Budujte rovnováhu ve 4 oblastech života s Alešem Kalinou
Vítejte v podcastu, který má sílu transformovat váš život ve čtyřech klíčových oblastech. Bez harmonie v těchto sférách ztrácíme dobrý pocit a život postrádá tu pravou šťávu.
Jmenuji se Aleš Kalina a jsem autorem metody Emoční rovnice (TM). Propaguji myšlenku "Dobrý pocit pro každého". Mé knihy Emoční rovnice a Partnerský manuál si získaly důvěru téměř 50 000 čtenářů.
Před 15 lety jsem založil školu koučů Emočních rovnic, kde pomáhám lidem objevovat jejich plný potenciál.
V každé epizodě tohoto podcastu sdílím praktické rady, osvědčené techniky a inspirativní příběhy, které vám pomohou dosáhnout životní rovnováhy a naplnění. Připojte se ke mně na cestě k lepšímu já a začněte žít život plný dobrého pocitu.
Existenciální krize: když máte všechno, ale nevíte proč
Use Left/Right to seek, Home/End to jump to start or end. Hold shift to jump forward or backward.
0:00
|
8:54
Večer je ticho, všechno je zařízené, nikdo nic nechce — a v hlavě se ozve otázka: proč tu vlastně jsem? Existenciální krize nepřichází za lidmi, kteří nemají z čeho žít. Přichází za těmi, kteří mají všechno, a přesto nevědí proč.
V tomto dílu vysvětluji, čím se existenciální krize liší od existenční, proč ji tak často zažívají lidé, kteří „to dokázali", a proč u nich trvá tak dlouho. Odpověď má jeden obraz: brnění. Peníze, práce, chalupa nebo víno dokážou člověka před otázkou „proč" schovat na roky. Jenže prázdnota jede všude s ním.
Uslyšíte příběhy klientů, kteří měli miliardy, šedesát aut nebo luxusní domy — a jedno pivo večer. A také to, proč cesta ven bolí, proč od ní část lidí uteče a čím se liší ti, kdo projdou.
Co si z dílu odnesete:
rozdíl mezi existenční a existenciální krizí jednou větou,
otázku, podle které poznáte své vlastní brnění,
druhou otázku, která je prvním krokem z krize smyslu: čeho se bojím, že v sobě najdu?
Pokud se krize projevuje i tělem — nespavostí, bolestmi, úzkostí — patří to souběžně do rukou lékaře. Koučink není léčba.
Seznamte se s mými knihami Emoční rovnice a Partnerský manuál. Více informací na mém eshopu zde...
Zdravím vás, přátelé… Dneska to bude o otázce, která chodí večer. Ne ráno, když se spěchá. Večer. Když je doma ticho, všechno je zařízené, nikdo po vás nic nechce…
a v hlavě se najednou ozve:
proč tu vlastně jsem? Proč to všechno dělám? A co s tím celým životem, který mám ještě před sebou? Znáte to? Jestli ano, zůstaňte se mnou. Zkusím vám to vysvětlit jednoduše, bez složitého víkendového semináře. Jeden obraz a dva malé krůčky. Víc dneska potřebovat nebudete. Nejdřív si ale ujasníme slova, protože čeština nám tady plete dvě úplně různé věci. Existenční krize… to je, když nemáte z čeho žít. Chybí peníze, jde o přežití. Existenciální krize je přesný opak. Z čeho žít máte. Často víc než dost. Jenom nevíte proč. Je to krize smyslu. A může přijít kdykoli. Po škole. Po prodeji firmy. Po úspěchu, který měl všechno vyřešit… a nevyřešil nic. A víte co? V mé praxi přichází nejčastěji za lidmi, o kterých by to nikdo neřekl. Za těmi, kteří takzvaně mají všechno. Vzpomínám na jednoho klienta. Společníci ho vyplatili z firmy a dostal miliardy. Slyšíte dobře, miliardy. Odešel z firmy a stalo se něco, s čím vůbec nepočítal. Celé roky firma rostla, všechno letělo dopředu a na nic nebyl čas. A teď, když čas najednou byl, začalo se vyvalovat všechno, co léta zatlačoval. Bolesti v těle. Křeče. Nemohl spát. A za tím vším věci z dětství… otec tyran a máma, která se ho nikdy nezastala. Mohl si dovolit cokoli. A nechtělo se mu nic. Necestoval, nechtěl být s rodinou, zalezl na chalupu a žil tam přesně tak, jako člověk s výplatou pár tisíc měsíčně.
A řekl mi větu, kterou si pamatuju dodnes:
„Mám všechno a nevím, co se sebou. Můžu kupovat hrady a zámky — ale co s tím, když si stejně večer dám jenom to jedno pivo, které si může dát každý?" To je drsný, co? A nebyl sám. Měl jsem klienta, který stavěl luxusní domy, prodával je a stavěl ještě luxusnější. A v žádném se necítil dobře. Spal do dvou odpoledne, občas zašel na poradu vedení… a jinak mrtvo. Žádná chuť do života. A do třetice pán, který měl šedesát aut a kvůli nim si postavil dům se šesti patry do sklepa. Zvenku sbírka snů. Uvnitř prázdnota. A teď pozor.
Možná si říkáte:
Aleši, to jsou boháči, to se mě netýká. Já mám hypotéku, jisté místo a dvě děti. Jenže tihle lidé jsou jenom lupa. Na nich je to vidět nejlíp, protože jim chybí výmluva. Ale přesně to samé zažívá člověk, který vydělává dobře, má slušnou práci…
a v hlavě mu pořád zní:
tohle není moje cesta. Ještě jednu věc vám musím říct, protože ji nikdy nevynechávám. Jestli se ta krize ozývá i tělem… nespavostí, bolestmi, úzkostí… patří to souběžně do rukou lékaře. Koučink není léčba. A tělo se nesmí přeslechnout. Tak. A teď ten slíbený obraz. Brnění. Člověk bez peněz je v krizi bez brnění. Prostě musí. Musí ráno vstát, musí do práce, musí fungovat. A to jeho „musí" ho paradoxně drží nad vodou. Člověk s penězi se za ně může schovat. Když se mu nechce, uteče na chalupu. Na zámek. Do svého auta, na cestu kolem světa. Kupuje si luxus… ale ze své vlastní prázdnoty neuteče. Ta jede všude s ním. Sedí s ním na vinici, v pivovaru, v domě, s penězi na účtu, s hodnou ženou a fajn dětmi, se kterými nikam nechce jet. A proto existenciální krize u zajištěných lidí trvá tak dlouho. Brnění jim dovolí, aby se jí nikdy nepostavili. Stačí malý zádrhel a nedělají vůbec nic. Popíjejí víno, dlouho spí a čekají, až to přejde. Nepřejde. A víte, že tohle brnění nemusí být z peněz? Může být z práce. Já si ho nosil taky, jenom jsem mu tak neříkal. Osmnáct projektů, noci bez spánku, pořád nějaký další plán. Dřel jsem, ale výsledky nepřicházely. Měl jsem doma třicet metrů knih a žádná mi nepomohla. Pomohlo mi teprve to, když jsem přestal utíkat dopředu a šel k příčině. Protože s tou samou hlavou se nikam nedostanete. Ani s miliardou na účtu. Takže první krůček.
Vezměte si papír a napište si:
co je moje brnění? Kam se schovávám, když přijde ta otázka proč? Chalupa? Práce? Víno? Telefon? Seriál do dvou do rána? A berte to tak, že brnění není nepřítel. Chránilo vás, když jste to potřebovali. Jenom potřebujete vědět, že ho máte na sobě. Protože kdo neví, že má brnění, myslí si, že je to jeho kůže. No a teď vám budu poctivý, protože jinak by tenhle díl nebyl k ničemu. Cesta ven bolí. A část mých nejbohatších klientů od té práce utekla. Začali jsme emoční mapou, otevřeli jsme dětství… a ve chvíli, kdy jsme měli jít hlouběji, přestali pracovat. Ne proto, že by to nefungovalo. Proto, že mozek ví, že vybalovat ty staré, sešlapané věci z podvědomí bude bolet. Je to jako u zubaře. To staré se musí vyvrtat ven, jinak se to nikdy nezahojí.
A mozek, ten náš starostlivý kámoš, říká:
nechoď tam.
Jeden klient mi to řekl úplně přesně:
„Je lepší mírné zahnojení — ty malé problémy, ve kterých jsem pořád — než když do toho šlápnu a vyvalí se všechno naráz." Všímáte si? On to věděl. Jenom se bál. Bál se sám sebe. Bál se, co v sobě najde. A já mu to nevyčítám, prosím vás. Je to úplně lidské. A pak jsou ti druzí. Jeden klient mi kdysi na Silvestra napsal z chalupy, že ztratil smysl života. Ten tou bolestí prošel. Našli jsme vzorce sebedestrukce a snížené sebehodnoty, přepsali jsme je… a on se vrátil k sobě. Dneska rozvíjí firmu s chutí a projekty, které ho vysávaly, zavřel. A teď pozor, tohle je důležité. Rozdíl mezi ním a těmi, kdo utekli, nebyl v penězích. Nebyl ani v tom, jak hluboký problém měli. Byl jenom v ochotě chvíli snést, že to pálí. Takže druhý krůček. Jedna nepříjemná otázka a nemusíte s ní nic dělat.
Jenom si na ni upřímně odpovězte:
čeho se bojím, že v sobě najdu? A pak už ji jen přestaňte přehlušovat. Žádné víno navrch, žádný telefon navrch. Jenom ji chvíli nechte být. To je první krok z krize smyslu. A jestli si z dnešního povídání máte odnést jednu věc, tak tuhle. Existenciální krize není důkaz, že jste nevděční nebo slabí. Je to zpráva. Zpráva, že jste celý život stavěli co a kolik… a nikdo vás nenaučil proč. To proč není v dalším domě, v dalším autě ani na další cestě kolem světa. Je zapsané ve vaší emoční mapě, pod vrstvami, které bolí odkrýt. Ale dá se k němu dojít. Viděl jsem to mnohokrát. Smysl se nekupuje. Smysl se odkrývá. A jestli v tom teď plavete a nechcete na to být sami, tak u nás na webu si můžete domluvit úvodní hovor s koučem. Třicet minut, zdarma a nezávazně. Jenom si to srovnat nahlas. Některé věci se hnou až ve chvíli, kdy je řeknete nahlas. A když budete chtít jít do hloubky sami, mám pro vás kurz Proč se mi děje, co se mi děje. Je o tom, jak se nám hlava nastavila v dětství a proč se nám pak v práci, v penězích, ve zdraví i ve vztazích dějí pořád ty samé věci dokola. Najdete ho v online kurzech na mém webu. Tak, drazí moji… děkuju, že jste byli se mnou. Dnes večer, až bude doma ticho, zkuste tu otázku proč nepřehlušit. Mějte se krásně a u dalšího podcastu se na vás budu těšit. Ahoj.
