesně budu mít podle toho, jak se po mě starali rodiči.

Ales Kalina (08:55)
Hmm.

Jo, popo.

Broňa (09:19)
tak je jim nástavenou, protože to je můj základ. A tím pádem, když to dítě není opečováváno, já to teď hodně zobecňuju a zhrnuju do jednoduchosti, tak v dospělosti bere svoji péči, která je třeba nedostatečná, jako ten standard a to dostatečné. A tím vznikají nesrovnalosti, protože za první partner tím trpí, nechce to tak, chce to změnit a nehledí na to, že ty děti se učí a vydůstají přesně v tom, čem byl ten daný dospělý.

Ales Kalina (09:23)
Mhm.

Jo.

Broňa (09:49)
Jo, je to takhle srozumitelné pro tebe, aspoň.

Ales Kalina (09:49)
No já si myslím, že určitě jo. A mi tam právě ještě skáče třeba takový ty, nebo tež vidím, ty si jmenovala dítě, rodič, dospělý a partner. Tak když se asi ta nejranější role bude teda asi dítě,

Broňa (10:10)
Určitě, je nejdůležitější.

Protože pokud mi to dítě vyroste v negativní stránce, tak podstatě on, ten dospělý člověk se projevuje právě v těch zraněních nebo prezentuje se tím zraněním, kterému bylo dáno v tom ranném věku. A potom na tom trpí partnerský vztah a jsme u toho partnerské vztahy. Protože když se sejdou dvě děti, pomyslně, když se o nich takhle budu bavit, no tak pak se hádají, že jo.

Ales Kalina (10:26)
Mhm. Jo. Jo.

No

Broňa (10:43)
děcka, který se tam látěj. Tak přesně.

Ales Kalina (10:43)
ale házejí po sobě písek, ne?

Broňa (10:46)
Lepí si tu žvíkačku do vlasu a podobně, protože budí já nebo ty a prostě dá flák a to tam jeden přes druhýho.

Ales Kalina (10:52)
Já

myslím, že je většina takových různych vztahů, nikdy nedoteklo.

že vlastně to je, to už když si někdo jako krástě řek, že víš takovou parafrázy na Eškete Bonnákeše nebo nějakýho toho, že si táhl po hradě svojí kachtníčku a prostě někdo mu jí tam vzal, víš, a on jako malý kluk prostě mu tam něco řek, že to je jeho a že v žádným případě nesmí. Že to že to děcko, teda jestli se to takhle může říct, že když se to ty dětský potřeby nenaplnějí v době, kdy jsme malí,

Broňa (11:27)
Hmm.

Ales Kalina (11:27)
Tak tam

sice narostou těla, ale v lásky ten prcek navnás pořád zůstane. Takže hra, já si patuji jednoho chlapíka, který byl takový ticháček, prostě nekonfliktní. A vopřeš to do něj vělo a začal doma házet vázy.

Broňa (11:45)
A to z...

Ales Kalina (11:47)
Takže to

je třeba co? jako... To je pořád taky to děcko.

Broňa (11:53)
Tak já bych tam řekla v tom, že jak my poznáme třeba, že jsme teď v roli dítěte. Jak my poznáme, že zrovna v tu chvíli, ve které té roli se nacházím, když jsem třeba doma přijdu z práce s tou partnerkou a teď tam probíhá něco. A nechci sválně říkat, jestli je to hádka výměna, názoru, cokoliv. Jak já poznám, že jsem v té roli třeba toho dítěte.

Primárně to poznáváme podle toho, že se cítíme špatně, že ten vztah, ta komunikace, ten průběh toho partnerského vztahu manželství je prostě negativní. Někde nám to hapruje, někde nám to líta. A to je signál první, že já tam nejsem spokojená do spělá osobnost. Já tam někde mám přes negativní pocit nějaké zranění v autopilotu ve vědomí.

Ales Kalina (12:42)
Hmm.

Broňa (12:45)
proto to je takové.

Ales Kalina (12:45)
To je hustý, ale počkej, tady já bych...

Jak to jsi řekla, v Lidce chytře, takže já tam... Jak jste to řekla? Já tam vlastně mám... v auti... Ty, jak jste to řekla? To je zajímavá věda v auti...

Broňa (12:57)
V autopilotu mám nějaké zvázranění

s dětství a já na základě její nevyřešení vlastně teď v té dospělstí řeším tu věc tím, že se vztekám, hážu vázou.

Ales Kalina (13:01)
No.

Házu.

Ale jasně, tak to víme ty děti kolikrát. Absolutně, protože nemáj nějaký žebříček v sebekontroli, tak jsou schopní na toho sourozence hodit z mrzlinu a zašlapat ho do země.

Broňa (13:17)
Přesně, přesně. Tak, tak. Přesně. Protože pokud bychom byli v roli dospěláka,

tak je tam číslo jedna základ zodpovědnost, primární zodpovědnost sam za sebe. A ten člověk, pokud je dospěl, je zodpovědný, tak on přece nemá důvod házet vázou.

bavit se prostě před dětma. Nadávat manželce před dětmi, nebo řešit s ní spor na veřejnosti nebo prostě ve společnosti. To opravdu dospělý, zodpovědný člověk nedělá, určité... Vím, kdo jsem, že jo. Přesně. Tak.

Ales Kalina (13:53)
No zábrany nebo prostě nebo to nepotřebuje. Všeho,

s výzvy jsme řekli, to nepotřebuje, když je důspělé.

Broňa (14:00)
A tím pádem pořád se přechází z jedné tyrole do druhé, protože když to zraněné dítě funguje jako dospělát, tak tím pádem partnerství neumí komunikovat ani nenaslouká. Protože si jede přesto svý. Nemůže se dostat do dospělosti, kde je zodpovědný, kde je standardně emočně vyrovnaný, kde mu ten život plyné ve vši spokojenosti. Protože on si tam hojí to svý zraněničko z toho dětství.

Ales Kalina (14:26)
Hele, Brno, myslíš si, že Tomáňa... Možná já se nejdeš zeptám, jak to řešíš, když toho člověka naporcuješ. Přijde s ničím, víš? A ty zjistíš, že on sice už je v roli dospělýho. Teď se možná roli kombinovat, že by člověk měl roli dospělý. Ale možná, jo, tak on může být rodíč. Ale ještě nemusí být dospělej.

a bude v roli nedosiceného dítě té, takže se bude projovat jak.

Broňa (14:56)
Ahoj!

a bude se projevovat přesně jako ten nedospělej-dospělej.

Mám jeden zářný příklad, kdy přišla jedna klientka a měla problém se svým partnerem, protože se choval jejich synoví neadekvátně jako otec. A už jen na příkladu toho, že jeli jsme na dovolenou a kluk 11 let a ostých z vody stáli na molu někde na moři a ten otec v tom nebuď baba, jsi přece chlap, chlapi nebrečí a kluk tak jak se ostýchal do vody vstoupit, útesi a tak.

tak

on ho plácnul do zada, čváchnul s ním do vody. Kluh z toho samozřejmě se začal topit, kluh nehol popat na údech, kluh brečel a od té doby je zaseklej a má problém. Protože ten otec ve svý dospělstí, kdy jeho otec byl machr největší, choval se k němu neřvi, když chlapy nebrečej a nebuď bába, dělej to, tak přesně aplikoval tohle na svým synovi. Protože kdyby ten otec byl v dospělí roli,

kdyby si uvědomoval tu důležitost toho, že ten jeho kluk se vyví, že může být úplně jiná osobnost než. Tak se choval přesně jako jeho otec a už tím prostě trestal nevědomky svýho syna. To znamená, chovám se jako dítě vůči svému dítěti. A to jsou te ryzika, kdy se to vlastně generačně takhle přenáší a kopirujeme to myšlení, kopirujeme to nastavení toho vědomí.

Ales Kalina (16:19)
Jo, hapu, to je hostina.

No teď si vám, že třeba člověk někdy kolikrát já jsem slyšel, tohle to, co jsem doma zažil, svého dětem nikdy neudělám. A stejně to ty logiče na těch dětech aplikujou. Tak jako co se týká roli, je to teda pak jako co? Chuť se pomstít? Nebo chuť prostě těm...

Broňa (16:50)
Ne, je to nevědomost. Je to

nevědomost. Právě proto jsem to zvolila, tohle téma, protože těm lidem v 99 % otvíram pomyslně už jenom tu znalost, proč oni to takhle dělají. Co je ta příčina? A už tam se mě ten klient zastavuje. Už tam ten klient přemýšlí, proč si chovám jako debil. Proč tady žvů bezdůvodně poněkom? Proč si potřebuju svoje frustrace vyhojit třeba na svý rodině? Nebo mimo rodinu, když...

kterého se bavíme o nějakých nevěrných vztazích. A tohle stoje prvotní takový prozření a zvědomění si, na čem primárně budeme pracovat.

Ales Kalina (17:31)
To je

paráda. takže je to o to, že vlastně v podstatě jakákoliv... Já zkusím střílet nějaké příklady a zkusíš to zapasovat do těch rolí. Třeba zkusím, co mě napadá častej případ, prostě v stách, kde se nemluví. Prostě tichá domácnost. Takže jak by se tohleto... Jak by spracovala prostě z roleva tady? Co bys ukázala?

Broňa (18:00)
Hle, zrovna teď třeba mám některé klienty, kteří zrovna s tímto případem ke mě přicházejí nebo přišly, kdy ve vztahu je problém s tím, že manželka pořád křičí, manželka pořád mluví a partner ji neodpovídá. Mlčí.

a přichází sám s tím, že jeho partnerka křičí. Ale my v podstatě po nějakém takovém rozkličování, jaké bylo vaše dětství, jak ta maminka byla, byla ukřičená, byla úplně to samé co je vaše žena, ale ten otec nemluvil. A já se ptám, proč nemluvíte ve vztahu? Protože je mi to hloupý, nechci se vnucovat. Vím, že ona si vždycky vyřve tu pravdu, takže hlas nenaslouchá mu.

Ales Kalina (18:49)
Jo,

Broňa (18:49)
Takže

Ales Kalina (18:49)
jo.

Broňa (18:50)
my vlastně už tím určujeme, že každej si kopiruje. Za první my si hledáme vždycky svýho rodiče. To taky je taková partnerství, taková tá základna, kdy se podíváme vždycky, v čím je podobný váš partner, partnerka, jestli mámě nebo otci. A jenom se vlastně podíváme na to, jak on se choval jako kluk a co na čemu naslouchal ve smyslu těch svých rodičů. Kdy rodiči ho dali na školu, vůbec se ho neptali, vůbec mu nenaslouchali. Matka řekla, pudeš tam a uděláš to.

a budeš studovat tohle. A on v podstatě nemá chuť, je natolik komunikačně zablokovaný, je natolik nesebevědomý a vzdal to, že nemá cenu ty manželce vzdorovat. Neumí se ten člověk postavit sám za sebe, narohnat se jako dospělá, vzít to za svou život a říct si, už jsem dostarej na to, abych si mohl říct, co chci. To znamená, je to za sebovstavit.

Ales Kalina (19:29)
Hmm hmm.

Jo.

Hmm... no.

Broňa (19:49)
své osobnosti, nalezení sebe sama. Ale uvědoměním je, kde to vzniklo. Proč jsem takový, že je to v tom dětství?

Ales Kalina (19:52)
Čili, bese mu.

Jo, jo, jo. Že teda nejde o

nějakou souhru, hříčku, náhod, nebo o zdebilnění mojí povahy, ale že to je prostě tě přenesené jev nebo nějaká neukončená role. Bych to tak... možná tak, víš?

Broňa (20:10)
A tam je právě za mě nejdůležitější

pochopit tu roli. Protože pokud ji najdu, prostě mám... já mám... se říct, skoro vyhráno, akorátže s tím teď potřebuju začít pracovat, protože je to jenom zvědomění.

Ales Kalina (20:16)
To je masec. To je masec, hele, to je masec.

Ano. Jo, jo, jo. A co třeba,

kdybychom řekli role toho, že ten člověk naopak zase třeba hodně mluví a nenaslouchá?

Broňa (20:37)
My víme z obecného hlediska, že člověk, když hodně mluví, já říkám, zraněný zvěře nejvíc šieká, nebo nejvíc kouše.

proto pod toho skořábkou, křiklouna, manipulátora, toho společensky zdatného egoistu je vždycky ten zraněnej člověk uvnič a tam potom stačí tuk a je prostě ten člověk rozsipaný. Uvnič se úplně rozpadá a on si tu svoji krustu, roli. On si jí hájí, brání, aby se nikdo nepodíval pod ní. Proto my vždycky říkáme, neodsuzujme lidi už jen na první dobrou nebo

Ales Kalina (21:11)
Jo.

Broňa (21:17)
na jejich první projev, protože my nikdy neznáme ten jejich životní příběh. My nikdy nevíme, co v tom člověku je, co si zažil, čím si prošel, kde vyrostl. A jeho chování je jenom ta ochranná nálepka. Je to jenom jeho ochrana nějaká, aby člověk neviděl, jak je třeba prázdnej, zlomenej, nesebevědomej.

Ales Kalina (21:37)
No, ale jak to zapasneš

do té role? Takže to je teda potom, takovýhle člověk by teda byl o co dospělej, zase jaký role nese?

Broňa (21:47)
Když to řeknu, ze základu je to všechno o těch zraněných dětech. My nemusíme říkat, jakou roli. Ty tři role další, ta dospělo, partnerství a rodič, to už je jenom závislosti, jak to funguje. Čili tam už se bavíme o tom stavu, toho s čím přichází. Ale všechno je postavené na základě nevyhovujícího dětství. Rozumíš mi? Čili na těch dvou...

Ales Kalina (22:05)
Mhm.

Já se...

jo, jo. A už se mi teď taky nedávno proletělo hlavou, když se nám rozprostírají tyhle cty umělý intelligence všude kolem nás. Tak ono se tomu říká, jako... oficiální název jsou vlastně velký jazykový model.

A vlastně celé to vzniklo tak, že do toho cpaly různý věty, slova a všechno a cpaly, aby si ty věty nějak zapomatovali. A ve finále z toho vznikly velikánských, schopných monstra, které jsou schopní na základě toho, co se naučili, velice zajímavě reagovat a v podstatě už i vymyšlet. A já říkám, že ty hledi ty děti fungují úplně stejně. My do nich cpeme nějaké věci.

a oni si vlastně z toho postaví svoje závěry. Takže dřív to lidi nedokázaly úplně tak pochopit, to děcko, ale dneska má takový, já jsem si pomatuju, že tady svoje přednášky, když jsem ještě kolem nemotčních rovnic lítel a přednášel, což bych zase po covidu sem to nenadělal, nebo bych to začít dělat, ano, jistě, víme. Tak jsem to nikdy nedokázal lidem vysvětlit.

Broňa (23:05)
Česně tak.

Ales Kalina (23:30)
Dneska bych řekl, tak se podívejte, jak se uměla inteligence učí. A z téhle děti se učí cpeterových věty, názory a slová. A oni si na základě toho udělají vlastní názorovou řadu. Víte, a pak mi říkáme, kde ty jsi se v tom rodi vzal? Protože on vzal všechno to, tam doma viděl, plus dědeček, babiček, pradědeček a tohle a udělal si na to vlastní názorovou řadu.

Broňa (23:38)
Mhm.

Dneska

já v tom vidím hodně velkou výhodu, že třeba ty mladší generace už jsou docela fakt jako vědomně jinde a už tolik netrpitím, jako třeba byla generace má a mých dětí, anebo přede mnou generace mých rodičů, tam se to ještě těžce kopírovalo. Ale teď vývojem a těma technologiěm a vším sítěm a takhle, tak oni ty mladý generace, ty děti už se tak lehce nedají vovládat. Oni tam natahají si ty starý vzorce od těch rodin a oči.

Ales Kalina (24:00)
He!

Hmm.

Broňa (24:29)
těch generačních vlastně linií. Nicméně jsou schopni si vytvářit svý, tak jak ty říkáš, jako měla inteligence, oni už sami natáhnou i ty svý věci. A oni z toho potom nohy je takovej sice mižmaš, jak já tomu říkám, ale podle mě už jsou na tom líp, než jsme byli my a naše děti třeba, nebo naši rodiče. Takže tam je ta výhoda, takového přelomu potom třeba potom mileniu, jak se říká a tak dále.

Ales Kalina (24:32)
Hmm.

Hmm.

No, no, já já si.

Hmm.

Jo, jo, a víš

co, já dávám ten největší vliv, tomu, že mají sítě, mají YouTube, mají prostě strašní kvanta informací, co jsme měli my. Já jsem ve svém věku ani pomalu nevědě, tak vypadá nahá žena. Mámu jsem nikdy neviděl, jsem šmíroval občas kličovu dírku, ale stejně jsem nic neviděl. A teprve až na vojně po vysoké škole, tam měli ty lampasáci, víš, jak se tam nudily, tak měli v těch svéch officech, tam měli ty nahý, ty plagáci.

Broňa (25:12)
Hmm hmm.

Ales Kalina (25:24)
a ty různé tak říkám aha takhle to teda jako vypadá. Teď to ty mladí dneska nebo prostě mají obrovský příceň informací a můžou si verifikovat jestli ten tačka náhrou nekicá. Já jsem to neměl tu šanci jestli verifikovat někde. Kde? Že No.

Broňa (25:43)
Proto

já dneska, pardon, že do toho skáču, já dneska hodně kvítuju i to, že když nám přicházejí klienti, jakože zaplať pambu, jak já říkám, vždycky v každém věku. A to mám lidi od 15 až do 65, takže to je široký spektrum a záběr věkový. Ale kdy ty lidi i třeba byť v těch 45, 50, 60 letech, zvědomí si takhle ty možnosti a vidí spětně třeba, cohde mohli udělat jinak. Ale minulost mi vyřešíme taky, že ji vzravujeme, že jo.

ale jsou schopní ještě tady a teď v tomto věku prostě to změnit a nastavit jinak a prožít to prostě takzvaně v tom dobrým slova smyslu. A to je pro mě hodně velká devíza, že tohleti uměla inteligence nedá, ona ti dá informace, ale ona ti nedá potom tu práci na tomu, ona ti nedá tu proměnu, kterou my provádíme.

Ales Kalina (26:24)
No jasně.

Jo, jo, jo.

Já jsem to

nemyslel jít se radit k uměrným inteligenci, ale spíš poukázat na to, jak se učí. My jsme tam nasipali a to děcko, že se učí stejně, že jsme rodiče a rod nasipali, vyď, a ono si ten mozek z toho udělal vlastní názorovou strukturu. Mě by ještě zajímalo, kdyby si řekla takové nejčastější případy, co třeba odhalíš, které jsou jako to, že asi jsme všichni rodiče a dospělí,

spadne na všechny. Ale já mám pocit z toho, co tady říkáme, že vlastně ten dospělej i ten rodíč je vlastně stvárněn, nebo stvárněn pomocí té devěřešené roli toho děcka. Nemáš ten pocit?

Broňa (27:21)
Ano, je vytvořen

přesně tak. Proto jsem říkala, že ty tři role, dospělý, rodič a partner, je vlastně už jenom důkazem toho, jestli jsme zdravé v úvozovkách, myslíme tím v tom vědomí, dítě nebo máme tam svý nedostatky, svý nevyřešený šupliky minulosti, jak já tomu říkám.

Ales Kalina (27:41)
Mhm.

Broňa (27:45)
protože tohle se nám tam nejvíc zobrazuje. Proto ty lidi, kteří nemájí to dětství v pořádku pomysleně, tak se potácejí v dospělosti, v těch problémech ve vztazích, v rodičovských rolích, v hádkách, v nevěrách, v jakýchkoliv závislostech, protože tím řeší, protože oni jsou dospělí a mohou si to dovolit. To je ten paradox. Takže já už jsem dospělý pomysleně, tak si to můžu dovolit.

Ales Kalina (28:09)
Aha, aha, noho. Tak si to můžu dovolit.

Broňa (28:15)
a teď to, co jsem si jako dítě nedovolil, tak si v tom dospělím, protože to nevím, že jsem nezdravě dospělý, tak si to teď můžu dovolit. Mlátit ty děti, vyfackovat tu ženu, manipulovat s ním, okrázť někoho, chovat se sobecky. Protože můžeme dovolit, protože na to máme věk a to je ten problém.

Ales Kalina (28:25)
Hmm.

To je hustý. A tak to si jako ve muže, když se tady to pak... No a teď si vám, když se takhle

zralíditě v podstatě dostane do moci, do vlády, nebo v podstatě manželství, vztah, už je první jakási forma moci. Že jo. A pak se dostane, že byli lidi, možou jít do politiky nebo možou jít do sportu, kdo ví co. A teď vlastně tam přijdou děti, který si potřebuje vyhřvat svoje místo na písku.

Broňa (28:57)
Tak, hele,

já si myslím, že politika je nejkrasnější pisek na světě, pro mě. Kde se hlátěj těma lopatičkama pomysleně. A mohla bych tam hledat jako jehlu v kupce Sena, kdybych si udělala průřez a udělala s nimi krátký pohovor hodinový, kde je kdo v té zdravé formě do spěláka. Myslím si, že to je oto.

Ales Kalina (29:14)
Nyeh.

Jasně. Určitě těhle,

že přes tě řekneme dobře, tak přece člověk by tam měl líp, proto, že to pro všeobecné blaho, když to takhle hezky řekneme, tak proto tam jdu, aby bylo všeobecné blaho. Ale kolikrát to sklouznem může sklouznout jenom k nějaký osobnostní při.

Takže podle tvýho vynálezu nebo tedy toho, co nám vždycky představuješ, je to nevyřešenou roli děcka. To je velice zajímavý, Když pochopím, já, se tady budu s někým hádat a řeknu ty, co si jako děcko nedostal. Nebo mě napadá, co vlastně těm rodičům potřebuješ vrátit.

Broňa (30:04)
komu si ještě neodpustil.

Ales Kalina (30:06)
Komu

si ještě neodpustil, jo? Nebo komu potřebujes zatopit, protože ti ukřivdil? Na konci toho potřebujes jako vylejt. Tu žáhu si tam... Třeba mi napadá jako případy,

Broňa (30:18)
Protože tam je

krásnej ukazatel toho, že já jsem teď dospělí a je mi fakt jedno, jestli mi 20, 40 nebo 60. A teď si to dítě možu vylejt. A proto se chovám jako debil, když to takhle řeku.

Ales Kalina (30:30)
To je fakt zajímavé, protože

bez jakékoliv velkého terapeutického vřiny se dá udělat obrovský kus práce, tímže člověk pochopí svojí roli ve směs nevěřešenou roli a vlastně tím si může nádherně zvědomit.

Broňa (30:40)
Hmm.

Ales Kalina (30:52)
svojí věc, která mu třeba kazí prachy, kazí zdraví, kazí, když bude si get-wit v automatech, neumí se vozovat. Takže dámy a pánové, já vám nechám určitě kontakt na Broňu v popisku videa, takže když jste chtěli podívat na svojí vlastní roly, a to kolikrát některý věci, vám nám úplně zbytečně můžou kazit životy, tak abyste se s Broňou mohli propojit a trošku se na ty svoje role podívat, protože mě hned, jak tedy sedíme dneska, tak mě napadá, říkám,

Broňa (30:55)
Brat, si.

Mhm.

Ales Kalina (31:22)
A si nohá tak včera jsem se tady nějak choval a hned mě to napadne, když si tu otázku položím, co jsem to vlastně jako chtěl prosadit a myslím si, že díky té roly toho děcka to můžu strašně rychle najít. Víš?

Broňa (31:43)
To je velice rychle identifikace a pomůže

ti k tomu ten negativní pocit, protože ve většině případů pokud se cítím v nějaké situaci nedobře, mám tam nějaký prostě negativní pocit, zlobu, zášť, zaseknu se, tak to je známka negativního pocitu a negativní pocit je zaručeně to dítě. Takže potom když se sejdou dvě takovýhle děti, tak je z toho třeba ta politika.

Ales Kalina (32:11)
Mě třeba až kéna pada, jak bys třeba identifikovala, když někdo je gambler. Prostě závislost na kartách, na automatech, na sázkách.

Broňa (32:17)
Mhm.

Je tam hodně věcí, které to můžou identifikovat. Samozřejmě je tam závislost, to je jedna věc. Jsou tam bzory rodové, druhá věc. Pak je potlačení osobnosti, kdy ten člověk prostě nějakým způsobem byl pořád nějakým způsobem srážen, manipulován, omezován a on si teď může třeba z pozice zase dospěláka nezdravého dokázat, že může jít do tý hospody, může tam naházet poslední peníze, protože nemá zodpovědnost. Protože ten rodič mu to třeba takhle ukazoval.

nemá zodpovědnost, táta nedává peníze do rodiny a podobně. Je tam hodně věcí i v tom, že chybí osobnosti sebevědomí. Chce se ten člověk zavřít a vyzrát na tom, že si ho dokáže to sebevědomí dát, že třeba vyhraje ten milion. Naděje, jo, ale že tam projede další věci. Je tam hodně věcí, které to můžou určit. Nedá se to jednoznačně specifikovat, že třeba gamblerství, závislo na alkoholu, na drogách, že je to jen jedna věc, tam je to vždycky baliče.

Ales Kalina (33:00)
Hmm hmm.

Broňa (33:22)
je to vždy spousta věcí, které on někde v tom dětství potřeboval prosadit, potřeboval si říct, nedostávalo se mu a na jedno v ty dospělosti teď je to jediná cesta, protože na víc nemá. Víc neumí, víc mu nikdo neukázal.

Ales Kalina (33:23)
Hmm.

No a kdyby si to zařadila do

těch rolí, jak by to vypadalo, kdyby snad to aplikovala ten systém rolí?

Broňa (33:44)
Hele, každopádně, zase jedu po tom dítěti. Do rodičností se ptám, základě čeho třeba jste si zakládal rodinu a vyjde mi z toho vždycky. Takhle by to mělo být, už jsi dost starej. Nezodpovědnost v tom, že můžeme přístupovat k seksu bezohledně a jakkoliv podařilo se. Pak ty děti jsou na světě a my vlastně nevíme proč, protože to takhle má bejt. A měl by se starat. A my se staráme, protože když nemám málo peněz, tak jdu a vyhraju, ale potenciálně.

Ales Kalina (34:08)
Hmm.

Broňa (34:14)
To je mě přávně zbožné, ale já je tam ještě ty peníze nechám. Zase mi to ukazuje, že v těch roli já nejsem schopen obstát ve zdraví a ve spokojenosti, protože pořád tam jdu do toho s tou absencií toho dětství.

Ales Kalina (34:19)
Hmm.

Mě tam kolem toho napadá, jestli třeba by to nemohlo být, že rodíče si třeba se mnou nehráli, tak pak jdu teda a jdu si zahrát. Nebo pocatečně jsem byl šizenej něčím, slibovali mi, nedávali mi, tak uvěřím, že tady z tu sázku vyhraju a konečně mi někdo nic dá. To může být hrozně moc věcí, který ty člověky lidi přivedou.

Broňa (34:36)
Jasně, nedostávalo se mi pozornosti.

Ales Kalina (34:59)
do takovýchhle závislostí, protože v dětství prostě něco nedostali. To mě překvapuje.

Broňa (35:06)
Já mám ze zkušeností ze své praxe většinou asi takových šest slovíček, který vždycky mi prezentují, že pokud je člověk má jako emoční rohnici v hlavě, tak jede v nezdravéj verzi svýho života a to je slovíčko musím, protože jak mi len něco musím, tak to dělám bez hlavě, tupě a prostě je to úplně jedno, co to je. A ve většině je to negativní dopad, protože to nedělám z pozici, že buď chci nebo nechci.

Pak je to slovíčko, takhle by to mělo být, chtěl bych, měl bych, protože takhle to říkávali, měl bych to takhle udělat, měl bych jíst, měl bych to sníst, měl bys vystudovat.

Ales Kalina (35:35)
Měl bych. No. Měl bys to. Měl bys to. Měl bys. Z toho se mi úplně zvedá žaudeck. To bys měl.

A já dneska jsem na to úplně allergický. Říkám ale, jako kdo určuje, co bych já měl.

Broňa (35:54)
určovali nám to ti, co nás vychovávali. Ale já ve svých třiceti, čtyřiceti... No jasně.

Ales Kalina (35:57)
No, víš, mějde může v té hlavě, ale mě to tam často

zní. Měl bys.

Broňa (36:03)
A tyhle

ty slova, když si někdo zvědomí, hledám, snažím se, to je to samé. Hledáme mi, nevíme co, snažíme se dělat, nevíme co. Protože my jsme ještě nenašli sami sebe, my vůbec nevíme, kam jdeme, co chceme. A pořád se nám to točí kolem takové základní, já říkám, to je první třída terapii, první třída pro mě, kdy vlastně identifikuju svojí roli, najdu příčinu a najdu si základní emoční rovnice neboli ty vzorce, který mě řídí.

Ales Kalina (36:27)
To je pravda.

Broňa (36:33)
A to je musíš, takhle se to má, takhle se to musí. Takhle je to správno. A hledej a snaž se. Takže.

Ales Kalina (36:37)
Takhle to je správně. Víš, takhle... Hledej a snaž

se, no. A to je jako taky dobrý.

Broňa (36:44)
Jo? Proto ženský chtěj

zhubnout, jo? A už je zhublá, ne, snažím se, jo? A furt těpou ten zákoset, jo? A co hledáš ty lednici? No hledám nějaký jídlo. Lednice narvané od půdy až po střechu, jak já řekám. Protože mozek hledá, ale on neví co, protože v tom jídle neví, že konkrétně mám kud na sejra, na uzeninu nebo na něco jiného. A toto je úplně taková banální...

to prostě základ na těch pomůce podpůrních, že pak už se ty vzorce točí sami. Protože ten člověk v prvou počátku identifikuje sam sebe v týdané situaci, v rodině, ve vztahu.

Ales Kalina (37:19)
Já si pomatuju na svoje

synátory v věku 4, 5, 6 až 8, 9, kde za mnou furt lezli, že nemájí co dělat. Víš tady to? Pojď tohle, já nevím co by... A říkám, co mě do toho, že nemáš co dělat. A jsem taká pomč tady nebo co.

No a když se mě to takhle dve 100%, tak zase, aby tam nebylo velká míra odmítání, tak bylo více, že on si našel tu zábavu.

někde jinde. A vlastně ten mozek se postupně učil, že se musí sám prostě o sebe postatat, že to neníž jenom za televizi a jiné se stará o to. Jo, mohli televizi dvě hodiny podívat, aby to... Ale ne o toho sek je celý den. A teď vlastně mě napadá další věc a to je neschopnost se zabavit. Neschopnost prostě bejt sám. Neschopnost naplánovat výlet.

Broňa (37:59)
Ano.

Ales Kalina (38:21)
tak upadnu vlastně do autopilota, tak si z toho televizi, Protože tam se jiný o mojí zábavu postará.

Broňa (38:30)
Je to pořád vyváženost v životě.

A pokud vyváženost nebo je nevyváženost v mém raném dětství, tak samozřejmě se to potom ukazuje v mén vztahu a životě. Pokud mě partner nějakým způsobem neovlivní nebo nevytáhne mě z toho pomyslného, nevyváženého dětství. A já to takhle řídím dál a vedu. A pak jsem frustrovaná, jí pak prostě jsem sám, nikdo mě opustí a já bych se toho zbláznil, skočím z mostu. Protože prostě neumím stát sám na svých vlastních nohov. Jsem závislý.

Ales Kalina (39:02)
Tohle to broní,

je by ještě jako zajímalo?

Na závěr, jestli bys nám dokázala, jak to řešíš, když teda identifikuje té role, něco, co bude jednoduše pochopený pro lidi, protože jsme řekli, že ono se všechno dá napasovat a ti lidi mají jakýkoliv problémy, tak ten začátek je super. Zjistit, jaký role vlastně se hádám, jsem stichám, nemluvím, zastívám se, utíkám, neřeším, sázím, potřebuju pět milenek a tak dále. Že se to dá identifikovat do čtyrech druhů rolí.

Ale co s tím dal? Toto teď pak pošleš domů nebo co s nimi? říkáš, hele, tak seš vele nevizralý dítěn mazejí.

Broňa (39:38)
jakmile identifikujem. Na základě

toho potom děláme tu analizu všeho, to znamená pracujeme s tím rozpadem toho dětství, jeho vůbec životem, jeho kvadranty, jako je práce, zdraví vztahy a peníze a začínáme pracovat s metou emočních hrovních, co znamená už potom práce z aplikací a přenastavování vzorců.

prvopočátku tyhle věci, které tam dávám jako podporu, ať už je to určení životních roli nebo pochopení nastavení základních rovnic, musíš hledáš, snažíš, měl bys a tak dál, tak už je to vlastně ta konkrétní práce na té změně toho mýho vědu. Je to vlastně každodenní rutinní práce, kdy vlastně jednotlivý věty, které jsou uložené s negativním pocitem ve většině případů se přenastavují podle mýho, protože já už jsem dospělej a už vím, chci. A už předstávám.

na autopilota. Takhle by to mělo být, takhle se to má, ale už jedu na ty věci, tady chci.

Ales Kalina (40:39)
To

je hezké. A dokážeme ještě divákům nastínit, jak by to teda vypadalo, kdybych nemusel. Nemusím, můžu všecko, takový to měl bych, taky nemám. Že se úplně osvobodím, není to nebezpečný, když mě jednou přestane řídit, musím.

Broňa (40:58)
Je tam potřeba uvědomit si, že když otáčíme konkrétně rovnici musím a tím pádem nemusím, tak aby nám to neschlouzlo zase do toho ega, do toho vědomí s tím, že to přelakujem akorát na zelenou místo na modro. Ale uvědomit si, že to chci já, já proto těm lidem ukazuju, že autopilot versus mé já pracujeme s tou osobností jako takovou, aby se to dokázalo oddělit z prvopočátku.

A když to cítím já, když to cítím prostě, dejme tomu v srdci říkám těm lidem, můžete to cítit v duši, můžete to cítit kdekoli v tom těle. Ale nebudeme to mít v hlavě. Aby nás ten mozek oblbnul, no teď prostě nemusíš tak kašli na to. A nechod do práce a ne staré seborodinu, ty vlastně nemusíš. Hned je upozorňuju ze základu, že to bychom přešli vlastně z jedné negace do druhé negace. Ale v rámci EGA, v rámci zase nezravého nastavení. Protože by nám to stejně tenhle přístup přinesl.

Ales Kalina (41:53)
Hmm.

Broňa (41:55)
opět to, co my chceme ten základní ukazatel, to je negativní pocit. Takže když jste na tu rodinu vyprnul, tak mi pocit řekne, hele, rodina se ti rozpará, na dželka se odstěhovala i s dětma a prostě tak, že to nebylo asi správná voupa, že teď nemusíš. My potřebujeme jít do té vyváženosti, do toho, že když nemusím, tak buď chci nebo nechci. A to už je konkrétně celá otočka třeba.

Ales Kalina (41:58)
Jo.

No, je to...

Jo, jo, a ono je to prostě, řekneme si, pokud jdeme do toho života pokřivený, že už tady rodina nebyla, a kdo dneska není, každý máme nějaké neumění, nějakou tu pneumatiku trošku rozježděnou, tak pořád ten nějaký vnitní pocit přece nás může...

docelkem dobře navigovat, že jo, protože sice já můžu říct, jak já budu ležet celý den, ale stejně to přece každý cítí, že by tu ten zadek měl zvednout a měl by teda z toho kauče vylést a začít třeba dělat něco užitečného. Ne, se... bych řekl, že zase to osvobození od mělo bych, mělo bych, mělo musím, mělo by se... není zase tak jako nebezpečná hrá.

Broňa (43:02)
Do toho já uvádím těm lidem, že je dobré poznat a nastavujeme tam, kdo jsem, kam milu a co chci. To znamená, že my už si určujeme v analíze jejich života do saladního, co je teď jejich cesta, kam chtějí na cestě dojít. Ať už se bavíme třeba v rozvoji, co chtějí napravit. Dávat si pomyslně těch cíl, dávat si tam tu strategii, dávat si v tom, že když chtějí vydělat z 50.100, tak jaká bude ta strategie, kam chtějí dojít. To jsou ty pomyslně.

Ales Kalina (43:26)
Hmm.

Broňa (43:33)
a to jsou další podpurní věcičky, které už dávám jenom tomu klientovi na to, aby se mu líp zvedalo, aby pochopil, že ta hlava, která mě dneska řídí, není ten základ, ale že jsem já ten základ, který bude řídit tu hlavu. A jakmile já dojdu do toho, že začínám hlavu řídit, tak jsme na prvním schůdečku toho, že se můžeme uzdravit. No jakmile už jí přenastavím, tak tím už jsem jiný člověk a už jsem vyhrál, že jo.

Ales Kalina (43:49)
Hmm. Jojo.

Broňa (44:02)
A to jsme hodně zhrulí v čase, protože to nejde takhle.

Ales Kalina (44:02)
Jo, jo, jo. A to jsme hodně zhrnuli včas

a já jsem včera předevčírem tady šel takhle a koukám, tam stavili takový barák z betonu, pětipatrový, takže jeřáb tohle. A mě normálně přišla myšlenka, víš, ta hlava začala vymyšlet a říkala, že by si toho jeřábníka jako na chvilku půčila. No ale jsem poslouchal, jo, nicní dialog a mluvilo to samo.

Že by si toho jeřábníka říct, mohla by proč tam nahořet, vole, sedí šíle celý den. A mu řeknu, tak chcete u prachy, ne? Tak no a na co potřeš ty prachy? Takhle se mi vodehrával ten dialog. No tak děti zvou doma. No a čemu potřeš ty děti?

A takhle mi to pořád tý hlavy jako znělo, až vlastně ten chudák kluk v té řádním kabině zjistil, že že vlastně běží a neví kam. Že vlastně banka mu postaví ten betonovej bejt, za který bude 30 let plácent a celou tu dobu bude sejet v té kabině.

Broňa (45:05)
Takže to.

Ales Kalina (45:13)
A celou tu dobu jde muset chodit na záchod, jenom když zazvoní. A na dovolenou půdu jenom když šéf řekne, tak teď jako můžeš. A on za třicet let zjistí, že ho teda splatil, že už ten byt je vo šumtěle, kdo ví jaký, zdraví, už má úplně v řiti a vlastně se mu už ani nikam nechce. Kam ty ve?

Jak nás ten mozek dokáže přes tyto různý přiblblý, pochromaný role vést těkám, kde vlastně vůbec neprožíváme sebe?

Broňa (45:45)
a je úctihodné to třeba, když ten člověk i po 30-40 letech, chodí do jedné colbenky, jak já věcky říkám, a celý 40 let si stěžuje, jak je to tam hrozný, ale po těch 40 přijde a řekne, a už toho mám dost a teď prostě prasní do toho stolu a řekne, chci to změnit. Zaplať Pán Buza ty dary, jak já řekám, Ale množí, bohužel až do toho, než odejdou z tohoto života, dělají ty rozhodnutí, jak mi říkáme, smrtelné postily, že jo, a odpouštěj všem, což tě neodp

Ales Kalina (45:46)
To.

Hmm... To je pravda.

Hmm... Hmm...

Broňa (46:15)
a mají pocit, že za poslední vteřiny to stihnou, tak to už je tak, že mi to líto trošičku. Tak a že v ty poslední chvíli něco napravějí.

Ales Kalina (46:15)
No, co stihnou, ale že to napravějí. Víš, a že je to...

hustý. Takže, dámy a pánové...

Určitě si myslím, že to bylo zajímavý téma, kdy mě to přivedlo to, co nám tady dneska Bronja nadnesla, k velkému zamyšlení, jak se dá rychle identifikovat nějaký náš těžko pochopitelný defect, kterým můžeme divně chovat k sobě, k jete, k partnerkám, k šefovi nebo i k dovolenejm, zdraví, přejídání, k hazardu, k autovatům, k nevěrám. Črt ví co všechno. Že zatím může být úplně jednoduchá záležitost.

nespracované role. Takže já vám nechám všem kontakt na Broňu, abyste se mohli podívat do svéch rolí, pokud vás tam nějaká šimrá a udělat si ve zbytku toho životu, který tady máme, ještě pořád příjemně, protože, že jo, nikdy není pozdě. Takže Broňi, já ti děkuju za návštívu ve struju, děkuju ti za příjemný téma. No a budeme se těšit, že opět zase někdy nás navštívíš. Tak zatím ahoj.

Broňa (47:17)
Tak to je hlíkujem.

určitě přijdu

a budu se těšit na těžší tematy, protože ty roly jsou úžasné i pro podnikání a pracovní pozice. Mějte se hezky, ahoj Aleši.

Ales Kalina (47:31)
Tak je opravdu nic, takže ahoj zatím, ahoj.