Zdravím vás, přátelé moji. Dneska si spolu sedneme k tématu, u kterého se spoustě lidem stáhne žaludek dřív, než dořeknu první větu. Peníze. A hned na začátku vám slíbím jednu věc. Nebudu vám tady vykládat o investicích, o spoření ani o tom, kde ušetříte dvě stě korun měsíčně na energiích. Zkusím vám to vysvětlit jednoduše, tak, abyste u toho nemuseli nic počítat… a abyste po tom nemuseli chodit na žádný drahý víkendový seminář. Protože peníze se nedělají v peněžence. Ony se dělají v hlavě. Je jedno takové staré české rčení. Stokrát nic umořilo osla. Krásná věta, že jo. Jenomže si ji zkuste jednou vzít doslova. Stokrát nic… to je pořád nula. Nula krát sto je nula. Nula krát tisíc je taky nula. A přesně takhle vypadá spousta lidských životů v oblasti peněz. Pořád se něco děje, pořád se člověk snaží, pořád má nějaký plán… a na konci roku je tam nula. A teď pozor, protože tady začíná ta zajímavá část. To není o lenosti. To není o inteligenci. Já znám hrozně chytré lidi, kteří makají od rána do večera a pořád jsou na nule. A znám lidi, kteří pracují míň a mají dost. Ten rozdíl není v rukou. Ten rozdíl je v tom, co jim v hlavě běží jako program. Všimli jste si někdy, jak rychle se z klidného člověka stane bojovník? Zkuste u kávy prohodit, že peníze nejsou špatné. Že peníze jsou fajn. A sledujte, co se stane. Ten člověk se narovná, zbystří… a začne vám vyprávět o tom, jak peníze kazí charakter, jak za všechno můžou ti nahoře a jak on teda rozhodně není materialista. Prosím vás pěkně, kdo tady komu vlastně co vzal? My si myslíme, že jsme svobodní. Svobodu si bráníme, kdykoli na ni někdo sáhne. A přitom se spousta z nás úplně dobrovolně vzdává peněz… protože jsou prý špatné. Nevím, proč tomu triku věří tolik lidí. Možná je to fajn, když chcete být svobodní a zbavit se peněz… pro někoho jiného. Pro toho, kdo si je dovolí. A ještě jednu věc jsem si za ty roky všiml. Ti, co nejhlasitěji říkají, že o peníze nejde, je počítají nejčastěji. Do koruny. Každý den. Jenom s tím, že se za to stydí. Chudoba se u nás navíc odjakživa nosí jako vyznamenání. Máme ji v takové prosklené vitríně, leštíme ji, ukazujeme návštěvám… a nikoho k ní nepustíme. Jako ta socha svatého apoštola v kostele. Na tu se nesahá. Je posvátná. A my u ní klečíme a trpíme s ní, a ještě máme pocit, že jsme za to lepší lidé. Ale abych byl přesný, a to je pro mě důležité. Nemluvím tady o lidech, kteří peníze nemají. Těch si vážím, znám jich spoustu a vím, jak těžké to bývá. Mluvím o tom přesvědčení.

mně to nepřísluší. A ta věta ubližuje především tomu, kdo ji v sobě nosí. A teď vám povím, jak to vím. Ne z knížek. Já jsem vyrůstal v rodině, která navenek vypadala úplně v pořádku. Nablýskaná fasáda. Uvnitř to bylo horší. A v téhle rodině se o penězích říkalo pár vět, které jsem slyšel tolikrát, že se mi zapsaly jako fakt. Jako že voda teče dolů. Pro peníze se musí pracovat. Podnikatelé jsou lumpové. Zaměstnání je správné. Kdo nepracuje, ať nejí. Berte to tak, že tohle nejsou názory. Tohle je software. To se vám nahraje někdy mezi třetím a sedmým rokem, kdy ještě nemáte žádnou obranu, žádný filtr, nic. Prostě se to tam nalije. A pak to třicet let běží na pozadí a vy si myslíte, že to je vaše povaha. Když jsem v roce devadesát přišel domů a hrdě ukazoval svůj první živnostenský list, dostal jsem větu, kterou si pamatuju dodneška. Podnikat budeš pouze přes moji mrtvolu. A víte, co je na tom to nejdrsnější? Ono se to splnilo. Skoro do puntíku. Já jsem za svůj život rozjel osmnáct podnikatelských projektů. Osmnáct. Velkoobchod, grafické studio, nakladatelství, spolupráce se zahraničím, software, investice. A žádný z nich dlouhodobě nevydržel. Žádný. Zato v letech devadesát sedm až dva tisíce dva jsem byl finančním ředitelem české pobočky Microsoftu. A tam se mi dařilo výborně. Skvěle. Bez potíží. Všímáte si toho? Tam, kde jsem byl zaměstnanec, tedy přesně tam, kde mě máma chtěla mít, tam to šlapalo jako hodinky. A jakmile jsem z toho vystoupil a šel podnikat, začaly problémy. Kontroly, udání, krachy, odvolání z funkcí. Pětkrát, desetkrát, pořád dokola. Já jsem si dlouho myslel, že mám smůlu. Že jsem si vybral špatné společníky, špatnou dobu, špatnou zemi. A jednoho dne mi to docvaklo a byla to strašně jednoduchá věta. Dějí se mi pořád ty samé věci dokola, které se mi děly doma už od dětství. Jenom si nepamatuju, že jde o ty věci, které se mi děly doma. To nebyla smůla. To byl program, který poctivě odváděl svou práci. A tady je pro mě to nejdůležitější. Úsilí je důležité. Inteligence je důležitá. Snaha je důležitá. Ale pokud máte špatně nastavenou hlavu, nedostanete se nikam ani při vyvinutí jakéhokoliv úsilí. Můžete si dát nohy na krk a stejně skončíte na stejném místě. Já jsem pak sám na sobě prošel přes jedenáct tisíc emočních rovnic, než jsem s tou metodou vůbec vylezl mezi lidi. Jedenáct tisíc. Vztah k ženám, k sobě, k času, k přátelům… a k penězům. Byla to halda. A každá ta skupina vzorců mi řídila život. Já se na mozek dívám jako na výpočetní techniku. Jako na mašinu. A s tou svou se bavím jako s kámošem. Někdy ji pochválím, někdy ji seřvu, občas jí řeknu, ať toho nechá. Protože mašina není osud. Mašina je něco, co má nahraný program. A co je nahrané, to jde přepsat. To je celá dobrá zpráva dnešního dílu, a já vám ji klidně zopakuju. Co je naučené, jde odnaučit. Není to povaha. Není to smůla. Není to prokletí rodu. Je to software. Tak, a teď praktická část. Protože pocit je zrádná věc. Hojnost totiž každý vnímá jinak. Někdo se cítí jako boháč s polovinou toho, co má někdo jiný. A naopak. Právě ten pocit, který máte ze svého příjmu, rozhoduje o tom, jestli jste bohatí, nebo chudí… ne to číslo na výpisu. Jenomže pocit si umí krásně lhát do kapsy. A od toho máme realitu. Realita je nestranná kontrola. Ta vám nelichotí a neuráží vás. Ta prostě ukáže, jak to je. Tak si vezměte tyhle otázky. Nemusíte si je psát, poslouchejte je jenom tak, jak jdou, a sledujte, u které vás píchne. Můžu uspokojit všechny své potřeby? Vydávám peníze za všechno s klidem a vnitřní pohodou? Vím, že své peníze vždycky dostanu? Co mám penězům za zlé? A co mám za zlé sám sobě kvůli penězům? A pak je tam jedna otázka, která je z těch všech nejdrsnější a nejlepší, a já ji miluju. Zní takhle. Jakým způsobem si udržuji své finance na nejnižší možné hranici své komfortní zóny? Všimněte si toho slovesa. Ne co mi kdo udělal. Jakým způsobem to dělám já. Protože ono to není náhoda, že těm lidem, co dostanou nečekaně sto tisíc, ty peníze do půl roku zase zmizí. Ta mašina má nastavenou hranici… a ona ji vždycky srovná zpátky. Já to měřím na stupnici od nuly do desítky, tak jako všechno ostatní. Emoce, vztahy, zdraví, práci. A u peněz platí to samé. Pokud je vaše emoční číslo u peněz pod sedmi a půl, tak vám žádná nová práce ani nový klient nepomůže. Srovná se to zpátky na to vaše číslo. Vždycky.

pane Nováku, my tady máme takový přebytek a vzpomněli jsme si na vás. Teď vám dám jednu věc, kterou můžete udělat ještě dnes večer. Je to malý krůček, ale zabere, a já si za ním stojím. Vezměte si papír a napište nahoru jednu otázku. Co se u nás doma říkalo o penězích? A pak jenom pište. Věty. Tak, jak je slyšíte v hlavě, hlasem toho člověka, co je říkal. Nepřemýšlejte nad nimi, nehodnoťte je, neopravujte je. Já jsem jich slyšel čtyři a stačily na to, aby mi pokazily dvacet let. Až budete mít seznam, projděte si ho a u každé věty se zeptejte na jedinou věc. Je to moje věta? Nebo je to jeho, její, jejich? To je celé. Neřeším teď mazání, neřeším rovnice, neřeším techniku. První krok je uvidět to napsané. Protože dokud to sedí v hlavě, tváří se to jako pravda. A jakmile to napíšete na papír, tak najednou vidíte, že je to jenom věta. Věta, kterou vyslovil někdo, kdo taky nevěděl. Nebudu vám slibovat, že za tři týdny budete milionáři. Nebudu. To by byla blbost. Ale řeknu vám tohle. Proti čemu bojujeme, to z našeho života nezmizí. Dokud budete držet svatou válku proti penězům, budou vám chybět. A ve chvíli, kdy v tom vztahu najdete rovnováhu, kdy přestanete penězům dávat vinu a přestanete ji dávat sobě… ono se to začne hýbat. Ne zázrakem. Prostě proto, že mašina dostane jiné zadání. Hojnost začíná u nás. V naší hlavě, v našem světě. A končí ve chvíli, kdy tu zodpovědnost… ty pocity nespokojenosti, viny a odmítání… přehodíme na ty druhé. Já vím, jak to zní. Já jsem si tím prošel a trvalo mi to roky. Ale dá se to. To je to jediné, o čem vás dneska potřebuju přesvědčit. A jestli v tom teď plavete a máte pocit, že si to sami nesrovnáte, tak u nás na webu si můžete domluvit úvodní hovor s koučem. Třicet minut, zdarma a nezávazně. Nikdo vám tam nebude nic prodávat. Jenom si to poprvé řeknete nahlas, a to samo o sobě s tím dost pohne. Najdete to na mém webu ales pomlčka kalina tečka cz, v sekci konzultace. A kdybyste si s tím chtěli hrabat sami doma, tak k tomuhle tématu mám kurz, který se jmenuje Jak si přenastavit hlavu pro lepší příjem. Je přesně o tomhle… o hledání a mazání finančních bloků, které jsme si přinesli z rodu. Je v obchodě na mém webu. Tak. Mějte se krásně, přátelé moji. Napište si ty věty. A zase se na vás budu těšit u dalšího dílu. Zatím, ahoj.