0:00

Byl jeden člověk a ten měl na zahradě hromadu cihel. Sedm set dvacet cihel. A já to číslo vím tak přesně proto, že on si je spočítal. V noci. Nemohl spát, tak ve dvě ráno vstal, vzal baterku, šel na zahradu a přepočítal je. Jednu po druhé. Aby aspoň věděl, na čem je. Sedm set dvacet. Pak se vrátil do kuchyně, našel účtenku, na zadní stranu si to číslo napsal a pod něj napsal ještě jedno. Trojku. Jen tak, bez důvodu. Prostě takový to byl den. Trojka z deseti. A tu účtenku hodil do šuplíku s klíči, propiskama a všema těma věcma, co nikam nepatří. A šel spát. Jmenoval se Franta. Á. Dobrý den, mimochodem. Zdravím vás, přátelé. Já vám tady začnu vyprávět a ani se nepozdravím. Tak. Franta. Kde ty cihly vzal, to už dneska nikdo nezjistí. Něco měl stavět. Něco velkýho. Kdysi. A pak se to nějak nestavělo. A ony tam zůstaly ležet a rok za rokem do nich pršelo a rostla mezi nima kopřiva. A víte, jak to chodí. Nejdřív je to hromada cihel. Pak je to prostě něco, co je na zahradě. A nakonec je to něco, kolem čeho člověk chodí a nevidí to. No a jednoho rána, začátkem března, přijde soused k plotu. Soused Vlasta. Takový ten, co se ptá na věci, na které se nemá ptát.

A povídá: 1:22

„Franto, ty cihly tam mít nemůžeš. Do podzimu ať jsou pryč." A Franta se na tu hromadu podíval poprvé po deseti letech pořádně. A bylo mu z toho na omdlení. Sedm set dvacet.

Tak si řekl: 1:34

dobře. Zvládnu to za víkend. A víte co, on to myslel úplně vážně. On si vážně řekl, že v sobotu ráno začne a v neděli večer bude po všem. Jednou provždy. Jedním vrzem. V sobotu v sedm ráno začal. V devět měl odneseno sto cihel a připadal si jako king. V jedenáct měl dvě stě a už se tak dobře necítil. Ve dvě odpoledne položil dvěstěpadesátou cihlu, narovnal se a v zádech mu luplo. V neděli nevstal z postele. V pondělí neudělal nic. V úterý taky ne. Ve středu se na tu hromadu ani nepodíval, protože se na ni koukat nedalo — čtyři sta sedmdesát cihel je pořád skoro to samý jako sedm set dvacet. Vypadá to úplně stejně. A pak neudělal nic tři neděle. To je drsný, co? A přitom to zná úplně každý z vás. Já vím, že to znáte. No a začátkem dubna přišel Franta na geniální nápad. Koupí si kolečko. A ne ledajaké kolečko, prosím vás pěkně. Nerezové. S nafukovacím kolem. Se sklopnou korbou. Za čtyři tisíce dvě stě korun a doprava zdarma. Protože jemu přece nechyběla vůle. Jemu chyběla technika, že jo. Jemu chybělo lepší vybavení. Ten správný systém. Ten zázrak, co to udělá za něj. A on si to kolečko vážně koupil. Přišlo v úterý. Franta ho vybalil, obdivoval ho, vyfotil ho, ukázal ho manželce a postavil ho do garáže. A tam stálo. Nerezové, nádherné, čisté jak lilium. Až do srpna. A víte co? Na tomhle stojí celý jeden průmysl, přátelé. Na Frantovi a jeho kolečku. Celá odvětví se živí tím, že vám prodají to kolečko. Kup si to a máš to hned. Bez práce, bez bolesti, bez jedinýho sebezapření. A je úplně jedno, jestli je to hubnoucí zázrak, polívka, nebo víkendový seminář, po kterém budete jiný člověk. Znám firmy, co na tom vydělaly miliony. A těm lidem stejně nepomohly. Ale to je jedno. Vraťme se k Frantovi, ten mě zajímá víc. Bylo to někdy v půlce srpna a Franta stál na zahradě s kafem, koukal na tu hromadu a bylo mu mizerně. Podzim za rohem, cihel čtyři sta sedmdesát a v garáži nerez. A přišel Vlasta k plotu. A Franta čekal, že mu Vlasta vynadá. On to skoro chtěl, aby mu vynadal, protože kdyby mu vynadal, mohl by se na něj naštvat a mít pokoj.

Jenže Vlasta si zapálil a povídá: „Franto, jak dlouho ti tam ty cihly leží?" „Deset let." A Vlasta udělal takový to pomalé hmm, a povídá: 3:52

„Tak vidíš. Za jeden víkend ti tam nepřibyly." A odešel. To je celý. To bylo všechno, co ten člověk řekl. A Franta tam zůstal stát s tím kafem a strašně ho to naštvalo. Protože nejvíc nás naštvou věci, které jsou pravda. Druhý den ráno šel Franta pro noviny. A cestou zpátky, jen tak, ze vzteku, se sehnul a vzal jednu cihlu. A odnesl ji dozadu za kůlnu. A pak si došel pro druhou.

A pak si řekl — a to je ten okamžik, přátelé, tady se to celé stalo, i když to tehdy nikdo nepoznal — řekl si: 4:26

no jo, ale dvě je blbý číslo. Vezmu deset. Deset je hezký číslo. A odnesl deset cihel. Netrvalo to ani čtvrt hodiny. Nezadýchal se. Nezapotil se. Nic ho nebolelo. Vůbec nic se nestalo. Byl to naprosto obyčejný, nudný, nezajímavý čtvrthodinový úsek jednoho úterního rána. A víte, co je na tom to nejdůležitější? Že si toho nikdo nevšiml. Ani on sám. A pak přišel podzim a listí a Franta nosil deset cihel denně. Někdy jich odnesl dvanáct, když byla hezká sobota. Někdy osm, protože ho tlačil čas. Jednou tři neděle nenosil vůbec, protože ležel s chřipkou, a když se uzdravil, tak zase nosil, aniž by si z toho dělal hlavu. Přišla zima a cihly byly studené a lepily se k rukavicím. Přišlo jaro. A za celou tu dobu se nestalo nic zajímavého. Nic, o čem by se dalo vyprávět. Žádný zlom, žádné prozření, žádná scéna, kde by Franta stál na kopci a rozpřahoval ruce. Jen chlap, který každé ráno odnese deset cihel a jde si udělat kafe. A soused Vlasta se neptal. Vlasta byl chytrej. A jednou v květnu, ráno, vyšel Franta ven pro těch svých deset cihel. A byly tam čtyři. Odnesl ty čtyři. A pak se vrátil a stál tam. A nevěděl, co má dělat. Protože tam nebylo nic. Byla tam udupaná tráva, pár kopřiv a čtvereček hlíny jiné barvy než zbytek zahrady.

A tehdy k němu přišel Vlasta a povídá: 5:56

„Franto. Kdys to udělal?" A Franta neuměl odpovědět. Nevěděl to. Nedokázal si vzpomenout na jediný den, kdy by se to stalo. Nebyl žádný takový den. Odpoledne pak hledal v šuplíku klíče od kůlny. V tom šuplíku s propiskama a věcma, co nikam nepatří. A našel tam účtenku. A na ní bylo napsáno sedm set dvacet. A pod tím trojka. Franta si k tomu sedl. Dlouho na to koukal. Pak vzal propisku, otočil tu účtenku a napsal na druhou stranu nové číslo. A já vám teď neřeknu, jaké to bylo číslo. To není moje věc a není to ani vaše věc. To je Frantova věc. Tak. A já vám teď taky neřeknu to, co jste možná čekali, že vám na konci řeknu. Že máte začít nosit deset cihel denně. To vám neřeknu. To si musíte říct sami, jinak to stejně nebude fungovat. Já vám řeknu jenom jednu jedinou věc, a pak už dám pokoj. Ta hromada, co máte na zahradě vy — a vy víte moc dobře, která to je, protože kolem ní chodíte deset let a už ji ani nevidíte — ta tam nepřišla za jeden víkend. A já toho Frantu znám moc dobře, přátelé. Já měl svoje kolečko taky. Vypadalo jinak, ale bylo úplně stejný. Tak. A teď na chviličku vystoupím z toho příběhu, protože vám chci říct ještě jednu praktickou věc. Ono to nejtěžší na tom nejsou ty cihly. Cihla váží dvě kila, tu unese každý. To nejtěžší je ta vaše hlava, co vám do toho pořád mektá, že to nemá cenu a že to stejně nezvládnete. Ta vás zastaví dřív než záda. A přesně na tohle pro vás mám něco zadarmo. Udělal jsem kurz, který se jmenuje Jak ukáznit zlobivou hlavu. Je celý o tom, jak nenechat staré podvědomé programy, aby vás blokovaly. Nestojí nic, odkaz najdete pod tímto dílem. Začněte tím — a když pak budete chtít jít do hloubky, čeká tam na vás celý kurz Emoční rovnice. Tak se mějte krásně, přátelé. A zase u dalšího příběhu se na vás budu těšit. Zatím. Ahoj.