0:00

Zdravím vás, přátelé. Dneska si budeme povídat o jedné otázce, kterou dostávám pořád dokola. Od lidí, kteří o koučinku přemýšlejí měsíce, někdy roky… a pořád si to nechávají pro sebe. Mám vůbec talent na to být koučem? A hned na začátku vám slíbím jednu věc. Nebude to přednáška o kompetencích a certifikacích. Zkusím vám to říct jednoduše. Tak, jak to vidím po víc než dvaceti letech v koučovacím křesle. Abyste si na konci mohli sami odpovědět. A abyste si to hlavně mohli sami vyzkoušet. Hned tento týden. Tak berte to tak, že si spolu na chvíli sedneme. Začnu tím, co vidím úplně nejčastěji. Ten talent v sobě spousta lidí má… a vůbec o něm neví. Protože ho berou jako samozřejmost. Znáte to? Kamarádka vám zavolá v jedenáct večer, protože se jí sesypal vztah. A vy si ani nevšimnete, že volá zrovna vám. Ne sestře, ne mámě. Vám. Kolega si k vám v kuchyňce přisedne a za deset minut vám říká věci, které neřekl ani doma. A cizí člověk ve vlaku vám vypráví půlku života. A vy si řeknete… no, tak lidi si prostě povídají. Ne, prosím vás. Lidi si takhle nepovídají s každým. A tady je ten první velký omyl. Většina lidí si myslí, že talent na koučink je v tom, že umím dobře radit. Že mám na všechno odpověď. Že když mi někdo řekne svůj problém, já mu za dvě minuty řeknu, co s tím. A víte co? Je to přesně obráceně. Člověk, který rychle radí, většinou nepomáhá tomu druhému. Pomáhá sobě. Protože ticho a cizí bolest se špatně snášejí, a rada je nejrychlejší způsob, jak to ticho ukončit. Rada uleví tomu, kdo ji dává. Ne tomu, kdo ji dostává. Dobrý kouč umí naslouchat tak, aby klient začal slyšet sám sebe. To je celé. Zní to jednoduše, a je to to nejtěžší, co se v téhle práci učíte. Takže jak to v sobě poznat? Neexistuje test na pět minut, to vám rovnou říkám. Ale jsou tři signály. Tři věci, kterých si můžete všimnout. No a teď pozor, první signál. Talent na koučink je tichý. U muzikanta ho slyšíte, u sportovce ho vidíte ve výsledku. Ale u kouče ho nepoznáte na něm. Poznáte ho na lidech kolem něj. Na tom, jak se vedle vás cítí. Když vám lidé opakovaně říkají, že s vámi mluví otevřeněji než s ostatními… když od vás odcházejí klidnější, jasnější, odvážnější… tak to není náhoda. To je první stopa. A teď vám prozradím něco ze své kuchyně. Na pohovor do mé školy za mnou přijde člověk a já se ho ptám pořád na podobné věci. Jenže víte, podle čeho se nakonec rozhoduju? Není to podle toho, co mi odpoví. Mně je vlastně jedno, o čem mluví. Já pozoruju, jak se u jeho řeči cítím já. Mám takovou vnitřní strunu, od krku středem těla až dolů do břicha. A když se s člověkem cítím dobře, ta struna je volná. Když ne, sevře se mi v krku a já mám chuť z toho rozhovoru utéct. Všímáte si? Je to ten samý talent, jen z druhé strany stolu. Klient u kouče taky neposlouchá hlavně jeho chytré věty. Klient cítí, jestli je mu vedle vás dobře. A to se nedá zahrát. To buď je, nebo není. Tohle je vaše přítomnost. Druhý signál. Zajímá vás proč. Ne co se komu stalo, ale proč se to lidem děje pořád dokola. Proč si žena potřetí vybere stejného typu chlapa, jen s jiným jménem. Proč šikovný manažer vyhoří zrovna ve chvíli, kdy se mu konečně daří. Proč se jeden změní za měsíc a druhý se deset let točí v kruhu. Jestli vás tohle dlouhodobě táhne, jestli nad tím přemýšlíte v tramvaji a ve sprše, tak v sobě nesete víc než zvědavost. Já tomu, co se v člověku pod povrchem děje, říkám emoční rovnice. To je můj vynález, to se nikde jinde nedočtete. Berte to tak, že každý z nás má v sobě naprogramované nastavení z dětství a z rodu. A to nastavení tiše rozhoduje o vztazích, o penězích, o práci, o tom, kolik si myslíme, že máme hodnotu. Většina koučinku pracuje s cíli. Já učím kouče pracovat s tím nastavením. Protože dokud se nepohne ono, cíle se sice napíšou, ale život jede postaru. A třetí signál. Ten je nejméně příjemný. Jste ochotní podívat se na sebe? Kouč, který nechce poznat vlastní programy, nebude pomáhat klientům s těmi jejich. Nejde to. Klient vás dovede přesně tam, kam jste se sami ještě nepodívali… a tam se zaseknete oba. Proto ve škole beru osobní proměnu studenta stejně vážně jako výuku práce s klientem. Nejdřív vy. Pak ti druzí. No a teď se vždycky ozvou ty stejné otázky. Tak na ně rovnou odpovím. Nemám psychologii, můžu být kouč? Můžete. Ke mně přicházejí podnikatelé, manažeři, obchodníci, personalisté, technici, lektoři. A víte, co mají navíc? Odžitý život. Rozumí tlaku, odpovědnosti, konfliktům, těžkým rozhodnutím. Klient to u vás pozná dřív, než otevřete pusu. Je mi přes čtyřicet, přes padesát, není pozdě? Není. Často je to spíš výhoda. Zkušenost se nedá odučit a nedá se ani koupit. A jsem introvert, můžu vůbec? Prosím vás, jasně. Spousta výborných koučů jsou klidní, vnímaví, tiší lidé. Koučink není o tom být středem pozornosti. Je o tom vytvořit prostor, ve kterém se ten druhý nebojí mluvit. A introverti to často umí líp než ti, kdo potřebují vyplnit každou vteřinu ticha. Ale teď vám musím říct i tu druhou stranu. Protože bych vám jinak lhal. Talent sám nestačí. Chuť pomáhat sama nestačí. Dokonce ani certifikát sám nestačí. Viděl jsem za ty roky spoustu nadaných lidí, kteří měli skvělý cit pro druhé… a koučinkem se nakonec neživí. Ne proto, že by na to neměli. Ale proto, že talent se musí opřít o systém. O metodu, za kterou si můžete před klientem stát. O praxi. O supervizi. A o to, že pak vyjdete ven a začnete to dělat. Moje kolegyně Petra Pincová to popsala hezky. Dlouho hledala metodu, za kterou by si mohla před klientem skutečně stát. Vyzkoušela kdeco. A až když takovou metodu měla, dostala jistotu pracovat s lidmi do hloubky. A já to studentům říkám naplno. Škola vám dá certifikát… a pak vám nakopne zadek. Jděte a dělejte to. Protože kouč bez klientů je jenom člověk s hezkým papírem. Talent je začátek. Nestačí. Tak. A teď slíbený domácí úkol. Jednoduchý, a přesto vám o vás řekne víc než jakýkoli test. Dejte si jeden týden bez rad. V příštích sedmi dnech, když se vám někdo svěří, s čímkoli, s maličkostí nebo s velkou věcí… žádnou radu mu nedávejte. Ani jednu. Místo toho položte jednu otázku.

Třeba: 7:53

a co je na tom pro vás nejtěžší? A pak mlčte a poslouchejte. A večer si zapište dvě věci. Jak dlouho jste to ticho vydrželi, než vás to začalo svrbět radit. A co ten člověk řekl, když jste mu nechali prostor. Uvidíte, že to svrbění je obrovské. To je normální, to má každý. Ale jestli vás na tom zároveň něco chytne… jestli vás bude bavit, kam ten druhý dojde sám, když mu do toho nemluvíte… tak to je stopa, po které stojí za to jít. A jestli po tom týdnu cítíte, že vás to táhne, nemusíte dnes nic rozhodovat. Stačí si o tom se mnou promluvit. Na webu ales pomlčka kalina tečka cz lomítko pohovor si domluvíte nezávazný vstupní pohovor. Společně zjistíme, jestli je tahle cesta opravdu pro vás. A klidně i to, že není. I to je dobrá odpověď. A jestli vás teď víc než koučink jako povolání trápí něco ve vlastním životě, tak u nás na webu si můžete domluvit úvodní hovor s koučem, třicet minut zdarma a nezávazně… jenom si to srovnat nahlas. Tak, drazí moji. Děkuju, že jste byli se mnou. Zkuste ten týden bez rad. Budete překvapení. Mějte se krásně a u dalšího dílu se na vás budu těšit.