Zdravím vás, přátelé. Dneska si budeme povídat o vyhoření. O syndromu vyhoření. A hned na začátku vám něco slíbím: 0:00

nebude to přednáška. Nebudu vám tady odříkávat dvanáct fází a čtyři definice, protože z toho ještě nikdo nevstal a nešel žít jinak. Zkusím vám to vysvětlit jednoduše. Tak, jak to vidím po dvaceti letech v koučovacím křesle. Abyste aspoň trošičku chytli ten dech.

Tak berte to tak, že si spolu na chvíli sedneme. Začnu tam, kde to začíná skoro u každého. Zazvoní budík. A první myšlenka dne je: 0:27

už zase. Práce, která vás kdysi bavila, je najednou jen nekonečný seznam povinností. Večer nemáte sílu ani na věci, které máte rádi. A o víkendu se nedokážete radovat, protože v hlavě už běží pondělí. Znáte to? A teď to nejdůležitější, co dneska řeknu, a řeknu to hned na začátku, ať to nemusíte čekat celou půlhodinu. Vyhoření není slabost. Není to lenost. Není to důkaz, že jste málo odolní. Vyhoření je účet. Účet za dlouhodobě špatně nastavený provoz. A jako každý účet se dá zaplatit a začít hospodařit jinak. Za dvacet let jsem z vyhoření doprovodil stovky lidí. Manažery, podnikatele, maminky na rodičovské, zdravotníky. A jednu věc vám o nich řeknu, ta je smutná a je pravdivá. Za celých dvacet let ke mně nepřišel jediný člověk preventivně. Ani jeden. Chodí až ve chvíli, kdy se toho moc opravit nedá. A málokdy sami od sebe. Buď je pošle firma, protože generální ředitel dostal strach — klíčový manažer slábne, na poradách je nervózní, úkoly neplní a ta výpověď už mu leží na stole. Anebo je dotlačí rodina, protože doma už dávno nejsou.

Jeden mi to popsal větou, kterou nezapomenu: 1:57

chtěl jsem vyhodit mobil, odjet na druhý konec světa a tam jenom sedět a koukat do jednoho místa. To byl jeho jediný zbývající plán. To je co? Klient Robert, ředitel firmy, mi to řekl ještě jinak. Rok jsem si prý říkal, že jsem jenom unavený. Rok. Pak jednou ráno seděl v autě před firmou a nedokázal vystoupit. Ne že nechtěl. Nedokázal. A víte, proč to říkám hned na začátku? Protože čím dřív poznáte, že tohle už není obyčejná únava, tím kratší je cesta zpátky. To je celá výhoda, kterou si můžete dát sami. Tak si ji dejte. Tři otázky, odpovídejte pocitem, ne rozumem, rozum vám bude okamžitě hledat výmluvy, to on umí báječně. První. Dobije mě ještě víkend? Druhá. Těším se na něco v práci? Na cokoliv. Na jednoho člověka, na jednu činnost. Třetí. Mám večer energii na blízké lidi? Tři ne… a nečekejte, až vás zastaví tělo. Ono to totiž udělá. Tělo je poctivé. Přijdou bolesti hlavy, žaludku, zad, tlak na hrudi, nespavost, ztuhlá záda. A pak ta nejnepříjemnější trojice, které se říká vyčerpání, odcizení a pokles výkonnosti.

Zjednodušeně: 3:20

nemám sílu, je mi to jedno a nic mi nejde. Ono se to totiž děje hlavně v psychice, takže navenek to není vidět. Okolí si toho všimne dřív než vy sami. To je na tom to zrádné. No a teď pozor.

Přijde místo, kde se to celé láme, a většina lidí to má obráceně. Ptáte se mě: 3:38

Aleši, a je to z toho, že mám moc práce? Není. Já znám lidi, kteří dělají dvanáct hodin denně a září jak vánoční stromeček. A znám lidi, které vyčerpá poloviční úvazek. Rozdíl není v hodinách. Rozdíl je v tom, co vám při té práci běží v hlavě. Musím to zvládnout sám. Nesmím zklamat. Odpočinek si musím zasloužit. Tomu já říkám programy. Věty, které jste se naučili někdy hodně dávno, obvykle doma jako děti, a ony vám tam běží pořád. I když spíte. A protože běží pořád, tak pořád taky žerou energii. Představte si počítač, na kterém máte otevřených čtyřicet programů a vy pracujete v jednom. Baterka je stejně za dvě hodiny na nule. A vy nadáváte na ten jeden dokument. V řeči Emočních rovnic — a to jsou moje vynálezy, to se nikde nedočtete — se těm větám říká bičovité rovnice. Měl bych všechno stihnout. Vše musí být včas. Mohu být odmítnutý. Nic neudělám dobře. Takový bič se postará o to, že vás hlava celý den bombarduje příkazy k další a další práci a odpovědnosti. A když to zatížení přeroste určitou mez, mozek udělá něco geniálního a strašného zároveň. Aby vás zachránil, přepne na opačný program. Na letargii. Na nezájem. Na apatii. Vypne vám motor, aby vám neuhořel. To je vyhoření. Nouzové vypnutí. A právě proto se vyhoření řeší velmi dobře — když se ty bičovité rovnice a rovnice o vlastní hodnotě vymažou. Ne když si vezmete dovolenou. Dovolená vypne budík, ne program. U vyhořelých manažerů slýchám pořád stejnou sadu vět. Nemám hodnotu, musím dokázat víc. Co jsem dokázal, ztrácí hodnotu ve chvíli, kdy jsem to dokázal. Pro druhé musím být pořád lepší a lepší. Já tomu říkám dráb v hlavě. Chlapík s bičem, který vám sebere výsledek dřív, než si ho stačíte užít, a už vyžaduje další. Vy nikdy nedojdete. Vy jenom běžíte. A tělo takový provoz nevydrží. Nikdy. A teď malá odbočka, protože vyhoření má dvě tváře a lidi si to pletou. Jedni nenávidí práci, firmu i vedení, a jediné, co je táhne, je zmizet. Druzí mají firmu rádi — ti nenávidí sebe, že nejsou dost výkonní. Zvenku vypadají oba úplně stejně. Uvnitř hoří každý o jiný program. A když to popletete, tak ten druhý dostane radu, ať změní práci, a ono mu to nepomůže vůbec, protože si toho drába vezme s sebou. A pak je ještě třetí skupina, a o té se skoro nemluví. Ti nehoří z přetížení. Ti dělají mimo svůj talent. Prostě dělají něco, co nikdy nebylo jejich, a ta touha, kterou zpočátku sytily peníze a prestiž, jednoho dne vychladla. K tomu se ještě dostanu. Tak. A co s tím dělat. Nejlepší léčba vyhoření je nikdy do něj nedojít. A prevence, prosím vás, nestojí na wellness víkendu. Wellness víkend je hezký, ale v pondělí vás čeká stejný dráb. Prevence stojí na třech dovednostech a všechny tři se dají naučit. Umět říct ne. Umět doopravdy odpočívat. A hlídat si, odkud berete energii a kdo vám ji bere. K tomu ještě patří obyčejné věci, které znějí banálně, dokud vám nechybí. Pohyb. Přátelé, kteří umí povzbudit. Oddělený osobní a pracovní život. Nebát se říct si o pomoc. A mít se rád — což je ta nejtěžší z nich, protože to se nedá udělat vůlí. A dám vám krůček. Jeden, dneska. Tento týden odmítněte jednu jedinou věc, kterou byste normálně ze slušnosti vzali. Jenom jednu. A pak koukejte, co se stane.

Já vám to prozradím: 7:54

většinou se nestane vůbec nic. Jenom vám zbyde hodina života. Teď k těm, kdo už hoří.

První dobrá zpráva: jde to vrátit. Viděl jsem to stokrát. Druhá, méně příjemná: 8:03

nejde to vrátit tím, že si odpočinete a pojedete dál. Kdo se vrátí do stejného provozu se stejnými programy, vyhoří znovu. A rychleji. Cesta ven má dva kroky. Nejdřív zastavit požár. Potom přestavět to, co ho založilo. A ten úplně první krok není technika. Je to důvěra. Manažerům sezení obvykle platí korporace, takže naproti mně sedí člověk, který se bojí, že všechno, co řekne, doputuje do firmy.

Proto na začátku slibuju jedinou věc: 8:39

z naší práce se firma nedozví nic, k čemu mi sám nedá souhlas. A říkám to natvrdo, protože bez důvěry je koučink jenom další porada. Pak teprve rozmotáváme klubíčko. Najdeme programy z dětství o vlastní hodnotě. A potom hledáme talent. Pro co jste sem vlastně přišli. Kde máte být. Tři věci k tomu, ať je máte předem. Zaprvé, vyhoření není výraz slabé vůle. Nenastalo rozumově, takže ho rozumovým rozhodnutím nezrušíte. Ten blok sedí v emocích. Můžete si to nakázat, jak chcete. Zadruhé, rozvinuté vyhoření řešte s někým. S psychologem, s koučem. Aby to zabralo, potřebujete pochopit, proč a jak jste vyhořeli — a přestat čekat záchranu zvenčí. A zatřetí, první pomoc si můžete dát sami hned. Vymaňte se z kolotoče povinností. Část úkolů delegujte, i když to bude bolet.

A místo věty buď silný si zkuste říct: 9:38

pro jednou si můžeš dovolit být slabý. Odjeďte aspoň na týden. Ne abyste utekli — abyste si ujasnili, po čem vlastně toužíte. A hýbejte se. Přiměřeně a hlavně pro radost, ne jako další úkol. Ale úplně nejúčinnější věc je jednodušší, než to všechno. Přiznejte to nahlas jednomu člověku, kterému věříte. Vyhoření žije z věty já to zvládnu. A umírá ve chvíli, kdy ji přestanete říkat. A teď se vrátím k té třetí skupině, protože tam bývá ta nejhezčí pointa.

Klientka Dana mi po půl roce naší práce řekla: 10:17

Já jsem nevyhořela z práce. Já jsem vyhořela z práce, která nikdy nebyla moje. Někdy ten problém prostě není jenom v programech. Někdy je i v tom, co děláte. A to se nedá vyřešit lepším time managementem. Jak vypadá dobrý konec? Dobré konce jsou dva a mám je u klientů zhruba půl na půl. Jedni pochopí, že v talentu celou dobu byli a firma jim ho pomáhá rozvíjet. Vracejí se na stejné místo — ale s jinou hodnotou sebe sama a s jiným vztahem k vlastnímu volnu. Druzí pochopí, že jejich talent leží úplně jinde, a firmu opustí. Ani jedno není prohra. To si prosím zapamatujte. A podle čeho poznáte, že jste z nejhoršího venku? Podle tří věcí. Umíte z práce odejít. Umíte si vzít odpočinek bez výčitek. A umíte říct ne i generálnímu řediteli. Vy sami jste na prvním místě. A všechno ostatní až na dalších. Ne ze sobectví. Z provozních důvodů — z prázdné nádrže nikoho nikam nedovezete. Tak. A jestli si z dneška máte odnést jednu jedinou větu, ať je to tahle. Vyhoření není rozsudek. Je to zpráva. Zpráva od těla a od hlavy, že provoz byl dlouho nastavený proti vám. A nastavení se dá změnit. Nebude to zítra. Ale bude to. Dělám to s lidmi každý týden. A když už jsme u těch programů v hlavě — mám pro vás jednu věc, která nic nestojí a je přesně na tohle. Jmenuje se to Jak ukáznit zlobivou hlavu a je to online kurz zdarma. Je o tom, jak najít ty věty, co vám tam běží na pozadí, a jak si je přestat nechat líbit. Najdete ho na mém webu ales pomlčka kalina tečka cz, v sekci online kurzy. Zabere vám to večer a je to slušný první krok. A pokud na to nechcete být sami… nabízím třicet minut konzultace zdarma. Sedneme si nad tím, kde vám energie mizí a co s tím jde udělat. Žádný závazek, žádná platba. Taky na ales pomlčka kalina tečka cz. Tak. Mějte se krásně, přátelé. Dopřejte si tento týden tu jednu hodinu, co vám zbyde po jednom odmítnutí. Stojí to za to. Zase se na vás budu těšit u dalšího dílu. Ahoj.