0:00

Je jedenáct hodin večer. Telefon leží na dece, obrazovkou dolů… a vy ho každou chvíli otočíte. Nic. Otevřete tu konverzaci. Poslední zpráva je vaše. Byla odeslaná ve tři čtvrtě na sedm. Tak začnete psát. Napíšete čtyři věty. Přečtete si je. Smažete je. Napíšete jednu větu, jenom jednu, ať to není moc. Přečtete si ji… a smažete i tu. A pak tam zůstanete sedět s prstem nad displejem a v hlavě vám běží jediná otázka. Mám mu napsat, když se neozývá? Zdravím vás, přátelé. Tuhle otázku dostávám tak často, že bych z ní mohl mít zvláštní schránku.

A všimněte si jedné věci: 0:42

nikdo se mě neptá, co má napsat. Všichni se ptají, jestli. Protože to jestli bolí víc. A já vám dneska nabídnu něco, co vám možná zprvu bude připadat jako úhyb. Já vám totiž na tu otázku přímo neodpovím. Já vám ji vyměním. Protože otázka mám mu napsat je špatná otázka.

Neexistuje na ni jedna odpověď. Ta správná otázka zní: 1:05

kdo tu zprávu píše? Kdo ji ve vás píše? A na tuhle už odpověď existuje… a je docela přesná. Zkusím vám to vysvětlit jednoduše, abyste na to nemuseli chodit na žádný víkendový seminář. Berte to tak, že vaše hlava není nikdy jenom jedna. Uvnitř každého z nás běží něco, čemu já říkám řídicí motiv. To je ten popud vespod, ten skutečný důvod, proč se vám ruka natahuje po telefonu. A ten motiv rozhoduje o všem. Ne ta slova, co napíšete. Ten motiv. Víte, mozek je vlastně dost primitivní mašina. Ale má obrovskou paměť a obrovský výpočetní výkon. A když má nezavřenou věc, tak vám ji bude předhazovat pořád dokola, ve dne v noci, jako pes, co vám nosí míček k noze. Nedělá to, aby vám ublížil. On to nedokáže zavřít sám. On chce zavřít. A vy mu jako zavírací tlačítko nabízíte toho druhého člověka. No a teď pozor. Ty motivy jsou čtyři. Já je s vámi projdu jeden po druhém a u každého vám dám na rovinu, co si o té zprávě myslím. A vy si u toho poslouchejte sami sebe, ne mě. Protože já vám je můžu popsat… ale poznat se v jednom z nich musíte sami. Motiv první. Chci mu říct, že jsme se rozešli moc brzo. Cítíte, že to skončilo useknuté. Že se to dalo ještě zachránit, že jste si to nedopověděli, že jste to nechali spadnout ve chvíli, kdy jste oba byli unavení a naštvaní. A vy mu to chcete říct. Tady vám řeknu jednu nepříjemnou věc, ale řeknu vám ji laskavě. Rozchod nikdy není začátek problému. Rozchod je až vyústění dlouhé, dlouhé řady věcí, které se neřešily. Ten druhý člověk k tomu nedošel včera večer. On k tomu docházel měsíce. A vy jste na to celou tu dobu měli čas. Oba jste ho měli. Ale… i tak. Když je motiv tenhle, tedy dopovědět si to a rozumět si, tak tomu říkám jemné ano. Ne přesvědčovat. Ne vyjednávat. Ne prosit. Jenom si dopovědět pozice, aby si každý mohl jít dál svou cestou a nezůstal mu v hlavě běžet takový ten kolotoč, co se nedá vypnout. Motiv druhý. Ten vztah ve mně pořád ještě žije. On odešel, ale u vás doma to ještě svítí. Vy ho pořád máte rádi. A hlava vás bude prudit, abyste s tím něco udělali, protože ten cit nemá kam jít. Rozchod je totiž skoro vždycky nespravedlivě rozdělený. Jeden odchází otrávený a už si to v hlavě odbyl. Druhý zůstává a teprve začíná. Když je to tohle, tak taky jemné ano. Ale s jednou podmínkou, a ta je zásadní. Můžete o komunikaci požádat. Nemůžete si ji vynutit. Protože to, co se ve vás děje, je vaše. Je to váš cit, vaše nedopitá sklenice. A druhý člověk nemá povinnost ji dopít s vámi. Motiv třetí. Nesu v sobě křivdu. Tohle už zní jinak, viďte? Tady už není touha po pochopení. Tady je účet. On to zavřel jednostranně, on se ani nezeptal, on to celé pokazil a vy mu to chcete napsat. Chcete, aby to věděl. Chcete, aby to uznal. A tady vám řeknu jasné ne. A řeknu vám proč. Vy si v té chvíli chcete z bývalého partnera udělat terapeuta. Chcete po člověku, který vám tu ránu udělal, aby vám ji ošetřil. To on neumí a hlavně nechce. A když neodpoví, což on neodpoví, tak si tu křivdu nezmenšíte. Vy si ji zvětšíte. Protože k původní bolesti si přidáte ještě ponížení z toho, že jste psali a nic nepřišlo. Křivda se řeší. Ale řeší se jinde a s někým jiným. A motiv čtvrtý. Ten je ze všech nejtišší a nejbolavější. Cítím se pokořený. Byl jsem vyměněn. On si našel někoho jiného. Někoho, o kom si myslíte, že je lepší. A vy jste zůstali sami v bytě, kde je najednou strašně slyšet lednička. A ta zpráva, kterou chcete napsat, ve skutečnosti není zpráva. To je prosba.

Zní: 5:38

řekni mi, že jsem nebyl na odpis. Tady je to ne úplně tvrdé. A tady vám to říkám s největší láskou ze všech čtyř. Protože tuhle větu vám ten druhý člověk nemůže dát. I kdyby ji napsal, tak vám nebude stačit. Za dva dny ji budete potřebovat znovu. Tohle je díra, kterou z druhé strany nikdo nezalepí. A jestli jste už psali a on se neozval… tak vám řeknu něco, co vám možná uleví. To je v pořádku. To ticho není rozsudek nad vámi. Ono jenom znamená, že tam odpověď není. Nikdy tam nebyla. Všímáte si, jak se to celé přerovnalo? První dva motivy směřují ven, k pochopení. Ty druhé dva směřují dovnitř, k vlastní bolesti… jenom si na to půjčují cizího člověka. A teď to praktické, ať neodejdete jenom s hezkým povídáním. Vezměte si papír. Papír, ne telefon. A napište si holé věty. Doslova holé, krátké, jedna pod druhou. Cítím se ponížený. Chybí mi. Zlobím se. Stydím se. Je mi líto, že jsem mlčel, když jsem měl mluvit. Nekomentujte je, nevysvětlujte je, nikomu je neposílejte. Jenom je napište pod sebe a přečtěte si je nahlas. A pak se podívejte, která z nich je nejsilnější. Ta vám řekne váš motiv. Ne ta nejchytřejší. Ta nejbolavější. A tady je celý ten test v jedné větě.

Zeptejte se sami sebe: 7:11

kdyby mi na tuhle zprávu nikdy nikdo neodpověděl, poslal bych ji i tak? Jestli ano… tak je čistá. Jestli ne… tak to není zpráva. To je návnada. A vy nechcete chytit rybu, vy chcete přestat mít hlad. A když je odpověď ano, tak jak ji napsat? Krátce. Klidně. Bez výčitek, bez dějin vztahu, bez otázek, na které musí odpovědět.

A hlavně, a tohle je to nejdůležitější, co dneska řeknu: 7:38

napište zprávu, která zavírá, ne zprávu, která nechává pootevřená zadní vrátka. Protože my většinou nepíšeme, abychom to ukončili. My píšeme, abychom to nemuseli ukončit. Ta zpráva má být tečka. Ne skrytý otazník, který vypadá jako tečka. A ještě jedna věc, prosím vás, ať to není nedořečené. Nemluvím teď na ženy. Sedí to na chlapy úplně stejně, jenom chlapi místo psaní obvykle mlčí a pak to pustí naráz ve dvě ráno. Je to stejná mašina. Tak. A víte, co se stane, když si ten motiv opravdu pojmenujete? Ono se to zklidní. Ne proto, že by se něco vyřešilo venku. Venku se nezmění nic. Ale ta otázka přestane být otázkou o něm… a stane se otázkou o vás. A na svoje vlastní otázky vy odpovědi máte. Na jeho jste je neměli nikdy. To je krása, ne? Vy jste celou dobu čekali na odpověď od někoho, kdo ji nemá. Jestli jste zrovna v tomhle, tak vám dám jeden tip na doma. Mám kurz, který se jmenuje Jak zvládnout svůj rozchod. Není to o tom, jak ho dostat zpátky. Je to o tom, jak z toho vyjít tak, abyste si to samé nepřinesli do dalšího vztahu, protože to je ta věc, kterou lidi dělají a nevědí o tom. Najdete ho na onlinekurzy tečka ales pomlčka kalina tečka cz. A jestli v tom teď plavete a potřebovali byste si to hlavně srovnat nahlas s někým, kdo tomu rozumí, tak u nás na webu si můžete domluvit úvodní hovor s koučem. Třicet minut, zdarma a nezávazně. Odkaz dám do popisku. Není to prodej, je to hovor. A ještě poslední věta, než se rozloučíme. Ten telefon, co jste otočili obrazovkou dolů… on není váš nepřítel. On jenom nemá to, co hledáte. To máte vy. Mějte se krásně, lidi zlatý. A zase u dalšího dílu se na vás budu těšit.