0:00

Zdravím vás, přátelé… Dneska začnu jedním obrazem. Neděle večer. Rodina se dívá na film… a vy sedíte vedle s notebookem na kolenou, protože jenom doděláte jednu věc. V pondělí budete v kanceláři první. V pátek poslední. Dovolenou plánujete podle toho, kde je signál. A když se náhodou na chvilku zastavíte… nepřijde úleva. Přijde neklid. Znáte to? Tak dneska to bude o workoholismu. A zkusím vám to vysvětlit jednoduše, abyste nemuseli chodit na složitý víkendový seminář o time managementu. Protože víte co… ten by vám stejně nepomohl. Jedna otázka, jedny baterky a jeden malý pokus. Víc dneska potřebovat nebudete. Jeden klient mi svůj pracovní den popsal takhle. Řeknu vám to přesně jeho slovy.„Všechno musí být vždycky hotové. Není možné nikde udělat chybu. Musím dělat v předstihu, musím číst šéfovy myšlenky a dělat přesně to, co chce. Chodit domů včas? Není možné. Vždycky musím excelovat." Všímáte si? Které slovo se v tom pořád vrací? Musím. Ne chci. Musím. Musím, musím, musím. A přesně v tomhle jednom slově se pozná workoholismus. A přesně proto to není totéž co pracovitost. No a teď pozor, tohle je ten rozdíl, na kterém stojí celý dnešní díl. Pracovitý člověk pracuje pro něco. Pro výsledek, který ho těší. A když je hotovo, umí zavřít notebook a jít domů. Workoholik pracuje proti něčemu. Proti chybě. Proti posměchu. Proti pocitu, že nestačí. A víte, co je na tom zrádné? Proti tomuhle není nikdy hotovo. Nikdy. Vždycky se dá udělat ještě něco, aby se nic nestalo. Já vám řeknu, odkud to znám. U nás doma se říkaly věty, které si pamatuju dodnes.„Kdo nepracuje, ať nejí." „Pro peníze se musí pracovat." „Za všechno budeš někdy v životě potrestán." A když se u nás stavěl dům, od sedmdesátého devátého do osmdesátého druhého, každý víkend byla povinná práce. Bez výjimky. Takže když jsem pak v dospělosti dřel na svých projektech… a těch bylo osmnáct… noci bez spánku, roky práce… myslel jsem si, že jsem prostě pracovitý. Nebyl. Plnil jsem věty, které mi někdo nahrál do hlavy dávno předtím, než jsem si mohl vybrat. A přesně tohle u workoholiků nacházím v emoční mapě pořád dokola. Programy z dětství. Nejsi dost. Nesmíš udělat chybu. Za chyby se pyká. Když selžeš, budou se ti smát. V práci se ty věty probudí a začnou člověka bičovat zevnitř. Pracuj víc. Buď nejlepší. Hlas se na všechno. Ukaž šéfovi, jak jsi dobrý. A spousta lidí si k tomu ještě buduje síť spojenců… lidí, kteří se za ně postaví, kdyby přišel konflikt. A teď vám řeknu tu nejsmutnější větu, kterou o workoholismu umím říct. Místo aby člověk v práci rozvíjel svůj talent, stane se z jeho práce obrana. Pevnost. Celý život ji opevňuje… přistavuje hradby, kope příkopy, staví hlídky. Aby ho nikdo nemohl ponížit. Aby nikdo nenašel chybu. Dokážete si představit, kolik síly do těch hradeb teče? A co by se s tou silou dalo dělat jinde? Často je to tichá podoba krize středního věku. A nechci to házet jen na chlapy, ženy to znají taky… ale u mužů bývá práce úplně nejčastější únik. Protože je to jediné místo, kde ten vnitřní bič chválí. Takže první krůček. Úplně jednoduchý. Podívejte se na svou dnešní práci a odpovězte si na jedinou otázku. Pracuju k něčemu, nebo proti něčemu? A jestli vám vyjde odpověď typu… aby se nic nestalo, aby nikdo nic nenašel, aby nikdo neřekl… tak jste právě poznali svůj motor. To je dobrý, co? Jedna otázka a najednou vidíte, co vás celé ty roky pohání. No a teď druhá věc. Tu workoholikům říkám úplně jako první. Vaše tělo má vlastní baterky. A mozek velmi přesně hlídá, kolik v nich zbývá. Jenže ten vnitřní tlak… být pořád v zápřahu, vyhovět všem, předejít každé chybě… ten hlas těla přehluší.

Tělo říká: 4:03

ubývá síla.

A vy slyšíte jenom: 4:05

musíš excelovat. A víte, co se stane, když na hlas těla dlouho neslyšíte? Tělo si vezme slovo samo. Většinou to vypadá takhle. Přijde náročná nemoc. Nebo nějaká rodinná událost, která vás zastaví. Anebo mozek jednoho dne prostě vypne zájem. Propadnete do letargie, do úplného nezájmu… někdy až do nenávisti k práci, kterou jste kdysi milovali. A to není rozmar, prosím vás. To je chemie a elektřina, kterou mozek pouští do těla, protože jste odmítli slyšet ty jemnější signály. A tady vám musím říct jednu věc, kterou nikdy nevynechávám. Jestli už jste v té fázi, kdy vás tělo zastavilo, zdravotní potíže řešte vždycky s lékařem. Koučink není léčba. Může jít vedle, ale nenahradí ji. Takže druhý krůček. Vezměte si papír a napište si, jak vypadaly vaše poslední tři signály z baterek. Únava, kterou jste přešli. Bolest, kterou jste rozchodili. Víkend, který vás nedobil. Jenom tři. Tělo mluví dřív, než křičí. A teď už víte, jak jeho řeč vypadá. Tak. A teď cesta ven. A tady vás možná překvapím. Cesta z workoholismu nevede přes zpomalte a odpočívejte. Víte proč? Protože to workoholik nedokáže. Jeho programy mu každý odpočinek okamžitě přepíšou na lenost a na ohrožení. Lehne si na lehátko… a za deset minut ho pálí svědomí. Znáte to? Cesta vede přes přepsání samotných programů. Najít v emoční mapě ty věty… nejsi dost, za chybu se pyká… zjistit, kde se vzaly, a nahradit je vlastními. Berte to tak, že ty věty nejsou pravda o vás. Jsou to nahrávky. Někdo vám je pustil, když jste byli malí, a vy je od té doby hrajete pořád dokola, protože jste nevěděli, že se dají vypnout. A teprve potom se stane to podstatné. Práce přestane být obranou. A začne být tím, čím měla být od začátku… místem, kde rozvíjíte svůj talent. Člověk, který si přepsal mapu, pracuje dál. Často i hodně, to vám rovnou říkám. Ale pracuje z chuti, ne ze strachu. Umí odejít domů včas, protože už nikomu nic nedokazuje. A chyba pro něj přestane být rozsudkem. Stane se informací. Krása, ne? Takže třetí krůček. Malý pokus na tenhle týden. Odejděte jednou z práce včas. Bez omluvy. Bez dodělávání té jedné věci. A sledujte, co se ve vás spustí. Možná neklid. Možná výčitky. Možná hlas, který vám řekne, že jste líní. A teď pozor… ten hlas, který uslyšíte, není pravda o vás. Je to program. A program se dá přepsat. Jestli si z dnešního dílu máte odnést jednu věc, tak tuhle. Workoholismus není přehnaná láska k práci. Je to strach převlečený za píli. A proto ho nevyléčí další dovolená ani další seminář. Dá se ale přepsat jeho zdroj. Znám lidi, kteří po té práci poprvé v životě zažili, že je práce těší… i ve chvíli, kdy je nikdo nevidí. Nebude to zítra. Ale bude to. Vaše hodnota se neměří vaším výkonem. A jestli v tom teď plavete a nechcete na to být sami, tak u nás na webu si můžete domluvit úvodní hovor s koučem. Třicet minut, zdarma a nezávazně. Jenom si to srovnat nahlas, s někým, kdo vás nebude hodnotit. Najdete to na webu pod konzultacemi. A kdo by chtěl vědět, k čemu by ta síla z hradeb mohla sloužit, mám nahrávku Jak odhalit svůj jedinečný talent. Je to pro chvíli, kdy chcete pracovat pro něco… a ne proti něčemu. Najdete ji v obchodě na mém webu. Tak, drazí moji… děkuju, že jste byli se mnou. A dneska večer, jestli máte vedle sebe notebook, zkuste ho zavřít o půl hodiny dřív. Jenom tak, na zkoušku. Mějte se krásně a u dalšího podcastu se na vás budu těšit. Ahoj.